Článek
Lukáš Turnovec chtěl na své zvířecí farmě poblíž Tábora bourárnu a faremní obchůdek. Dnes už tam stojí, v krámku prodává vyzrálé hovězí maso a o zákazníky nemá nouzi. Avšak dost si kvůli tomu vytrpěl.
V roce 2021 obíhal dokola úřady. Změnu užívání stavby na bourárnu vyřizoval rok a půl. „Tři měsíce jsem na úřad jezdil každý týden. Životní prostředí, veterina, hygiena… Mnohokrát se mi stalo, že si úředníci protiřečili,“ vzpomíná.
Hygienická stanice chtěla, aby v bourárně postavil šatnu s odvětráním. Nezabraly námitky, že pracovat tam bude sám a dva metry vedle jsou „odvětrávací“ vrata na naskladňování. A tak upravil prostory podle požadavků úředníka z hygieny.
Po něm se dostavila úřednice ze Státní veterinární správy na finální kolaudaci. „Co tady dělá šatna?“ podivovala se. „Je to nesmysl, místnost používejte jako sklad. Prostě se převlékněte doma a tady si maximálně přehodíte bílý plášť,“ sdělila překvapenému sedlákovi.
Na samotě u lesa
Na podzim roku 2025 stavěl mlýnici. Úřednice z hygieny požadovala provedení hlukové studie za 10 tisíc korun, přestože farma stojí na samotě u lesa, nejbližší dům je 200 metrů daleko a bydlí v něm farmářská rodina.
„K mlýnici musela být šatna, sklad obalového materiálu i namleté mouky, výdejní místnost, jako kdybychom mleli tunu denně, a také expediční místnost. Teď je to k ničemu, je to prakticky nevyužité,“ vypráví pán rodinného statku.
V jiném případě, který zmiňuje šéfka Svazu faremních zpracovatelů Dáša Tománková, trvala hygiena na splachovacím záchodě přímo v bourárně, přestože farmář měl WC o pár metrů dál doma a v provozu nikdo jiný nepracoval. Když pak přišel veterinární inspektor k registraci provozu, divil se, proč tam záchod vůbec je.
Zákon v mnoha případech klade stejně přísné požadavky na menší farmy jako na průmyslové zpracovatele – a to je jeden z důvodů, proč se mladí do zemědělství nehrnou. Přitom je to obor, který má problémy s generační obměnou.
Něco se však mění k lepšímu. Od jara 2026 má začít platit zmírnění podmínek pro porážky drůbeže a prodej z farem. Na notifikaci v Bruselu čeká předpis, který by zvýšil limit z 2000 kusů na 10 000 kusů ročně a umožnil by porážku a přímý prodej také větším zemědělským podnikům.
Pravidla by tedy mohla být velmi podobná jako v okolních zemích. Polsko, Německo a Rakousko mají limit pro přímý prodej masa z drůbeže (mimo velká schválená jatka) do 10 000 kusů ročně, Francouzi do 25 tisíc kusů.
Zbývá ještě vyjasnit některé detaily se Státní veterinární správou. Jednou z otázek například je, zda a jak se bude testovat na salmonelu a Campylobacter, což jsou běžné testy ve velkých provozech.
„Testy jsou cenově významnou položkou a je třeba zohlednit případnou potřebu a četnost testování malých objemů oproti velkým jatkám, aby to nebyl ekonomický nesmysl,“ uvádí Dáša Tománková. Svaz, jemuž předsedá, se pokouší prosadit i další legislativu, která uleví farmářům.
Podle ní zmírnění předpisů neznamená menší bezpečnost potravin. „Protestovanost bude vždy oproti velkému zpracování na kus násobně větší než ve velkém provozu.“
Změnu předpisů připravil bývalý ministr zemědělství Marek Výborný (KDU-ČSL). Ale i jeho nástupce Martin Šebestyán tvrdí, že jednou z jeho priorit je zvyšování podílu zpracování komodit na českých farmách.
Upozorňuje, že se příliš exportuje a tím mizí přidaná hodnota. Vyváží se mléko a dovážejí mléčné výrobky. Exportují se živá zvířata a dováží se maso.
Cesta ze závislosti
Zájem o výstavbu zpracovatelských kapacit a prodej potravin místní komunitě, například bouráren či minimlékáren, nemají jen menší rodinné statky, ale také podniky se stovkami či tisíci hektarů.
„Vnímám to jako protest proti neustálému brečení, že jsme v područí velkých maloobchodních koncernů, které určují ceny. Nechceme být závislí na prodeji do supermarketů,“ líčí majitel DS Agro Libštát Josef Chuchlík, proč chce otevřít bourárnu drůbeže. Podobně jako začal prodávat mléko v mlékomatech, tak by rád našel odbyt pro část ze 100 tisíc kuřat ve dvou halách.
„Podle starých vyhlášek je otevření bourárny tak složité, že se to nejen nevyplatí, ale skoro to nejde provozovat,“ popsal majitel podniku, který obdělává zhruba 1500 hektarů.
Potřebu diverzifikace příjmů zmiňuje i kvůli rizikům v rostlinné výrobě. Spoléhat se na příjmy z prodeje obilí či řepky v posledních letech kvůli výkyvům v cenách nelze.
Snadnější podmínky pro prodej ze dvora mají podle Svazu faremních zpracovatelů zvýšit zaměstnanost, poptávku po českých potravinách z farem také v tuzemských řetězcích, a naopak mohou snížit „špinavé tržní praktiky“. Část farmářů totiž komplikovaná pravidla obchází a prodává načerno.
