Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Letní olympijské hry v Melbourne 1956 byly výjimečné. V Austrálii je léto od prosince do února, takže olympiáda začala až 22. listopadu místo obvyklého července nebo srpna.
A politika do sportovní události promluvila výrazně. Jen o tři týdny dříve totiž sovětská armáda rozdrtila maďarské povstání a pokus vymanit se ze sféry vlivu Moskvy.
Sověti nasadili 50 až 55 tisíc vojáků. Velel jim maršál Ivan Koněv, který ozbrojený odpor v metropoli Budapešti definitivně zadusil 12. listopadu. Během povstání zahynulo přes 2700 Maďarů a 200 tisíc jich následně uprchlo do zahraničí.
Za takové situace proti sobě 5. prosince v plaveckém areálu v Melbourne nastoupili vodní pólisté Maďarska a Sovětského svazu.
Nutno zmínit, že vodní pólo je v Maďarsku nesmírně populární a je považováno za národní sport, podobně jako lední hokej v Česku. Maďarští pólisté získali první zlaté olympijské medaile už v Los Angeles 1932, další přidali i v Berlíně 1936 a Helsinkách 1952.
Před Melbourne 1956 Sověty paradoxně zaučovali, jak se vodní pólo hraje - sportovci ze SSSR k nim jezdili na soustředění a tréninky.
.
Seriál Seznam Zpráv mapuje historii olympijských her, do jejichž konání zasáhla politika, spojená s událostmi v Sovětském svazu nebo Rusku. V prvním díle připomínáme sovětsko-maďarskou bitku v bazénu na olympiádě v Melbourne v roce 1956, tři týdny po potlačení maďarského povstání sovětskými tanky.
„Nejdřív pojďme vyhrát zlato“
Při hrách v Austrálii se vedení maďarské výpravy postavilo na stranu protisovětských povstalců. V olympijské vesnici vlála stará maďarská vlajka bez komunistických symbolů a sportovci s ní dokonce pochodovali na zahajovacím ceremoniálu. Později vypověděli, že po zprávách z domova uvažovali o emigraci.
„Ať se rozhodnete jakkoliv, je to vaše věc. Nejdřív ale pojďme společně vyhrát zlato,“ řekl pólistům před začátkem turnaje kapitán týmu Dezsö Gyarmati.
Po krvavých událostech v Budapešti a dalších městech se předpokládala vypjatá atmosféra, realita ovšem veškerá očekávání překonala.
Na zápas proti Sovětům dorazilo mnoho maďarských emigrantů a plná hala pro 6 tisíc diváků už před začátkem bouřila. Souboj byl od prvních minut velmi tvrdý, s hrubými fauly a kopanci pod vodou na obou stranách.
„Uměli jsme rusky, takže jsme se snažili je provokovat. Vyvést je z míry,“ popsal později Ervin Zádor.
První gól vsítil kapitán Gyarmati a Sovětům se nedařilo překonat maďarskou obranu. V bráně navíc „čaroval“ gólman Otto Borós.
Maďaři přidali další tři góly a těsně před koncem se zdálo být vše jasné. Pak se ale nad vodu vztyčil sovětský hráč Valentin Prokopov a vší silou udeřil Zádora do tváře. Vodu zbarvila krev.
Zraněný pólista vylezl z bazénu. Kůži vedle oka měl roztrženou, z rány se valila krev. „Viděl jsem hvězdy a blesklo mi hlavou, že si finále asi nezahraji,“ vzpomínal později. Následovala děsivá bitka.
Hráči obou týmů se do sebe pustili, rozzuření maďarští diváci běželi k bazénu, plivali na sovětské hráče a hrozili jim pěstmi.
S tím organizátoři nepočítali, takže jim chvíli trvalo, než přivolali policii, aby melu uklidnila. Bylo to poprvé a naposledy, kdy policie zasahovala přímo na olympijském sportovišti.
Rozhodčí zápas předčasně ukončil. Platil výsledek 4:0. Ve finále Maďarsko zdolalo Jugoslávii a vyhrálo další zlato.
Ervin Zádor si finále kvůli zranění skutečně nezahrál. Z Austrálie se domů nevrátil a usadil se ve Spojených státech. Tam bylo ovšem vodní pólo téměř neznámým sportem, takže se začal jako trenér věnovat plavání. Zemřel v roce 2012 v Kalifornii.
O památném zápase, pro který se vžilo označení Melbournská krvavá lázeň, hovořil v dokumentárním filmu Hněv svobody, na němž se jako producent podílel známý režisér Quentin Tarantino. „Brali jsme to tak, že nehrajeme jen za sebe, ale za celou zemi.“
Kapitán Dezsö Gyarmati se naopak do Maďarska vrátil a startoval ještě na dalších dvou olympiádách. V Montrealu 1976 dovedl maďarskou reprezentaci ke zlatu jako trenér.
Sovět Valentin Prokopov, který krvavý střet začal, později trénoval klub armádního námořnictva ve vodním pólu a v roce 2001 obdržel titul Zaslouženého mistra sportu. Podle ruského deníku Sovětskij Sport zemřel v roce 2016 ve věku 94 let.
