Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Potřebuje Amerika tyto „nové“ přátele? A proč vlastně zatracuje ty „staré“? Protože se změnila? Anebo dělá chybu, kterou často děláme i v lidských vztazích, když se stará přátelství zdánlivě unaví a opotřebují, a ta nová se zdají zajímavější a užitečnější?
Odpovědi na tyto otázky mě zajímají, protože tahle metafora platí i na individuální úrovni.Sám jsem takový „starý přítel“ Ameriky. Celý život obdivuju její hodnoty i historii, mám rád její popkulturu, vidím vzor v její excelenci v řadě oborů. Ne nutně to znamená, že bych chtěl v Americe žít. Miluju Evropu a žít v ní je pohodlné. Avšak minimálně jsem si vždycky přál, aby byla víc „americká“.
Tím bolavější je číst novou americkou Národní bezpečnostní strategii. Je to v mnoha ohledech převratný dokument.
Nejen proto, co říká, ale také proto, co prozrazuje o autorech. Píše se v ní o „pěstování odporu vůči současné trajektorii Evropy“ a za přirozené spojence označuje „vlastenecké“ strany. Přeloženo z diplomatického jazyka: chceme v Evropě podporovat ty, kteří rozkládají EU zevnitř.
Delší verze dokumentu, kterou získal server Defence One (a jejíž existenci později Bílý dům popíral), šla ještě dále. Konkrétně uvádí Rakousko, Maďarsko, Itálii a Polsko jako země, se kterými by USA měly „pracovat více … s cílem je odtrhnout od Evropské unie“.
Viceprezident Vance v Mnichově už loni v únoru říkal: „Hrozba, které se nejvíce obávám, pokud jde o Evropu, není Rusko, není to Čína, není to žádný jiný vnější aktér. To, čeho se obávám, je hrozba zevnitř.“ Evropský vnitřní konflikt rámuje jako „lid versus elity“ – přičemž mezi „lid“ počítá evropské populisty a mezi „elity“ demokraticky zvolené vlády.
Je to krásná inverze reality, téměř umělecká. Miliardáři z Mar-a-Lago jsou v ní na straně utlačovaných mas. A evropští populisté, dříve považovaní za trapné strýčky u rodinné večeře, jsou najednou „noví přátelé“.
Politologové pro to mají termín: přechod od „institucionálního“ k „emocionálnímu Západu“. Zatímco ten institucionální stál na nudných záležitostech, jako jsou smlouvy, NATO a právní stát, ten emocionální stojí na sdíleném pocitu rozčilení. Na pocitu, že nám někdo ukradl naši zemi, naši kulturu, náš spalovací motor. Ten pocit je silný, protože je částečně oprávněný: třicet let globalizace po roce 1990 nebylo jen érou prosperity, ale také obdobím rostoucí únavy z tradičních západních hodnot.
Opět, je to psychologicky pochopitelné: když něco berete jako dané a neměnné, snadno vás to unaví a začne nudit.
Ale je to důvod vyměnit „staré přátele“ za divokou jízdu s evropskými nacionalisty? Spíš to vypadá jako klasická krize středního věku impéria. Starý přítel je totiž otravný. Zná vás příliš dlouho. Vidí vaše chyby. Připomíná vám, že byste měli zhubnout (snížit emise), že moc pijete (dluh) a že se chováte hrubě (lidská práva). A protože vy ho moc neposloucháte, chová se často malicherně až hystericky.
Naproti tomu „nový přítel“? Ten je úžasný. Ten vám v baru řekne přesně to, co chcete slyšet: „Kašli na ně, jsi borec. To oni ti nerozumí. Dáme ještě jednoho panáka?“
V nové strategii USA je cítit tahle touha po validaci. Trumpistická Amerika potřebuje evropské populisty ne z praktických důvodů (Evropa pod jejich vlivem nebude vojensky ani ekonomicky silnější), ale jako zrcadlo, ve kterém se sama sobě líbí. Potřebuje slyšet, že kulturní války nejsou šílenstvím, ale „civilizační vzpourou“. Že útok na instituce není vandalismus, ale vlastenectví.
Je v tom ale háček.
Ti „noví přátelé“ nejsou levní. A nejsou věrní. Strategie NSS sice mluví o „civilizačním ohrožení“ a potřebě změnit kurz Evropy, ale ignoruje základní paradox: pokud podpoříte nacionalismus v jednotlivých státech Evropy, nedostanete silného spojence. Dostanete balík rozhádaných států, které sice nebudou mít povinně „připoutaná“ víčka na plastových láhvích, ale zároveň se nebudou umět dohodnout na tom, co je opravdu důležité.
Amerika dělá strategickou chybu, kterou známe z běžného života. Opouští náročné, ale funkční partnerství pro vztah, který potvrzuje její ego. Je to pochopitelné. Je to lidské. Ale dlouhodobě těžko udržitelné a potenciálně katastrofální.
Pro nás v Česku je tohle vše nepříjemně relevantní. Jsme země uprostřed Evropy, která dlouho sázela na to, že Západ je projekt institucí, pravidel a sdílených hodnot. Teď nám někdo říká, že Západ je vlastně klub lidí, kteří sdílejí správné resentimenty.
Výše popsaný problém není černobílý. A dal by se popsat i tak, že by vyznění bylo opačné. Že Amerika dělá dobře, když od sebe odhání svého toxického partnera: nesamostatného a zpovykaného, který se o sebe sice neumí postarat, ale zatěžuje toho druhého svými rozmary a výmysly.
Pravda je jako obvykle někde uprostřed, a tak jako v manželské terapii, pokud Evropa a Amerika budou chtít svůj „speciální vztah“ udržet, bude to chtít ústupky, pochopení a práci obou stran.
My v Česku bychom si měli odpovědět na otázku: chceme být součástí „emocionálního“ Západu? Sítě ukřivděných, kteří si navzájem potvrzují, že za všechno můžou „elity”? Ve volbách se ukázalo, že takových lidí je poměrně dost, i když určitě ne většina.
Anebo chceme být součástí Západu, který možná už nebude přesně tím „institucionálním“, který vznikl v dobách studené války, ale naváže na jeho tradici a hodnoty?
O tomhle se musíme rozhodnout. A zejména bychom měli slyšet od nové vlády, který kurz chce zastávat. Být tím „chytrým“ někde mezi nejde, a pokud ano, tak jen v Babišových představách. Nedůstojný předvánoční tanec kolem Ukrajiny, který spustil ministr obrany, na tuhle zásadní otázku rozhodně odpověď nenabídl.
