Recenze: Milý deníčku. Norské Sny jsou jedním z nejlepších filmů o lásce

Sedmnáctiletá Johanna se v deníku vyznává ze své první lásky. Zdánlivě nejotřepanější filmový či literární motiv. Přesto ho norský režisér Dag Johan Haugerud v závěrečné části své volné trilogie nazvané Sny zpracovává tak komplexně a překvapivě, že lze tohoto vítěze letošního ročníku festivalu Berlinale směle zařadit mezi nejlepší filmy roku. Nyní ho promítají česká kina.

Stejně jako v prvních dílech Sex a Láska také ve Snech autor zkoumá komplikovanost milostných vztahů. A opět se dějiště, jmenovitě Oslo, stává takřka svébytnou postavou. Haugerud se znovu po svém hlásí k dědictví francouzské nové vlny, třeba k jemným, nenápadným dílům Érica Rohmera. Ale ze všech těchto zdánlivě známých motivů splétá velmi původní dílo.

Začíná voiceoverem, což dovede být jeden z neotravnějších filmařských postupů. Avšak hned vidíme, že věty z deníčku tu nejsou žádnou vypravěčskou berličkou, která by doháněla to, co nesvede obraz. Režisér odkazuje na literaturu, jeho scénář je však původní a Sny pozoruhodně přemítají právě nad tím, jak dostat literární kvality do filmu.

Zvláštní shodou náhod se sešly v krátkém čase dva skvělé snímky, které s voiceoverem pracují elegantně a přesvědčivě. Tím druhým je westernová balada Sny o vlacích, jež měla premiéru na americkém Sundance a momentálně ji lze vidět na Netflixu. Podobně jako ona i Haugerudovy Sny nečekaně reflektuje dědictví kinematografie.

Během prvních dvaceti minut se zdá, že půjde o další křehký snímek o dospívání a coming outu. Pak se ale perspektiva poprvé mění. Poté, co už je celá milostná aférka u konce, hrdinka předá své zápisky babičce. A ta zase dá deník přečíst hrdinčině matce.

Dál se rozvíjí uhrančivá trojgenerační studie různých pohledů na svět, jež ovšem nikdy nesklouzne k jasně vytyčeným mezigeneračním rozepřím. Na to jsou Sny příliš subtilní, pečlivě vystavěné a vyprávěné. Nikdy se pohodlně neusadí v nabízející se dramatické chvilce, vždy uhnou trochu jinam, než divák čeká.

Haugerud patří k nejpozoruhodnějším skandinávským režisérům a podařilo se mu najít neobsazený filmařský meziprostor. Mnohá z nejslavnějších severských dramat jako třeba Hon Thomase Vinterberga stojí na zdrcujícím odkopávání různých společenských nešvarů a hledání čehosi prohnilého „v království dánském“. Jiná současná díla, například loňský snímek Až na věky, zase až příliš bezpečně provádějí diváky komplikovanými vztahovými problémy a stávají se ekvivalentem terapie.

Oběma pólům se Haugerud vyhýbá, k účinkům terapeutických sezení je v závěru jemně ironický. A přitom tak citlivě zpracovává potíže s láskou, stejně jako spoustu širších společenských témat.

Hrdinky v sobě mají otevřenost a empatii, což ovšem nebrání pozoruhodným názorovým výměnám. Jsou v nich cítit bolest i neporozumění dané tím, že vyrůstaly v různých dobách a angažovaly se v odlišných společenských pnutích.

To platí například o debatě Johanniny babičky a matky uprostřed lesa, kdy bloudí stmívající se přírodou a mimo jiné rozebírají, proč ta starší znechutila té mladší v dětství snímek Flashdance. Obě perspektivy jsou pochopitelné, je tu cítit náznak, že starší básnířka natolik žila svými umělecko-politickými boji, až se odmítala vcítit do dítěte, které prostě jen mělo rádo tanec.

Mezi řádky zaznívá reflexe toho, jak vypadal feminismus kdysi a dnes, ale stejně jako většina témat ve Snech nemá podobu tezí či přednášky.

Obě ženy přitom pomáhají Johanně vyrovnat se s její zkušeností, řeší se tu otázky konsentu či obecně toho, o jaký typ vztahu šlo, ale nikdy nedochází k obžalobám a jasným soudům. Dag Johan Haugerud není jen filmař, ale také romanopisec – a je to znát. Jeho novinka spíše zpochybňuje a klade otázky. To, co by bylo v jiných filmech nejpodstatnější, tu zůstává obestřené tajemstvím.

Sny jsou nejsevřenější a nejlepší částí režisérovy trilogie, právem jako první norský snímek získaly hlavní cenu Zlatého medvěda na Berlinale. Patří k nejsuverénnějším vítězům za poslední dobu. Umí být podmanivým portrétem první lásky i tíživým přiznáním, že milostné vztahy nikdy nelze plně vyřešit a pochopit. Snímek dokáže využít jazz-popové podkresy, ale také ví, kdy je publiku odepřít a nenechat jej se bezpečně opájet obrazem i zvukem.

Dag Johan Haugerud natočil vzácný, svým způsobem až nenápadný titul, který umí být divácký, ale nikdy nesklouzne ke kompromisům. Sny se odmítají věnovat tomu, co je trendy: například přehnaně řešit, že šlo o nepovolený vztah učitelky se studentkou. A přitom nemáme pocit, že by to autorovi bylo jedno. Jen zkrátka zkoumá zcela jiné – zároveň niternější i obecnější – fasety situace. Stejně tak se příběhem relativně nenápadně prolíná motiv Johannina literárního talentu.

Láska v Haugerudově vidění světa není senzace. A právě jeho schopnost vyhnout se mnoha vypravěčským pastím podobných typů děl ze Snů činí tak svěží, překvapivé a potřebné dílo.