Snažíme se dostat otce k miminkům, ale u dospívajících chybí. Nevědí, co s emocemi

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Psycholožka a terapeutka Monika Čuhelová se specializuje na práci s teenagery. Osmdesát procent z jejích klientů a klientek se sebepoškozuje. „Dřív lidi už od puberty chlastali, aby se dokázali srovnat s emocemi, s nimiž si nevěděli rady. Dnes se řežou nebo pálí. Je to ale vlastně totéž – jde o ventil, hledání úlevy,“ říká v rozhovoru.

Drtivá většina rodičů se, když zjistí, že se jejich dítě poškozuje, dostane do paniky, že se jejich dítě chce zabít. Je to tak?

Není. Různé formy sebepoškozování naše lidstvo provází od nepaměti. Vždycky jde o to, že se musím vyrovnat s nějakým tlakem nebo emocemi, jde o formu úlevy. Byly generace, které si ulevovaly tím, že chlastaly. Někdo si zapálí a uklidní se. Vrstevníci si mezi sebou vždycky předávali kompenzační strategie, jak se s tlakem, když je příliš velký, vyrovnat. No a kdysi už od puberty lidi pili. Dnes se řežou nebo pálí. To je vlastně totéž.

Už malé dítě, když se mu něco nedaří, se občas bouchne, praští hlavou do zdi nebo si dá pěstí do hlavy. Dnes se děti i na sítích neinspirují k tomu, aby si koupili pivo, ale k tomu, že když se říznou, bolest na chvíli ustoupí. Psychická bolest se přetaví do fyzické a je to úleva. Veliká úleva. To dítě se nechce zabít, chce, aby se mu ulevilo. Váš teenager se nejde podřezat, jde o ventil. Samozřejmě, že jsou výjimky, kdy to je o něčem jiném.

Jak to obvykle vypadá ve vaší práci? Ozve se matka a říká: My máme doma problém s naším teenagerem a potřebujeme to probrat. Co říkáte vy?

Že mám plno. Pak se snažíme najít nějaké okno v mém diáři, rodiče dostanou přístup k mým vzdělávacím materiálům, kurzům, protože hodně věcí mohou udělat i sami, nějaké rady a komunikační principy jsou obecné a dají se prostě nakoukat, načíst a zkusit s nimi pracovat, než se ta rodina dostane na řadu. Že děti potřebují mít doma prostor pro emoce a zároveň mít jasně nastavené hranice s empatií a laskavostí, to je něco, co bych stejně opakovala pořád dokolečka. Tam nejde o individuální práci. Co je důležité, je konkrétní dítě a jeho témata.

Takže se teenager dostane na řadu. Jak to pak probíhá?

Sejdeme se online nebo naživo a řešíme, co se děje. Nejčastěji jde o sebepoškozování. V osmdesáti procentech.

Do jaké míry je to móda?

Jasně, že někdo to má tak, že kamarádka se řeže, tak já to zkusím taky, abych si s ní měla o čem povídat, ale to je menšina a i tohle je stejné jako s tím alkoholem před dvaceti lety. I tam tehdy byli náctiletí, kteří nešli chlastat proto, že by jim bylo ouvej, ale proto, že to dělali druzí, kterým třeba ouvej bylo. Ale většina to má skutečně tak, že se cítí sami na emoce, neumí je zpracovat a hledají rychlou úlevu. Dítě se pohádá doma s rodiči, máma brečí, táta je naštvaný, dítě se zavře do pokojíčku, je mu to líto nebo neví, co s tou velikou emocí dělat – a řízne se, protože ví, že vrstevníkům to pomáhá – a ono to pomáhá. A už v tom lítá.

Může se z toho stát závislost?

Jistě. Nechci nikomu mazat med kolem pusy – sebepoškozování je závislost. Mám zkušenost s prací s drogově závislými a ten slovník, který používají, je stejný, jako slovník teenagerů, kteří se řežou. „Už jsem třicet dní čistá.“ „Dneska jsem si ublížila, mám hrozné výčitky, ale bylo to takové blaho, tak mi to ulevilo.“

Co dělat, aby k tomu nedošlo, a co dělat, když už k tomu dojde?

V jednom rozhovoru jsem četla, že „spokojené dítě se nepotřebuje sebepoškozovat“. To mě hodně zvedlo ze židle. Který puberťák je spokojený? Nespokojenost je běžná, normální. Takže spíš vnímám jako důležité mluvit o tom – co dělat, když jsem nespokojený, frustrovaný, pod tlakem a jak být spokojenější. A k tomu vést. Z pohledu rodiče je nejzásadnější mít doma prostor pro emoce. Doma se můžou emoce pouštět, vyjadřovat, rodič je musí uznávat. Nemoralizovat, nezakazovat, ale vytvořit úlevný prostor pro to, aby si dítě mohlo odfrknout. Jako rodič, když se dítě vzteká, že je úča blbá, neřeknu „Takhle nesmíš mluvit!“, ale řeknu „To je na prd, viď!“. To, co se učíme v respektující výchově u malých dětí, platí i u teenagerů. „Vidím, že se zlobíš, pověz mi o tom víc.“ Ty děti nechtějí radu, chtějí jen vyslechnout. Nemusíte hodnotit ani pomáhat, ale jen uznat, že je v pořádku, že se dítě takhle cítí. Empatie je jedna z nejzákladnějších životních dovedností, ale je těžké se to naučit, protože jsme neustále zvyklí nabízet pomoc nebo hodnotit.

Co dál, kromě uznání emocí?

Kromě prostoru pro emoce je třeba podívat se na rodičovský tlak, který sami někdy vytváří. Netlačím moc? Nefunguje říkat „Když nebudeš mít jedničky, nic z tebe nebude!“. Ale nefunguje ani nechat dítě úplně být. Je to o neustálé rovnováze v nastavování hranic. Myslím, že všichni víme, čím dostaneme děti na kolena.

Víme ale také, co nefunguje…

Ano, když dojde ke konfliktu, tušíme, že nemá smysl se točit na tom „Ještě ses neomluvila, nesmíš, musíš…!“. Jde o to ten vnitřní hlas poslechnout a nechat to plavat, protože když budu tlačit, nespravím to. Takže číslo jedna emoce, číslo dvě tlak a číslo tři je péče o vztah: i když je dítě v pubertě, já jako rodič mám víc kompetencí, a mám tudíž větší schopnosti se postarat o náš vztah. Co vím o dítěti? Máme prostor na to spolu mluvit? Dělat něco společně? Trávit spolu čas?

I když to všechno zvládám, může se stát, že moje dítě není šťastné. Co mám dělat pak?

Přijmout, že je to tak v pořádku. Mám spoustu maminek, které mají moc hezký vztah s teenagerem, ale přesto ten teenager není blahem bez sebe, má problémy, úzkosti, deprese. Ale v tom propadu ví, kam může přijít a taky přichází. Svěřuje se. Sdílí. A mamka podpoří. A je přetížená. Pro matky je náročné smířit se s tím, že nemohou opravit všechno a že je třeba zrovna životní fáze, kdy je to těžké.

Jako matka mám pocit, že žiju velký průšvih, když se moje dítě sebepoškozuje. Nemůžu se na to ale třeba podívat tak, že sice máme velký průšvih, ale je to zároveň příležitost vyrůst?

Absolutně ano. V tom vidím naději a zažívám ji ve své praxi pořád. Pak za vámi přijde děcko a říká: „Mamka se naučila mi naslouchat, není vytočená ze všeho.“ Ty děcka vidí, když na sobě pracujete. Mám v péči dceru a mámu, kterým se to povedlo zrovna teď přenastavit, šly spolu na koncert a společně se chechtaly, tančily, užily si to. To bych přála vidět všem mámám, které jsou na začátku. Ona ta puberta, ať jste jakkoli laskavá matka, je prostě náročná a bývá konfliktní, od toho je to puberta, minové pole, ať to probíhá, děti to vede k tomu uvědomit si, co chtějí a nechtějí.

Mění se témata, se kterými jsme se během puberty potkávaly my, dnešní matky, a se kterými se teď potkávají naše děti?

Puberta a dospívání má svoje tradiční témata, která tady vždycky byla. Dítě, které bylo celé dětství závislé na rodičích, se posouvá směrem k nezávislosti, a to s sebou nese odpoutání ve smyslu „Dej mi pokoj, mami, tohle zvládnu sám“. Další, co teenageři řeší běžně a v každé kultuře, je vztah k měnícímu se tělu, to, jak vypadám, jestli se líbím, témata identity, intimity, vztahů s vrstevníky. No a pak jsou specifika dnešní doby. A to jsou hlavně sítě.

Proč jsou sítě problém?

Protože testují velmi intenzivně odvahu být nedokonalý. Posilují toxickou produktivitu, závislost na výkonu, sebehodnotu, která se odvíjí od toho, jak vypadám nebo jaké mám známky. Teenageři, kteří odvozují vlastní hodnotu od toho, jak se učí nebo jak vypadají, když nám to ještě zesílí sítě, pak mnohem snáz upadají do depresí, sebepoškozují se, jdou do úzkostí nebo se u nich mohou rozvinout poruchy příjmu potravy.

Co dalšího dnešní dospívání komplikuje?

Mimo sítí vidím velkou příčinu i v neexistujících hranicích. To, když rodič převezme zodpovědnost a řekne „ne, toto ti nedovolím, tam tě nepustím“. Pro mladé lidi, co tápou, to znamená „mám se kde opřít, toto je hranice“. A je jasné, že to vyvolává konflikty. Ale důležité je, že dítě vidí „záleží mi na tobě, proto ti to nedovolím“. Což extra souvisí opět se sítěmi.

Jak v tom mohou fungovat rodiče, když jsme o krok pozadu, co se týká sítí?

Musíme komunikovat. To je stěžejní a to se musíme naučit. I nás dospělé to může dostat na kolena, ale zároveň nás to může spoustu věcí naučit. A když mluvím o rodičích, musím zdůraznit, že jde z osmadevadesáti procent o matky. Tátové se toho hodně neúčastní. Jsou bezzubí, bože, emoce, co to je?

A není tohle taky velký problém? Kdyby tam ti otcové byli, neměli bychom tak přetížené matky a děti by měly dvojnásobnou oporu…

No jistě. My se snažíme jako společnost dostat otce k miminkům, zavádíme otcovské dovolené, to je skvělé, ale oni nám nechybí jen u těch malých dětí, ale chybí nám zoufale právě u těch teenagerů. A kdybychom se ptali, jak otce vrátit do rodin, aby tam byli skutečně přítomní, napadá mě, že my matky bychom je tam měly aktivně přizvat.

A není to zase přehazování odpovědnosti na matky?

Je. Zase je to práce, kterou musí udělat matky. Stávám se expertkou na mateřskou vinu. Téměř v každé rodině, se kterou pracuji, se objevuje téma mateřské viny. Starám se moc? Starám se málo? Dělám to dobře? Co jsem způsobila? Za co můžu? Kdybych byla lepší matka, moje dítě se neřeže.

Když se vrací matky se svými teenagery z návštěvy u psychiatrů, často mi chodí s tím, že pečovaly moc a dítě si pak neumí poradit a nejí nebo se sebepoškozuje, nebo že pečovaly málo a dítě si pak neumí poradit a nejí nebo se sebepoškozuje. Kéž by tady existoval nějaký otcovský vzor! Na sítích, otcové influenceři, kde jsou? Máme stovky matek – influencerek, ale kde jsou ti otcové? Navíc si toho všímají i ty děti, vyprávějí o tom, jak tam jejich tátové nejsou pro ně, jak se děsí emocí, jak to nechávají na matkách. Nechci je házet do jednoho pytle, ale když dělám kurzy, přijde devadesát sedm matek a tři otcové. Báječní otcové. Ale je jich málo.