Článek
Na zámku Alden Biesen na východě Belgie se 12. února sejdou hlavy států a vlád EU na setkání, které evropský protokol označuje jako neformální. Místo neformálního rozjímání by ale evropští lídři měli natvrdo řešit, co s evropskou (ne)konkurenceschopností. Téměř osmnáct měsíců po zveřejnění tolik diskutované Draghiho zprávy jsme se zatím nepohnuli skoro nikam.
Evropské podniky, hlavně menší a střední, se dnes ocitly mezi mlýnskými kameny. Jednotný trh existuje pouze někde a pro někoho a překážky pro pohyb zboží se spíše prohlubují, než odstraňují. Byrokracie a přeregulace, které byly evropskou specialitou po mnoho desetiletí, se v posledním desetiletí díky Green Dealu a obecně politice ESG ještě prohloubily. Válka na Ukrajině ukázala na dlouhodobé podcenění zbrojního průmyslu a robustnosti dodávek surovin a mnoha dalších nabídkových řetězců, což pro podnikatele znamená nejistotu a skokový nárůst cen energií.
Exportně orientovaná vývozní strategie, dlouhá léta jeden z hlavních motorů evropské ekonomiky, najednou havaruje v důsledku geopolitického napětí, cel a dalších obchodních bariér. Spolu s problémy na trhu práce, s rostoucí zadlužeností a s nelákavými demografickými vyhlídkami to vytváří výbušný koktejl. Již nejen ekonomicky, ale i politicky. Co s tím?
Prvním problémem je mezinárodní obchod. Trumpovu obchodní politiku krátkodobě nezměníme. Pro zajištění vývozních trhů je v našem zájmu uzavírat dohody s jinými trhy ve světě, kde jsou otevřenému obchodu stále nakloněni. Bohužel, evropské pokrytectví zde dosáhlo nového vrcholu, když politici z právě těch seskupení, která mají „Evropy plnou pusu“, tyto snahy podkopávají. Nejnovějším příkladem je dohoda EU–Mercosur, která byla jen několik dní po podpisu odložena na dobu až dvou let těsnou většinou poslanců Evropského parlamentu.
Co si o budoucnosti EU myslí Miroslav Singer?
Bylo to hanebné rozhodnutí, které Evropu přijde draho. Podle nedávné studie think-tanku ECIPE připravilo neratifikování dohody EU–Mercosur Unii o 183 miliard eur na exportech a o 291 miliard eur na hrubém domácím produktu. Zdržování a populismus zároveň poškozují pověst EU jako spolehlivého partnera. Lídři si to musí uvědomit a nedávno podepsanou obchodní dohodu s Indií nesmí potkat podobný osud.
Druhým problémem je jednotný vnitřní trh, který byl v minulosti v některých oblastech skutečným motorem ekonomiky, mimochodem v prvních dvou desetiletích po roce 1989 i pro ČR. To je ale už minulost. Mezinárodní měnový fond odhaduje, že zbývající překážky jednotného trhu odpovídají clům ve výši přibližně 44 % u zboží a 110 % u služeb. Jejich snížení o pouhých 25 % by podle odhadů mnichovského IFO mohlo zvýšit hrubou přidanou hodnotu EU zhruba o 350 miliard eur. Evropská centrální banka v lednu 2026 argumentuje, že obchodní třenice uvnitř jednotného trhu jsou zatěžující více než nejvyšší cla, jimiž v loňském roce hrozil Donald Trump. Přeshraniční obchod se službami je v EU téměř dvakrát nákladnější než obchod v rámci jednotlivých států.
Evropská komise v jednom ze svých zářnějších okamžiků dokonce publikovala v květnu minulého roku přehled deseti hlavních překážek v prohloubení jednotného trhu. V duchu svých velikášských politických sloganů je nazvala Terrible Ten (Strašlivá desítka – ano, grandiozita není jen Trumpovou doménou), ale je to správný výčet hlavních problémových oblastí. Strašná však není jen ta desítka, strašné je, že nevíme, jak dál.
Nečekejme zázraky, dalšímu prohloubení jednotného trhu nepomůže žádné mávnutí kouzelného proutku, pokrok bude pomalý. Půjde o systematické, postupné odstraňování regulatorních překážek a regionálních rozdílů, založené na datech a úzké spolupráci s podniky. Bude to technokratická práce, která nepřitáhne titulky a politikům bude spíše body brát než přidávat. Ale hlavně, změňme přístup. Zanechme snah o celoevropské řešení a spíše skládejme regionální mozaiku. Země Beneluxu zkouší přeshraniční spolupráci v digitalizaci, energetice a mobilitě pracovní síly, pobaltské státy v energetice, finančních službách a dopravní infrastruktuře. Další regiony by měly následovat.
Největší překážkou je však skloubení národních zájmů s požadavky jednotného trhu. Legislativa a regulace, přijímané na národní úrovni, většinou vyžadované místními podnikateli, často jdou proti prohloubení jednotného trhu. Je to i politický problém, který nemá snadná řešení a opět – jediná cesta je v regionálním sjednocení pravidel podnikání, na kterém budou mít podnikatelé zájem, postupně rozšiřující svůj dopad na větší oblasti. Střední Evropa je pro něco takové perspektivním regionem.
Za třetí, konkurenceschopnost Evropy dále bude záviset na bezpečném přístupu k surovinám, energiím i špičkovým meziproduktům, při cenách, které jsou minimálně srovnatelné s tím, co platí podnikatelé v regionech, se kterými Evropa soupeří. V současné době jde především o evropské ceny energií, když nějaké strukturální změny na evropském energetickém trhu nelze očekávat, a rychle řešení tak závisí na snížení cenového kolísání cen povolenek a v odložení obchodování s ETS 2 za rok 2030, což je i obsahem dopisu Andreje Babiše na vedení Komise a na své premiérské kolegy před setkáním 12. února. V dlouhém období jsou dodávky energií za kompetitivní ceny pro evropský byznys podmíněny především investicemi do nových energetických zdrojů (určitě i do zelené energie) a do energetické infrastruktury.
Dlouhodobá bezpečnost dodávek bude rovněž během na delší trať, kde je v současné době řada geopolitických neznámých. Určitě tu ale jsou dvě nutné, nikoliv však postačující podmínky. První souvisí s mezinárodním obchodem, s připraveností Evropy zůstat otevřeným trhem a schopností uzavírat dohody s partnery, i když za to některé sektory domácí ekonomiky budou platit cenu (zemědělský odpor vůči dohodě s Mercosurem je jasným příkladem).
Za druhé, řadu potřebných dovozů Evropa nemá, buď z přirozených důvodů (energetické suroviny, vzácné kovy), nebo z důvodů postupného zaostávání. Netvrdím, že se Evropa má vzdát svých demokratických a dalších základních principů. Nicméně, přestaňme o těchto našich principech slepě poučovat především velké země, jako je Čína a mnoho dalších. Tyto země nezměníme, dovozy za přijatelných podmínek životně potřebujeme, nemluvě o faktu, že co se týče těch principů, tak často máme máslo na vlastní hlavě.
Jako pověstná červená nit se všemi úvahami o posílení evropské konkurenceschopnosti táhne problém deregulace a normálního zjednodušení našeho podnikatelského života. Ani tady však nejde o různé bruselské Omnibusy, tedy programy, snažící se snížit regulaci, především pro malé a střední podniky. Stejně tak nepomohou málo dodržovaná hesla typu one in – one out (chceme-li zavést novou regulaci, pak jedna stávající musí být zrušena). To jsou jen o kosmetické změny. Potřebujeme zásadní změnu celkového pohledu na podnikání a život v Evropě vůbec.
Od poválečného hospodářského zázraku Evropa posilovala byrokracii a regulaci, která již od 80. let minulého století byla vnímána jako brzda. V druhé polovině 20. století to bylo v důsledku zavádění širokých sociálních jistot, ochrany spotřebitele, posílení práv zaměstnanců a dalších jistot. V posledních dvou desetiletích však strategie ESG, do které Evropa zakotvila své představy o klimatické a dalších politikách (práva žen, menšin, odpovědnost podnikatelů za dodržování těchto zásad), prohloubila už tak přebujelou poválečnou byrokracii a ještě agresivněji reguluje byznys.
Vytváříme si omezení při sjednávání obchodních dohod, kdy především mechanismus uhlíkového vyrovnávání na hranicích (CBAM) je pro naše partnery nesrozumitelný a vím o konkrétních příkladech, kdy poškozuje přímo i evropské podnikatele. Směrnice o náležité péči podniků v oblasti udržitelnosti (CSDDD) a Směrnice o nefinančním reportingu (CSRD) kladou mnohem větší nároky na podnikovou administrativu a hlavně pro malé a střední firmy znamenají další nárůst nákladů.
Přeregulace je jednou z největších překážek prohloubení jednotného vnitřního trhu. Navíc zde není na vině jen Komise, ale až příliš často i národní vlády, když regulační směrnice převádějí do národní legislativy nekonzistentně, každá země s mírnými odchylkami a někdy problém ještě zhorší (gold-plating). Nadměrná regulace je také významnou překážkou dlouhodobé stabilizace evropského energetického trhu, protože komplikuje pravidla pro veřejné zakázky na výstavbu základní energetické infrastruktury.
Budoucí konkurenceschopnost samozřejmě závisí na mnoha dalších skutečnostech. Na cílené podpoře investic do nejperspektivnějších technologií, na změnách vzdělávacího systému, na podpoře rozvoje dovedností mladé generace, na daňovém prostředí a na řadě dalších skutečností. Dnes musíme začít tím, že překonáme okamžité bariéry, jako jsou vysoké ceny energií a materiálových vstupů, že se odpoutáme spolu se stejně smýšlejícími partnery ve světě od trumpovského protekcionismu, že nastartujeme postupné prohlubování jednotného vnitřního trhu a že vytvoříme pro podnikatele očekávání, že jejich nabídkové řetězce budou dostatečně bezpečné.
Nad tím vším se vznáší požadavek zjednodušení a deregulace a také je to o odvaze – odvaze si říct, že evropská politika ESG, jakkoliv její cíle mohou být bohulibé, podkopává evropskou konkurenceschopnost, a v konečném důsledku hrozí, že bude kontraproduktivní. Nevěřím, že pouhé stanovení cílů povede ke změně klimatu; k tomu povedou jen investice založené na podnikání přinášejícím zisk. Nakonec hrozí, že země a regiony, které si nestanovují nereálné cíle a nesvazují své podnikatele nesmyslnými omezeními, povinnostmi a hlášeními, dlouhodobě udělají pro změnu klimatu více než Evropa.
Seberme odvahu a radikálně zjednodušme evropské klimatické cíle a ESG celkově. Bez toho a bez deregulace můžeme mít sebelepší hospodářskou politiku v různých oblastech (včetně těch, zmiňovaných zde), ale Evropa bude i nadále vůči jiným oblastem světa stagnovat.
