Článek
Při sestavování nového rozpočtu kabinetu Andreje Babiše je pozornost zaměřena na každou miliardu, kterou chce ministryně financí Alena Schillerová přesunout jinam oproti svému předchůdci Zbyňku Stanjurovi. V případě politicky ožehavých agend od klimatu na Ministerstvu životního prostředí až po multilaterální vztahy na Ministerstvu zahraničí se detailně zkoumají i přesuny stamilionů či ještě nižších řádů.
Pak ale není pochopitelné, proč tak slabou reakci vyvolala zpráva, že se během jednoho dne změnila vláda nad asi 34 miliardami ročně z eráru.
O co jde? K této částce se zhruba dostaneme, když od oka sečteme rozpočty čtyř fakultních nemocnic, v nichž se mění ředitelé - jedné v Brně a tří v Praze. Ministr zdravotnictví Adam Vojtěch se rozhodl pro remake kultovního filmu Kulový blesk a šéfovi nemocnice sv. Anny Vlastimilu Vajdákovi svěřil ještě Fakultní nemocnici Brno, do Všeobecné fakultní nemocnice v Praze posunul z Mladé Boleslavi Jána Dudru, Petr Kolouch má vést Královské Vinohrady i Bulovku.
Může ministr zdravotnictví takto povyházet šéfy fakultních nemocnic, kteří pracují s rozpočtem větším než lecjaké ministerstvo? Může. A může to opravdu udělat bez výběrového řízení? Může. A je to dobře? No, to je právě otázka.
Vojtěch má dobré argumenty pro spojování nemocnic. Ale tohoto pravidelného výplachu nejvyšších pater fakultek při nástupu nové vládní garnitury bychom už se měli opravdu zbavit.
Jak si zajistit souhlas se supernemocnicí
Je vlastně zarážející, že sněmovní volby byly o kdejakém prázdném hesle, ale ne o jednom z nejdražších slibů hnutí ANO. A ten se dostal nakonec i do programového prohlášení vlády: „Zahájíme projekt výstavby nové, supermoderní fakultní nemocnice v Praze, která nahradí stávající nevyhovující areály.“ Zmíněná nemocnice by měla stát v Letňanech na takovémtom území nikoho, kam vyjedete po eskalátorech z metra C. Ve vizích Andreje Babiše tam mělo být už kdeco, naposledy úřednické superměstečko. Teď si tedy v Letňanech spolu s Vojtěchem představuje supernemocnici. Což je výrazně lepší nápad.
Problém však je, že nemá dostatečnou oponenturu. V jiných zemích by se dotčené nemocnice z oblasti ihned ozvaly – a buď by se rády k záměru připojily, nebo by hlasitě protestovaly, že v jejich dosavadních areálech je dostatek skvělé péče. Možná by se ozvali třeba i z Brna – proč si vy, Pražáci, zase něco stavíte jako první? Anebo by se ozvali třeba ze Zlínska: nechceme už konečně dotáhnout tu novou nemocnici u nás?
Jenže v c. k. českém zdravotnictví je to jednoduché: ministr vyhází šéfy nejdůležitějších fakultních nemocnic, jmenuje bez výběrka nové a ti – jaká náhoda – se plně ztotožní s plány nového ministra.
Abychom Vojtěchovi nekřivdili: spojování zdravotnických institucí a vytváření páteřní sítě nejdůležitějších nemocnic v zemi je správný záměr. Správné je také vybudovat raději nový moderní areál, než opravovat náhodně seskládané nevyhovující staré budovy (gratulujeme ke sto letům všem oprýskaným zdem na Bulovce!). Ministr zdravotnictví nicméně má být vrchní a zcela nestranný regulátor zdravotní péče, který všem měří v úhradách i investicích stejně. Což ale nejde, když máte jako bokovku faktické vlastnictví nejdůležitějších nemocnic v zemi.
Tak už konečně univerzitní nemocnice?
Adam Vojtěch se vizí nové supermoderní nemocnice v Praze před volbami netajil a odkazoval na své velvyslancování ve Finsku, které zjevně pojal jako přípravu na další ministrování, protože tam projel všechny velké špitály. Jenže zapomněl vždy dodat, kdo tyto největší univerzitní nemocnice vlastní – není to Ministerstvo zdravotnictví, často jde o velké neziskové korporace, kde prim hrají místní samosprávy a univerzity.
V Česku se tento nápad objevuje už dekády. V roce 2012 se dokonce za ministra Leoše Hegera (TOP 09) schválil přelomový zákon, kdy se z fakultních příspěvkovek měly stát neziskové univerzitní nemocnice, kde ředitele kontroluje správní rada složená ze zástupců státu, univerzity a kraje. Výměna vlády tedy neznamená automatický vyhazov, ředitel je výrazně lépe kontrolován a zároveň může být nezávislejší na libovůli aktuálního ministra. S pádem vlády Petra Nečase padl i tento zákon.
Od té doby se návrh, aby ministr zdravotnictví nebyl jako belgický král, co si bokem vládne fakultnímu Kongu, pravidelně opakuje. A ne náhodou vždy, když se ve fakultních koloniích něco spektakulárně pokazí. Naposledy byl takto při kauze Motol exministr zdravotnictví Vlastimil Válek tak strachy bez sebe, aby nemusel nést politickou zodpovědnost za čachry Miloslava Ludvíka, že nejen vykřikoval „zlikvidovali jsme hydru“, ale také sliboval, že hned navrhne přeměnu fakultek na univerzitní nemocnice. A pak potichu dodával, že až po volbách…
Je pochopitelné, že se žádný ministr zdravotnictví nechce vzdát této imperiální pravomoci. Zbytek českého zdravotnictví je tak zoufale roztříštěn, že právě teprve vláda nad klíčovými šéfy nemocnic dělá z ministra mocného muže/ženu. Úkol ministerstva má ale být pískat rovinu a rovnoměrně rozvíjet a modernizovat v zemi zdravotní péči. Pokud Vojtěch teď řekl A: „Spojím fakultky a dopřeju jim nové moderní nemocnice,“ tak ho musíme donutit i k tomu, aby řekl i to B: „Ale já jim už vládnout nebudu.“
