Silná éra pokračuje. Česko zase hraje o medaili, mladí hráči se umí spojit

Po gólech se většinou divoce máchá rukou, řve se do kamery. Nebo aspoň skočíte na plexisklo kolem hřiště.

Tím spíš, když hrajete čtvrtfinále, zápas letí ke konci a dobře víte, že soupeř už nemá šanci udělat nic. Obránce Jakub Fibigr zvýšil proti Švýcarsku na 6:2. Dal razítko na postup do medailových bitev.

Trefil puk přesně mezi lapačku a beton brankáře. Pěkná střela, rychlá, umístěná!

Reakce? Zhruba něco ve stylu: „Ok, tak se stalo. Já tady vlastně ani nejsem.“

Jenže právě na zmíněném detailu se dá docela dobře popsat, proč Česko popáté v řadě hraje semifinále MS do 20 let a počtvrté na své velké šňůře mezi hokejové velmoci může vyhrát medaili. Fibigr není žádný voják z davu.

V kanadské juniorce sbírá hodně bodů, je produktivní a zvykl si hrát klíčovou roli.

„Nebojím se, že by tým jenom útočil. Ti kluci umí bránit,“ odvětil před turnajem trenér Patrik Augusta na dotaz Seznam Zpráv.

Jako Fibigr. Vyloženě vypnul myšlenky, že by chtěl být vidět.

Nastupuje v páru s Adamem Jiříčkem, tedy s parťákem, který je po každém zápase opěvovaný, jak skvělé věci dělá. Mluví se o jeho gólech a o ofenzivním talentu. Těžko by ho mohl ale vybalit, kdyby Fibigr nepřijal svoji roli.

Na tom je přesně založen úspěch dvacítky v posledních pěti letech.

Hráči se mění, trenéři také. První dva ročníky koučoval Radim Rulík, zbylé tři Patrik Augusta. Jen základní principy se nemění ani o chlup: Tým se prezentuje aktivním hokejem, ať na druhé straně stojí budoucí jedničky draftu, hráči se zkušenostmi z NHL, nebo klidně Marťani. Hlavně v klíčových zápasech funguje jako soudržný celek. Ega se strčí do kapes a vytáhnout se mohou až cestou z turnaje.

Zase se to povedlo.

Důležitou a současně smutnou okolností pochopitelně je i ruské vraždění na Ukrajině. Proto je i země s velkou hokejovou základnou vyškrtnuta z turnajů. O jednoho favorita méně, takže je vyšší šance získat medaili.

Nicméně i tak si musíte výsledky uhrát. Kanada se ve čtvrtfinálových zápasech v letech 2025 a 2024 neporazila sama. Vždycky ji vystřihlo z turnaje Česko, teď porazilo ve skupině Finy. Talentu mají hráči ročníků 2006 a 2007 tolik, že výhra nad Švýcary se bere v tuto chvíli jako splněná povinnost.

Další úspěšný výsledek juniorů se paradoxně rodí ve chvíli, kdy je cítit, že se pálivý problém s vývojem hráčů v Česku neposunul ani o chlup.

Nedaří se vymyslet způsob, jak je udržet doma, aby se opravdu posouvali a sami věřili, že se většinově v Česku zlepší. Juniorská extraliga nemá kvalitu mezinárodních soutěží. Dospělé ligy mohou být zase pro některé hráče moc náročné po fyzické stránce.

Ze svazu jsou pak často slyšet nářky, jak hokejisté prchají ve velkém do ciziny a dělají špatně. Od hokejistů zase slyšíte, že nevidí jinou možnost.

Tréninkový proces v domácích podmínkách funguje, byť často naráží na akceleraci hokejistů v příliš brzkém věku. Hlavně se nedaří doladit poslední fáze vývoje a přesun z mládeže k dospělým. Takže většina týmu, který reprezentuje na MS do 20 let, nastupuje v zahraničních soutěžích. Teď je to třeba 18 hráčů ze soupisky.

Matematika se v příštích letech změní.

Český výsledek na juniorském šampionátu neříká nic o tom, jestli se proces výchovy hokejistů doma mění, nebo ne.

Spíš ukazuje, že mladí hráči chápou nastavené principy. Chtějí je respektovat, věřím jim i vlastním schopnostem, že daným pojetím lze porazit každého.

Na týmu z MS do 20 let je dobře vidět, jaká se může v mládeži odehrávat výsledková i výkonnostní centrifuga.

Reprezentace se vždycky začíná formovat jako tým do 16 let. Trenéři vyzkouší širokánský okruh hráčů. Málokdy se stane, že někdo opravdu výrazný propadne sítem. Někdo dorůstá později, ale to je zase jiný příběh.

První větší akce se mladí hokejisté účastní většinou s výběrem do 17 let na World Hockey Challenge v Kanadě. Postupně se formuje jádro, aby se nachystalo na vrchol – tedy šampionát do 20 let.

Současný ročník 2006, na kterém stojí juniorská reprezentace, na turnaji World Hockey Challenge nezískal ani bod.

Jenže po pár měsících na Hlinka-Gretzky Cupu zazářil, prošel do finále a s Kanadou prohrál až v prodloužení. Bavil šikovností i pohybem.

Velký tým!

Nebo ne? Protože na MS do 18 let pak zase vyhořel, nezvládl čtvrtfinále se Slovenskem. A kouč David Čermák tehdy hartusil: „Nehráli jsme kolektivně a neproměňovali šance.“

Jedenáct hráčů z posledního nepovedeného turnaje je teď i na MS do 20 let.

Papírově má mít Česko opravdu hodně silný soubor. Jestli je to tým a jak funguje spolu, ukáže většinou čtvrtfinále.

Co drží při sobě jen tak tak, většinou se právě v eliminačním zápase rozpadne.

Teď zazářil.

Na dvou akcích ze čtyř přitom nevypadal tak dobře.

Proto ani nemá smysl podle výkonu dvacítky na turnajích dělat závěry, co výsledky vypovídají o českém hokeji.

Objektivně říkají, že největší talenti dozrávají většinou v Kanadě a v Americe. Jde jim to k duhu, protože jezdí nachystaní na velký turnaj.

A také je vidět, že trenéři se dovedou trefit do výběru hráčů i do taktiky.

Patriku Augustovi práce skončí za dva zápasy. Domů se kouč vrátí buď se třetí medailí v řadě, nebo s lehce kyselou náladou, že čtvrté místo naštve.

Ale neúspěchem turnaj neskončí.

Velká věc se ovšem stane pak. Augusta půjde trénovat extraligový klub a reprezentace do dvaceti let dostane nového trenéra.

Měl by vyznávat stejné principy jako Rulík s Augustou. A měl by o nich umět hráče přesvědčit, zapálit je.

Protože až se jednou skončí ve čtvrtfinále, tak je zásadní vypadat stejně, jak hraje národní tým teď. Nebojí se, chce diktovat tempo, chce porazit Kanadu, USA, Finy… Necouvá, nebrání od první minuty výsledek, což je na pěti postupech do semifinále nejcennější. A je to i příklad, kudy se hokej může ubírat.

Díky téhle vizi roste Česku skupina hráčů, která možná nebude hrát ve velkém první pětky NHL. Ale učí se, že dohromady může být silná. To není pro mezinárodní turnaje v dospělé kategorii málo.