Vzkaz z hranice vesmíru. Ruský úder měl ukázat na díru v evropském deštníku

V noci z 8. na 9. ledna 2026 provedlo Rusko další úder balistickou střelou středního doletu, kterou Kreml označuje názvem Orešnik (Líska). Zatímco při své premiéře v listopadu 2024 směřovala zbraň na východoukrajinské Dnipro, tentokrát se těžiště útoku posunulo na samý západní okraj napadené země. Dopadové zóny byly hlášeny ve Lvovské oblasti, konkrétně v okolí obce Rudno.

Z geografického hlediska jde o zásadní posun. Místo dopadu leží zhruba 70 kilometrů od hranic Evropské unie a Severoatlantické aliance. Z pohledu času letu balistické střely jde o zanedbatelnou vzdálenost, kterou by hlavice v případě jiné trajektorie překonala v řádu sekund.

Cílem útoku byla pravděpodobně energetická infrastruktura. Ruské válečné kanály na síti Telegram spekulovaly o zasažení strategického plynového zásobníku u města Stryj, který patří k největším v Evropě. Místní úřady, konkrétně starosta Lvova Andrij Sadovyj, potvrdily poškození plynárenské infrastruktury, avšak bez obětí na životech.

Absence masivních ztrát na životech či totální destrukce okolí naznačuje, že ačkoliv Rusko zbraň prezentuje jako nástroj zkázy, její reálné účinky v konvenční (nejaderné) podobě mají své limity.

Mnohem důležitější než samotný cíl je však politický kontext odpalu. Rusko o startu informovalo Spojené státy prostřednictvím Centra pro snížení jaderného nebezpečí s předstihem 24 hodin. Tím sice formálně dodrželo dohody o notifikaci startů balistických střel z roku 1988, ale zároveň tím potvrdilo, kdo je skutečným adresátem „vzkazu“. Nebyl jím Kyjev, ale Washington a evropské metropole. Moskva tím demonstruje, že disponuje nosiči, které je pro západní systémy obtížné zachytit a které mohou zasáhnout libovolné místo na kontinentu - a přitom se nutně nemusí jednat o nosiče jaderných zbraní.

Abychom pochopili reálné nebezpečí (a naopak limity) Orešniku, musíme se oprostit od propagandy a podívat se na fyziku. V konvenční variantě, která byla použita na Ukrajině, nenesla střela pravděpodobně žádnou, nebo jen minimální nálož trhaviny. Ničivý účinek je založen na rychlosti.

Ze střely se v horních vrstvách atmosféry či na hranici vesmíru uvolní několik samostatných hlavic (podle analýz obvykle šest), z nichž každá se následně rozdělí na další „kusy“ (submunici). Na cíl tak nedopadá jedna velká bomba, ale desítky těžkých kovových projektilů pohybujících se v určitých fázích letu rychlostí přes 3 kilometry za sekundu. Při dopadu se tedy uvolní velké množství energie, která se mění v teplo a rázovou vlnu.

Tato technologie má však zásadní omezení, která se projevila už při prvním úderu na závod Južmaš v Dnipru v roce 2024. Analýza satelitních snímků ukázala, že ačkoliv projektily prorazily střechy budov, nezpůsobily škody srovnatelné s explozí těžké letecké pumy.

Proč tomu tak je? Při nárazu v takto extrémní rychlosti se materiál projektilu i cíle chová téměř jako kapalina a velká část energie se spotřebuje na tavení a odpaření materiálu v bezprostředním okolí bodu dopadu. Pro ničení podzemních zásobníků plynu, které jsou ukryty stovky metrů pod zemí, je taková zbraň v podstatě nevhodná – energie se vypotřebuje na povrchu a nepronikne do hloubky tak efektivně jako specializované průbojné pumy.

Dalším faktorem je přesnost. Způsob navedení submunice, která padá volným pádem atmosférou, není chirurgicky přesný. Expertní odhady hovoří o kruhové odchylce (CEP) v řádu stovek metrů pro jednotlivé projektily. To znamená, že Orešnik v konvenční verzi nelze efektivně použít k ničení bodových cílů, jako jsou konkrétní mostní pilíře nebo jednotlivé bunkry. Funguje spíše jako brokovnice – pokryje určitou plochu, ale bez záruky zásahu konkrétního bodu.

Pokud je tedy Orešnik drahý, nepřesný a proti bunkrům neúčinný, k čemu Rusku slouží? Pomineme-li psychologický efekt a jaderné odstrašení, existuje jeden typ cílů, pro který může být tato „brokovnice“ nebezpečná: letecké základny a logistická centra.

Zahraniční bezpečnostní analytici upozorňují, že v případě konfliktu s NATO by Rusko mohlo tyto střely využít k úderům na letiště hostící moderní stíhačky F-35. Tyto stroje jsou technologicky špičkové, ale vyžadují náročnou údržbu a kvalitní zázemí.

Pokud by na plochu letiště, mezi hangáry, zásobníky paliva a stojánky letadel dopadla sprška desítek kinetických projektilů, výsledek by mohl být paralyzující, domnívají se někteří analytici. Nemuselo by dojít k přímému zásahu letounu. Stačí poškození vzletových drah, které by byly posety krátery a troskami, zničení citlivého diagnostického vybavení nebo vyvolání požárů palivových systémů. Oprava takových škod pod hrozbou dalších úderů by mohla základnu vyřadit z provozu na kritické dny či týdny.

Zároveň zde narážíme na otázku efektivity nákladů. Cena jedné střely typu Orešnik se odhaduje na desítky milionů dolarů. Její výroba je pomalá a náročná na vzácné materiály. Rusko si nemůže dovolit plýtvat těmito nosiči na cíle, které lze zničit levnější municí.

Orešnik tak dává vojenský smysl pouze v situacích, kdy selhávají jiné možnosti. Tedy při útocích na cíle hluboko v týlu protivníka, které jsou chráněny silnou konvenční protivzdušnou obranou, přes kterou by pomalejší střely nepronikly.

Existence Orešniku a podobných střel staví evropskou obranu před složitý fyzikální problém. Běžné systémy protivzdušné obrany, jako je americký Patriot, který se stal páteří obrany Ukrajiny i mnoha zemí NATO, jsou proti této hrozbě z velké části neúčinné. Patriot je primárně určen k ničení cílů v nižších vrstvách atmosféry (tzv. terminální fáze letu).

V případě střel typu Orešnik, které přilétají z hranice vesmíru pod strmým úhlem a rychlostí několikanásobně převyšující rychlost zvuku, je na reakci v této fázi příliš pozdě. I kdyby se podařilo zasáhnout hlavní tělo střely nízko nad zemí, kinetická energie trosek bude stále působit značné škody.

Řešením jsou systémy schopné ničit útočící hlavice ještě mimo atmosféru, tedy ve výškách nad 100 kilometrů. V Evropě je v tomto směru průkopníkem Německo, které v prosinci 2025 zprovoznilo první část systému Arrow-3 zakoupeného z Izraele za téměř čtyři miliardy eur.

Ani tento špičkový systém však neznamená nepropustný štít pro celý kontinent. Ačkoliv má Arrow-3 teoretický dosah tisíce kilometrů, realita je složitější. Úspěšnost zásahu závisí na geometrii střetu – na vzájemné poloze radaru, odpalovacího zařízení a trajektorie útočící rakety. Jedna německá baterie tak nemůže spolehlivě ochránit například území Česka nebo Pobaltí, pokud by útok směřoval specifickým koridorem.

Pro menší státy je pořízení vlastního systému této kategorie finančně prakticky nemožné; Německo za ně zaplatí celkem zhruba 150 miliard korun – a tou největší složkou je přitom cena samotné munice, tedy střel. Evropa tak zůstává v ochraně proti balistickým hrozbám fragmentovaná.

Riziko spojené s Orešnikem a dalšími balistickými střelami navíc v současnosti spíše roste. Rusko přešlo v tomto sektoru na válečný režim výroby a masivně investuje do rozšíření produkčních kapacit. Podle údajů ukrajinské vojenské rozvědky HUR mezi rokem 2024 a 2025 navýšilo Rusko výrobu balistických střel meziročně zhruba o dvě třetiny.

Moskva je schopná měsíčně vyprodukovat 60 až 70 střel Iskander-M a 10-15 střel Kinžal (obdoba Iskanderu vypouštěná z letadel). To by bylo více, než kolik činí výrobní kapacity západních obranných střel, jako je protibalistická munice pro systémy Patriot. V logice opotřebovávací války tahá Evropa za kratší konec provazu – útočník dokáže vyrábět zbraně rychleji a levněji, než obránce zvládne doplňovat zásoby drahých antiraket.

Hrozba tedy nespočívá v jediné „zázračné zbrani“, ale v možnosti saturace obrany. Pokud Rusko odpálí salvu zčásti klamných a zčásti pravých střel, pravděpodobnost, že obrana selže, protože pravých i falešných cílů bude příliš mnoho, rychle stoupá.

Lednový úder u Lvova je také definitivním potvrzením konce bezpečnostního „klimatu“, na který byla Evropa zvyklá poslední tři dekády.

Střely kategorie Orešnik (s doletem od 500 do 5500 km) byly v minulosti zakázány Smlouvou o likvidaci raket středního a kratšího doletu (INF) z roku 1987. Po zániku této smlouvy a s nástupem nové reality se tyto zbraně vrací do hry nikoliv jako relikt studené války, ale jako aktivní nástroj nátlaku.

Rusko se jejich nasazením snaží vytvořit funkční mezistupeň na tzv. eskalačním žebříku. Orešnik v konvenční verzi umožňuje Moskvě způsobit citelné, byť ne fatální škody kdekoli v Evropě, aniž by musela sáhnout po jaderných zbraních.

Pro Evropu to znamená nepříjemné vystřízlivění. Geografická vzdálenost od fronty již nezaručuje bezpečí. Debata o obraně se tak musí posunout od nákupu tanků a dělostřelectva také k mnohem nákladnější otázce protiraketové obrany ve vyšších vrstvách atmosféry. A to ve chvíli, kdy peníze ve státních rozpočtech jsou pro velkou část evropských zemí nedostatkovým zbožím. Ruská agresivní politika nás vychází opravdu draho.