Recenze: Film Citová hodnota táhnou skvělí herci. Bude aspirovat na další ceny

Ten dům je plný vzpomínek. A většinou nejsou hezké. Třicátnice Nora se okamžitě ošije, když zaslechne známý hlas. „On přijel otec?“ ptá se sebe i okolí. Vážený a kdysi slavný režisér, také ale dlouhá léta absentující otec Gustav Borg je doma. A jako by si nevšiml, že v tomto sídle protkaném tragickými momenty z dřívějška mnoha lidem dlouho chyběl.

Borg přijel, aby dceři Noře, uznávané divadelní herečce, přivezl scénář svého nového filmu, který napsal přímo pro ni. A stačí jedna krátká scéna mezi představiteli obou hlavních rolí Stellanem Skarsgårdem a Renate Reinsve, aby bylo jasné, jak hluboký příkop je mezi hrdiny dramatu Citová hodnota vykopán.

Norský režisér Joachim Trier natočil po artovém hitu Nejhorší člověk na světě a předchozím stylizovaném fantaskním dramatu Thelma méně okázalý, zato o dost chmurnější film. Stellan Skarsgård ho vloni v létě představil na karlovarském festivalu a toto pondělí, kdy snímek čerstvě začala promítat česká kina, za něj získal Zlatý glóbus pro nejlepšího herce ve vedlejší roli.

Nominace v této kategorii je příhodná: Gustav v životech svých dcer Nory a Agnes opravdu hrál vždy vedlejší roli a jeho současný pokus zaplnit prázdno obsazením mladší Nory do role ve svém „opus magnum“ přichází dost pozdě. Navíc není jisté, zda jde opravdu o sblížení, nebo jen o vlastní umělecké ambice na sklonku produktivního věku.

Křehkost, s níž tento vztah vyobrazuje, patří k největším kladům ambiciózního díla. Režisér Trier se spoluscenáristou Eskilem Vogtem napsali a natočili vrstevnaté drama o univerzálních tématech: o pošramoceným rodinných vazbách, o tom, jak umělecké vlohy deformují naše vnímání světa a vztah k blízkým, a také o tom, jak vznikají malé umělecké snímky v době streamovacích platforem.

Nora odmítne mít s Gustavem i jeho chystaným filmem cokoliv společného. Když se pak protagonista ocitá na festivalové retrospektivě svých starších děl, pozve ho na večeři vycházející hvězda Rachel Kemp. Tu Gustavovy snímky okouzlily, bonviván a letitý alkoholik Gustav je zase uhranut jí. Večírek na pláži vyústí v to, že hlavní roli v Gustavově novince dostane Rachel.

Trier se stálým spolupracovníkem Vogtem mají cit pro vykreslení komplikovaných ambivalentních postav. Renate Reinsve byla zvláštně uhrančivá i nesnesitelná v předchozím snímku Nejhorší člověk na světě, kde ztvárnila ženu před třicítkou, která neví, co se sebou. Zprvu skoro připomněla ztřeštěnou odlehčenou romantiku v duchu Amélie z Montmartru – jakkoli v sveřepějším skandinávském podání. Poté se snímek obracel k realističtější estetice a měnil v obdobu vztahového románu, vyprávěného ve 12 kapitolách.

V Citové hodnotě hraje Reinsve mnohem traumatizovanější hrdinku. A podobně si Skarsgård coby Gustav uvědomuje, jak na dveře klepou stáří a nemohoucnost. Což ho ovšem nenutí vzdát se svých zásad a přesvědčení. Například nesnáší divadlo, takže odmítá navštěvovat jakákoli představení – včetně dceřiných premiér. Což k zakopání příkopů příliš nepomáhá.

Tvůrcům se daří vykreslit podobné libůstky nikoli jako protivné výstřednosti, ale jako uvěřitelnou součást Gustavovy povahy. Citová hodnota chce hrdiny s jejich úzkostmi, nedokonalostmi a vrtochy vzít vážně, ale přitom umí najít odlehčení a odhalit, že ničí povaha tu není jen zahalená chmurami či egem.

Stačí jedna potměšilá chvilka, když se Gustav zmíní dceři Agnes, jak své nové múze Rachel nakukal, že právě na támhleté stoličce se kdysi oběsila jeho matka. „Myslíš to štokrle z Ikey?“ baví se oba na konto naivity mladé americké hvězdičky.

Ani Elle Fanning v roli Rachel ale nehraje nějakou karikaturu. Existují netriviální, jakkoli skryté důvody, proč ji Gustav obsadil, byť dosud v žádném podobně těžkém dramatu oceňovaného artového tvůrce neúčinkovala. Natož u takovéto veličiny, která má jakýsi až bergmanovský status.

Citová hodnota je uměřenější a soustředěnější než dva Trierovy předchozí snímky. Umí o známých tématech vyprávět bez nabízejícího se sentimentu, s velkými city navzdory názvu šetří. Skarsgård i Reinsve podávají skvělé výkony coby dva jedinci, kteří kolem sebe krouží, ale nemohou se přiblížit – jako dva magnety natočené k sobě stejnými póly.

Nejde o tak rozkolísaný film jako Nejhorší člověk na světě, který chtěl oscilovat mezi vztahovým dramatem a lehce rozjívenou romantikou, místy navozující nálady snímků Woodyho Allena. A který navzdory dílčím přednostem ve snaze postihnout co nejvíce témat, od generačních pocitů až po ty politicko-společenské, nakonec působil trochu vykonstruovaně.

Citová hodnota mnohem přesněji ví, o co usiluje. Ale ani tak se tvůrci neubrání tomu, že linie ukazující určitou zoufalost umělců, kteří se upsali Netflixu kvůli obtížím sehnat finance na své vysněné projekty jinde, zdaleka nepůsobí tak silně jako nenápadné vykreslování rodinných vztahů a nemožnosti zakopat ony dávné příkopy.

Citová hodnota je i tak pochopitelným aspirantem na filmové sošky. Při loňské premiéře na festivalu ve francouzském Cannes získala Velkou cenu, jednu z těch nejprestižnějších. Po osmi nominacích na Zlaté glóby, z nichž proměnila jen tu pro Stellana Skarsgårda, by klidně mohla promluvit i do těch oscarových – jako další důkaz, že evropské filmy poslední dobou stále častěji pronikají do hlavních kategoriích dříve převážně amerických ocenění.

Zároveň Citová hodnota přeci jen hraje až moc na jistotu. Ví, jak svá univerzální témata odhalit přehledně, vkusně a dostatečně nenápadně. Jak na plátně vyjevit jisté literární kvality, což se stále ve filmařských kruzích cení.

Oproti tomu je třeba znovu vyzdvihnout jiný, nedávno do českých kin uvedený norský titul Sny režiséra Daga Johana Haugeruda. Ten dovedl velká témata i literární kvality přenést na plátno mnohem svěžeji a nečekaněji.

Tam, kde je Citová hodnota přesná a drží se těch „správných“ kolejí, se Sny nebály vykolejit, změnit směr, přitom však nikdy nesjely z cesty. Oba snímky nicméně stojí za vidění. Už pro porovnání, kudy se dnes ubírá stále skloňovanější norská kinematografie.