Války pod pěti kruhy: Jak americký zázrak zastavil rudou mašinu

Studená válka mezi Západem a Východem dostala na konci roku 1979 nový impulz. Sovětská armáda vstoupila do Afghánistánu, smlouva o omezení strategických zbraní SALT 2 ustrnula na mrtvém bodě. Prezident USA James Carter odvolal amerického velvyslance z Moskvy.

Spojené státy procházely ekonomickou krizí, obávaly se agresivity komunistického bloku ve světě, citlivě je zasáhlo zajetí amerických diplomatů novým íránským revolučním režimem na velvyslanectví v Teheránu v roce 1979.

V únoru 1980 pořádalo zimní olympijské hry americké horské středisko Lake Placid, ležící na severu státu New York, blízko hranice s Kanadou.

Zostřená fáze studené války se promítla hlavně do hokejového turnaje. Na ten přijel jako hlavní favorit tým Sovětského svazu. V té době přezdívaný rudá mašina: Sověti soustředili všechny nejlepší hráče do klubu CSKA Moskva, takže trénovali spolu celý rok několikrát denně. Na olympiády v té době nesměli profesionální sportovci, takže Kanada a Spojené státy nemohly poslat hráče z NHL.

Byl to vlastně podvod, na kterém vydělávaly komunistické země. Jejich sportovci oficiálně nebyli vedení jako profesionálové, takže Sovětský svaz, Československo nebo Východní Německo mohli posílat své nejlepší sportovce. Profesionály, ale oficiálně a na papíře amatéry.

Spojené státy tak sestavily na turnaj výběr z hráčů univerzitních týmů. Mladých, bez velkých zkušeností. Experti očekávali, že se stanou snadnou kořistí Sovětů.

Pro obě strany měl turnaj politický rozměr: jakousi malou bitvu mezi komunismem a kapitalismem.

Z dnešního pohledu směšné, ale vypjatost tehdejší mezinárodní situace takové vnímání některých sportovních soubojů umožnila. Ostatně podobně tomu bylo i v zápasech československých a sovětských hokejistů. Češi a Slováci oslavovali každý úspěch proti „Rusákům“ jako obklad na rány způsobené okupací v roce 1968.

Krátce před začátkem turnaje se výběry USA a Sovětského svazu střetly v přípravném zápase ve slavné newyorské hale Madison Square Garden. 17 tisíc diváků vidělo výprask domácích 3:10.

„Všichni jsme si uvědomovali, že ze sta zápasů proti nim můžeme vyhrát jeden a zbylých devětadevadesát prohrajeme,“ prohlásil později americký kapitán Mike Eruzione.

Turnaj se hrál systémem dvou základních skupin, z nichž nejlepší dva týmy postoupily do čtyřčlenné finálové. Američané ve svém druhém zápase smetli Československo 7:3 a postoupili do finálové skupiny se Švédskem.

A přišel rozhodující zápas se Sověty. Američtí hráči pak vzpomínali, že dostávali telegramy a dopisy ze všech koutů země. Aby se nebáli a aby ukázali, jak bojují Američané. „Jedna paní z Texasu napsala: Poražte ty komunistické bastardy,“ uvedl ve vzpomínkách obránce Jack O´Callahan.

Američané vyrukovali do utkání s velkým nasazením a nadšením. První třetina skončila 2:2, když slavný sovětský brankář Vladislav Treťjak pustil do sítě nijak zvlášť obtížnou střelu. Trenér rudé mašiny Viktor Tichonov oznámil v kabině šokující rozhodnutí: Treťjak zůstane sedět na střídačce, do branky se postaví náhradní gólman Vladimir Myškin.

Ve druhé třetině měli Sověti na ledě jasnou převahu, ale vedli jen 3:2. A v poslední třetině nastalo to, co je v USA dodnes nazýváno Zázrakem na ledě. Bojující Američané otočili zápas, deset minut před koncem vstřelil kapitán Eruzione gól na 4:3.

Do konce utkání Sověti zuřivě tlačili, ale vyrovnat nedokázali. Hala bouřila nadšením a s ní celá Amerika. Američtí amatéři - kluci z univerzit - dostali do kolen rudou mašinu!

„Věříte na zázraky? Ano!“ zvolal po závěrečné siréně televizní sportovní komentátor Al Michaels. Jeho hláška získala srovnatelnou popularitu s výrokem Roberta Záruby po finále v Naganu: „Přepište dějiny, Česká republika vyhrála zimní olympijské hry v ledním hokeji.“

Když den po skončení turnaje projížděli američtí hráči Washingtonem do Bílého domu na schůzku s prezidentem, na ulicích stály davy lidí a mávaly jim.

Spojené státy nikdy nebyly a nejsou zemí zaslíbenou hokeji, na rozdíl od Kanady. Hokej je v USA až čtvrtým nejoblíbenějším kolektivním sportem po americkém fotbalu, baseballu a basketbalu. Ale den zápasu se Sověty a několik následujících to vypadalo, že je Amerika hokejovější zemí než Kanada.

Časopis Sports Illustrated označil o dvě desítky let později vítězství 4:3 za největší americký sportovní moment dvacátého století. V anketě diváků sportovní televizní stanice ESPN zvítězilo utkání z Lake Placid jako nejpamátnější událost v dějinách sportovních přenosů.

Samotní hráči přiznali, že politické pozadí turnaje až tak moc nevnímali. „Pro mnoho lidí v zemi to bylo o politice, asi víc než pro nás. Pro nás to byl hlavně hokej,“ říkal Eruzione.

Podobně hovořil Jack O´Callahan: „Vnímali jsme politickou stranu celé věci, ale bylo to hlavně o hokeji. Chtěli jsme zahrát co nejlépe. Připravili jsme se a šli do toho naplno. A - vyhráli jsme,“ uvedl v rozhovoru po pětadvaceti letech od triumfu.

Letos v prosinci přijal skupinu hráčů z legendárního finále v Oválné pracovně Bílého domu prezident Donald Trump. Byl mezi nimi i kapitán a autor zlatého gólu Mike Eruzione.

Trump bývalým hráčům předal zlatou medaili amerického Kongresu. „Tým oživil americkou morálku na vrcholu studené války, inspiruje další generace a navždy změnil sport ve Spojených státech,“ napsal Trump ve zdůvodnění.

A poražení? Kdysi se žertem říkávalo, že když sovětští sportovci nepředvedou na mezinárodním poli očekávaný výkon, skončí na Sibiři v gulagu, nejspíš v nějakém dole. Byl to ale jen vtip. Na Sibiř do táborů nikdo nešel a oficiální sovětská místa a média se spíš snažila porážku vymlčet a moc ji nerozebírat.

Gólman Treťjak až po mnoha letech řekl, že rozhodnutí Tichonova poslat ho na lavičku nikdy nepochopil. Viděl v tom příčinu prohry. „Když Američané viděli, že jsem nenastoupil do druhé třetiny, začali si věřit, že mohou vyhrát. Kdybych chytal dál, nestalo by se to.“