Film o válce byl „poslední kapka“. Začala Čechům ukazovat realitu Ukrajiny

V malém bytě v charkovské čtvrti Saltivka, asi 20 kilometrů od frontové linie, si mladá Táňa Solomadina staví stan, aby se zahřála. I tuhle noc se za okny ozývají výbuchy, ale tentokrát ji nechávají klidnou - naučila se podle zvuku rozeznat, jaké nebezpečí jí zrovna hrozí.

Kousek své „pěny dní“ zaznamenává s českým komentářem ve videu, které následně publikuje na sociální síti Instagram. Takové sdílení je pro ni nejen způsobem, jak zvládat každodennost ostřelovaného města.

Jak přijmout realitu, ve které smrt čeká za každým rohem, jak se vyrovnat s vlezlou zimou a jak najít útěchu pro duši v místě, kde je úzkostná porucha běžnou diagnózou? I na to odpovídá v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Před nedávnem jste si na instagramu založila profil, kam nahráváte krátká videa ze života v Charkově v češtině. Co vás k tomu vedlo?

Nápad se mi v hlavě rodil už dlouho, protože mám v Česku známé. Nedávno jsem ale viděla film Velký vlastenecký výlet, který byl pro mě poslední kapkou. Hrozně mě to zklamalo a došlo mi, že názor spousty lidí nezměním. Ale mám šanci Čechům ukázat realitu takovou, jaká skutečně je, aniž bych působila jako aktivistka a tlačila to na sílu.

Ukazuju všední život - jak bydlím, kvůli natáčení nedělám speciální přípravy, takový je můj život bez příkras. Chci ukázat, že válka není jen o tom, že bych byla pořád jen v krytu, ale je to hlavně o tom čase, kdy v krytu být nemusím a že hlavně do krytu často nechodím, i když bych měla.

A je takové sdílení pro vás nějaká forma terapie? Máte díky tomu pocit, že vás lidé mimo Ukrajinu slyší a vnímají, co zažíváte?

Funguje to jako terapie. Pochopila jsem, že mi to pomáhá, když mi lidé začali psát a reagovat na mou tvorbu.

Začátky ale tak příjemné nebyly. Protože trvalo, než jsem na instagramu získala nějaké sledující, chvíli jsem působila i na TikToku. A to nebyla forma terapie, ale sebemrskačství. Působí tam daleko víc botů, proruských lidí, a přestože jsem měla na TikToku daleko lepší dosah, ty reakce byly hrozné. Proto jsem se zaměřila na Instagram, kde se setkávám hlavně s podporou.

Když jdete s takovým obsahem na veřejnost, věřím, že má spousta lidí potřebu reagovat…

Jednou jsem třeba sdílela video, na kterém tančím. A někdo mi na to napsal: „No jo, takhle tedy vypadá ta válka, vy si tam tančíte. Kdyby na vás letěly rakety, tak se poděláte strachy.“ A ano. Tančili jsme, zpívali, zatímco na nás létaly rakety z Bělgorodu.

Chápu, že se z Česka může zdát, že kdykoli se děje nějaký útok, tak jde o bezprostřední palbu, před kterou se musíme někam schovat a že ten život tady nežijeme, nic neděláme a pořád jen přemýšlíme nad tím, jestli zemřeme. Ale já nechci, aby to takhle bylo. Na jednu stranu sice padají rakety a létají drony, na stranu druhou se ten obyčejný život nezastavil.

Setkáváte se s přísnými reakcemi i osobně? Máte kolem sebe v Charkově lidi, kteří jsou nakloněni Rusku?

Viditelnější je to určitě v tom internetovém prostředí. Samozřejmě i v Charkově jsou tací, kteří stále očekávají, že je osvobodí Rusáci, ale takoví moc nejsou slyšet. Chápou, že by moc podpory nenašli, tak si tyto názory nechávají pro sebe.

Pokud se nepletu, tak jste ještě před začátkem plnohodnotné invaze studovala v Praze. Pod vašimi videy se objevily i dotazy, proč jste se z bezpečí vracela zpátky na Ukrajinu…

V Praze jsem žila od roku 2019 a v době začátku války jsem měla končit bakalářské studium. V té době jsem začala cítit, že do Prahy nepatřím a strašně jsem toužila vrátit se domů.

Tehdy to v Charkově bylo o dost horší než teď - bylo tu dělostřelectvo, což je mnohem nebezpečnější. Já žiji v městské části Saltivka, kde to bývalo absolutně hrozné. Přesto jsem Charkov v létě roku 2022 navštívila a definitivně jsem se vrátila o rok později. Rozhodla jsem se zůstat doma.

Vzpomínám si, že jsem na začátku války měla sen - byla jsem u sebe doma v Charkově s tatínkem a povídala jsem mu o tom, že jen tady cítím svoje srdce. Byl to jen sen, ale když jsem se probudila, věděla jsem, že své srdce a duši dokážu cítit a svůj život žít jen na Ukrajině.

Tušila jste vůbec, do jaké reality se vracíte?

Když jsem Charkov navštívila v létě 2022, byla to absolutní hrůza. Zůstávala jsem u mého manžela, tehdy ještě přítele, který bydlel v centru města. Tehdy jsem zažila ostřelování, které trvalo celou noc. Byla jsem naprosto vyděšená, bylo mi z toho špatně. Měla jsem v plánu se druhý den ráno stavit u sebe doma a vzít si nějaké věci, ale to jsem psychicky nezvládla. Takže nejdřív jsem to prožívala velice těžce.

Jenže jsem pochopila, že válka bude nejspíš trvat dlouho a nemůžu čekat s návratem domů až do jejího konce.

Váš manžel je aktivně zapojen do bojů?

Na začátku invaze nejdřív odjel na západ Ukrajiny k jeho rodičům, ale pak se vrátil domů do Charkova a cítil, že mu to nemůže být jedno, a zapojil se do armády. Takže bojuje, už několik let.

To o něj musíte mít obrovský strach…

Ano, samozřejmě, ten strach o manžela mám neustále, ale nejen o něj. Většina mých kamarádů jsou vojáci a vojačky. Z toho mívám velmi často úzkosti.

Povídáte si s nimi o tom, co se na frontě děje? Nebo je to něco, o čem se nahlas příliš nemluví?

Mluví se o tom s blízkými lidmi a to dělají i mí kamarádi. A je to náročné, strašně těžké, ale chápu, že pro mé kamarády je takové povídání forma terapie, nemohou si to nechávat pro sebe.

Na druhou stranu to, kolik o tom vím, mi pomáhá to tady v Charkově nevzdávat. Protože i když jsme velmi blízko fronty, nejsme přímo na bojišti, takže když můžu armádě pomoci, pomáhám.

Jakým způsobem pomáháte?

Nejčastěji dělám sbírky, pomáhala jsem vypravovat evakuační auta… moje kamarádka třeba pomáhá s evakuací lidí z fronty. Ta pomoc je tu potřebná neustále. Každou chvíli tady něco padá, hoří, sbírky jsou potřebné neustále.

Po takové době války - vnímáte, že je o ty sbírky menší zájem, že jsou lidé z války unavení?

Bohužel ano, vnímám. Když jsem zahajovala první velkou sbírku na auto, během týdne jsem měla vybráno v korunách okolo 170 tisíc, což úplně stačilo. Tento rok jsem dělala sbírku na důležité zařízení pro rozvědku, úplně se nechci pokoušet vysvětlit, jak to má fungovat, každopádně mi trvalo tři týdny dát dohromady asi 50 tisíc korun.

Myslím, že je za tím víc faktorů - v roce 2023 jsme měli méně lidí v armádě a měli větší zájem na tom, aby to celé rychle skončilo.

Nechci, aby to znělo nějak zle, ale jestli může někdo tvrdit, že je unavený z války, tak jsou to Ukrajinci. A když se stále mluví o nějakých mezinárodních jednáních a vyjednáváních, tak to těm sbírkám také neprospívá - proč by někdo přispíval na válku, o které si myslí, že skončí příští pátek?

Takže frustrace je citelná i mezi Ukrajinci?

Ano a je čím dál náročnější zůstat aktivní a zapojovat se.

Na co jste si za tu dobu života poblíž fronty ještě nedokázala zvyknout?

Nejtěžší je ten nenormální pocit, že můžu každý den zemřít. Že jednou spadne raketa, dron, bomba a budu další na řadě, na to je velmi zvláštní si zvykat. V Charkově ale není člověk, který by nebyl připravený. Musí být. Ta realita je tady absolutně jiná, smrt je pořád někde vedle vás.

Některé dny jsou mi jedno i vzdušné poplachy, ale jindy mívám velké úzkosti - to si hned začnu představovat, že právě teď letí na mě a teď zemřu. Trpím úzkostnou poruchou, což je tady v Charkově naprosto běžná diagnóza. Bylo by divné, kdyby tady byl někdo, kdo úzkosti nemá.

Je v takových podmínkách vůbec prostor na nějakou péči o zbytky duševního zdraví?

V tomhle ohledu jsem si všimla zajímavé věci. Například knihkupectví mají v prvních řadách knihy o stoicismu, ty jsou tady teď velmi populární.

Jakým zvláštním dovednostem vás válka naučila?

Nejdůležitější věc, kterou jsem se naučila mít stále po ruce, je škrtidlo na zastavení krvácení. To je něco, co musí mít každý obyvatel Charkova vždycky u sebe. Taky mám vždycky po ruce lékárničku, ale už v ní nemám léky na bolest hlavy a podobně, ale třeba obvazy.

Taky funguje spousta zdravotních kurzů. U nás se tomu říká taktická medicína - učíme se první pomoc při zraněních. To by podle mě měli umět v každém ukrajinském městě. Já takových kurzů prošla už několik.

Taky jsem se naučila rozlišovat podle zvuku, co právě na nás letí nebo jestli šlo o zásah nebo vzdušné střílení, jestli je to dron nebo raketa. Poznám různé druhy zbraní, jaký dostřel která z nich má, rozumím balistické křivce, kam to zrovna může dopadnout… přitom jsem o toto téma nikdy nejevila zájem a nebaví mě to ani teď, ale musím to znát. To je něco, co by mě nikdy nenapadlo, že budu umět.

V tomto období je jedním z hlavních nebezpečí zima kvůli ruským útokům na energetiku.. Jakým způsobem to zvládáte?

Doma si rozdělávám stan, ve kterém si snadněji udržuju teplo - to pomáhá opravdu hodně. Samozřejmě nosím hodně vrstev oblečení, pořád mám po ruce něco teplého k pití. Když nefunguje elektřina, mám doma naštěstí plyn a vodu si ohřát můžu. A co je hodně důležité, je mít koníčky a snažit se je udržet.

Spousta mých zálib začala až po válce, abych udržovala svou psychiku. Před válkou mě bavila hudba, zpěv, mám i hudební vzdělání. Během války jsem začala pociťovat, jaký má vliv na prožívání přes celé tělo - když tančím nebo cvičím, pomáhá mi to uvolnit se. Spoustu pohybových aktivit tak dělám z toho důvodu, že prostě nechci, aby to ve mně zůstávalo.

Jak se změnil vztah mezi sousedy a komunitní život ve vaší čtvrti?

To se různí člověk od člověka. Je pravda, že když zažíváme obzvlášť těžká ostřelování, a ta se dějí v noci, a ráno vyjdeme ven, tak cítím, že jsme všichni propojení. Lidé jsou po takových nocích v obchodech příjemnější a přátelštější, protože víme, že jsme tu noc prožili společně. Když chodím ulicemi, zachytávám rozhovory druhých - baví se o tom, že dron dopadl vedle bytu něčí kamarádky, někdo se tě zeptá, jak jsi prožil noc.

Také jsem si všimla, že máte zvířata, která taková pravidelná ostřelování nemusí zvládat zrovna nejlépe. Jak se jim to snažíte ulehčit?

Můj kocour pochází přímo z fronty a zná takové zvuky od malička, takže ten si zvykl i na výbuchy. Ale má fenka to má náročnější, je sama o sobě dost nervózní. Na začátku invaze jsem ji nechala v Česku s mým tatínkem, ale nezvládal se o ni starat, tak jsem si ji přivezla zpátky. Pořád se třese strachem a musí na to brát léky. Byla jsem s ní i u odborníka na psychické zdraví zvířat, který jí předepsal antidepresiva a léky na spaní.

Dá se spočítat, jak často slyšíte poplachy, výbuchy…?

Prakticky vůbec. Máme aplikaci, která nám hlásí nebezpečí pro případ, že bychom třeba sirény přeslechli. Já ji mám ale vypnutou, protože mě zneklidňuje to sledovat, těch poplachů je obrovské množství. Jeden poplach trvá i čtyři hodiny a výbuchy se tu ozývají pravidelně.

Nedávno jsem zaslechla docela silný výbuch. Později jsem zjistila, že to byl dron, který dopadl 200 metrů od mého domu. Bylo to dost blízko, ale zároveň vím, že tento typ dronu je dost malý a kdyby spadl dejme tomu 10 kilometrů ode mě, tak o něm ani nevím. Ale raketu nebo leteckou bombu by slyšelo celé město. Už dokážu odhadnout, jak daleko ode mě to padá, někdy tak na ty zvuky ani nereaguji.

Zbývá vám v tom všem ještě nějaká kapacita na to sledovat dění kolem Ukrajiny v zahraničí, kdo s kým jedná, jak se jednání vyvíjí…?

Většinou na to sílu nemám. Nezvládám číst, co zrovna Trump řekl Zelenskému, jak to dopadlo, a ani to nechci vědět.

Zároveň mám v zahraničí ukrajinské kamarády, kteří se se mnou o tom baví rádi. Na mě to má ale negativní vliv, uvnitř mně je vždycky takový hrozný pocit a říkám si, proč si tohle vlastně dělám. Samozřejmě vím, že je důležité být v obraze, ale nemám na to už sílu.

Věříte, že to celé skončí v řádu měsíců, let nebo už je to taky něco, co jste se naučila brát tak, že to prostě nějak dopadne?

Nedávno jsem se o tom bavila s manželem. Říkala jsem mu, že mi několik let pomáhá fráze spisovatele Viktora Frankla, strávil spoustu let v koncentračním táboře a o tom těžkém životě napsal knihu, která je tady jedna z nejprodávanějších.

A on říká, že první se vzdali ti, kteří mysleli, že to všechno skončí rychle. Druzí se vzdali ti, kteří si mysleli, že to neskončí nikdy. A přežili ti, kteří pokračovali ve všedním životě, řešili všední věci a soustředili se na život. A takhle to cítím taky - když začnu přemýšlet nad tím, kdy a jak to skončí a co bude, je mi z toho zle. Ale nebudu lhát, že jsem si aspoň jednou nepomyslela, že to všechno brzy skončí a bude zase dobře.

Proto dělám jen to, na co mám síly. Mám obrovský sen tu válku přežít, to je můj cíl. Ale zároveň nevím, jak dlouhodobý ten cíl je.

Nedávno jsme zažili hodně těžkou noc, 25 dronových zásahů, a já si říkala, ježiši, jak dlouho tohle bude ještě trvat, že to nezvládnu. A pak dopadl poslední dron a skončilo to. Všechno má svůj konec.

Cítíte, že vás a vaše blízké válka formuje i jako osobnosti?

Podle mě ano. Každého, kdo bydlí ve válce. V Charkově to na lidech vidím. Člověk přehodnocuje. Když můžu pít kávu, svítí slunce, wow, to si říkám, že jsem se dožila dne, kdy svítí slunce! Takové všední věci vnímám úplně jinak a to se mi vlastně líbí. Vážím si života.

A budu teď znít zase jako stará ženská, ale vidím, jak si spousta lidí neváží toho, co všechno mají, v jakém bezpečí žijí, vídala jsem to i v Česku.

Když mi někdo napíše: „No, tak jsi natočila video, že máš doma 14 stupňů, to my máme doma pořád.“ Fajn, měj si doma 14 stupňů, když chceš šetřit, taky bych byla ráda, kdybych to měla z těchto důvodů, ale já s tím nic nemůžu udělat. Neovlivním, jestli budu mít doma 14 nebo devět stupňů. Myslím, že by si lidé takových samozřejmých věcí měli více vážit.