Singer: Prosperující Evropa bez hranic je blud, kterému ale stále věříme

Evropská unie je svým nadnárodním charakterem tak trochu impériem a jako od impéria od něho jeho obyvatelé, tedy i většina z nás, očekávají dodání dvou základních kvalit: bezpečnosti, zajištěné mimo jiné ochranou hranic, a prosperity, k jejímuž naplnění má významně přispívat společný trh.

O bezpečnosti - s ruskými tanky na Ukrajině, donedávným spoléháním se většiny států EU na NATO, rozuměj USA, a dalších zemí na neutralitu, a s hranicemi, přes které k nám proudí migranti - raději ani nemluvme. Podívejme se ale na druhou vlastnost, resp. na její základní podmínku, tedy společný trh. Myslíme tím trh zboží, tradičních služeb a tak trochu lidské práce.

Ale hodnota debaty o společném trhu jako o nějakém abstraktním, ekonomickou teorií definovaném ideálu je poměrně malá. Ideály v praxi neexistují, a co považujeme u společného trhu za samozřejmost, nemusí platit. Možnost si to uvědomit jsem dostal, když jsem byl na počátku devadesátých let přijatý na doktorandský program v ekonomii na University of Pittsburgh. Čekal jsem trh, kde se bez překážek – jde přece o jednu zemi, která už existuje přes dvě stě let – pohybuje zboží, služby i lidé, vždyť se stát od státu nijak zvlášť neliší. Očekával jsem dokonale fungující společný trh, takový, jaký nám Brusel sliboval pro Evropu.

Jenže zboží sice proudilo přes státní hranice, ale ekonomické podmínky, daně a systém zdanění byly stát od státu jiné. A trh práce nebyl ani trochu volný. Lékař z Pensylvánie nemohl začít ordinovat v sousedním Ohiu - zkoušky, doklady o praxi, čekání na schválení. I realiťáci, elektrikáři, instalatéři, skoro všichni potřebovali nějakou licenci na území daného státu unie. A navíc si odbory hlídaly teritoria měst a států s tvrdostí, kterou bychom asi tady nazvali ochranářstvím. Srovnejme tedy EU právě s trhem USA, vůči kterému se stejně vůdci EU nejčastěji vymezují.

Od té doby už uplynulo 30 let. A USA mají stále dost roztříštěný trh práce - zhruba čtvrtina lidmi vykonávaných činností vyžaduje povolení či licence, které se z jednoho do druhého státu nepřenášejí snadno, což je, docela zajímavě, velmi podobné jako v EU. Také tu máme zhruba čtvrtinu regulovaných profesí. Ale funguje to.

Vidíme užitečnost srovnávání konkrétních trhů v důsledcích pro pohyb obyvatel po obou „impériích“ úplně jinak: zatímco 30 procent Američanů žije v jiném státě, než kde se narodili, v Evropě jsou to jen čtyři procenta.

„Vnitroimperiální“ migrace obyvatel je tedy ve Spojených státech zhruba osmkrát intenzivnější. A není to o jazycích, ani prostory se společným jazykem, třeba němčinou, nevykazují míru migrace dramaticky bližší té, kterou pozorujeme v USA. Navíc americký trh práce je roztříštěný, ale trh se zbožím funguje. Evropský trh práce je podobně roztříštěný, ale ještě nám to, jak uvidíme dále, nejde zas tak dobře ani se zbožím. Odbourání bariér pro pohyb lidí, v našem „impériu“ nazývané Schengen, samo o sobě nestačí k vytvoření společného trhu. A Amerika nám to dokazuje z opačné strany. Můžete mít licence a odbory, a přitom máte jednotný trh se zbožím. My taky máme licence i odbory, ale navíc ještě, bohužel, i fragmentované trhy se zbožím.

Rozdíl mezi Amerikou a Evropou začíná totiž už v zákonech. Americká ústava dává Kongresu pravomoc regulovat obchod „mezi jednotlivými státy“ a Nejvyšší soud to vykládá nejen jako udělení federální moci, ale také jako zákaz stavět překážky mezistátnímu obchodu. Zajde-li tedy stát USA příliš daleko, federální soudy jeho opatření zruší. Systém to není dokonalý - státy mají různé daně z prodeje, různé hygienické normy, různé stavební předpisy. Například Kalifornie má o tolik přísnější emisní limity, že nutí výrobce aut pro trh v USA de facto vyrábět dva druhy vozů.

Evropa má zdánlivě podobný právní rámec - smlouva zakazuje omezení a „opatření s rovnocenným účinkem“ v obchodě mezi členskými státy. Princip vzájemného uznávání navíc stanovuje, že zboží legálně prodávané v jednom státě by mělo být prodejné ve všech státech. Evropský soudní dvůr může teoreticky rozhodovat proti členským státům a ukládat pokuty. Zní to skoro lépe než americká ústava. Jenže jsou tu dva zásadní rozdíly. Tím prvním je vymáhání. Rozsudky Evropského soudního dvora vyžadují ochotu členského státu je dodržet a není tu přímá federální exekutiva. A tím druhým jsou výjimky. Smlouva umožňuje výjimky pro „veřejnou morálku, veřejnou politiku, veřejnou bezpečnost, zdraví, kulturní dědictví“.

Výčet, který se dá zneužít téměř na cokoli, zvláště při evidentní neochotě evropských institucí útočit na významné státy. Francie svého času třeba zakázala převzetí svého výrobce jogurtů Danone jeho zahraničním konkurentem na základě „bezpečnostních obav“.

Upřednostňování domácího zboží, tedy „preference domácího“, se dá měřit a srovnávat po vynětí faktorů, jako je vzdálenost a velikost trhu. Ve státech EU studie s touto metodikou signalizují, že domácí zboží je preferováno zhruba dvakrát víc než na trzích států USA. Jinak řečeno, evropské státní hranice vytvářejí zhruba dvojnásobnou překážku obchodu proti hranicím států USA. Ještě jinak, jen 17 procent evropských spotřebitelů nakupuje přes hranice přes internet, navzdory našemu „jednotnému trhu“.

Ještě zajímavější je srovnat si vývoj bariér, tedy „preferencí domácího“ mezi USA a EU v čase. V Unii jsme nejprve, v podstatě až do konce první dekády tohoto tisíciletí, mohli pozorovat pokles bariér. Pak ale v roce 2008 přišla finanční krize a integrace se zastavila. V krizí nejvíce postižených zemích - Řecku, Itálii, Španělsku – „preference domácího“ vzrostly takřka na svůj dvounásobek. Po roce 2012, během oživení, jsme sice viděli pomalý pokles, byl ale mnohem pomalejší než postup integrace trhů v devadesátých letech. Pak přišel rok 2020, COVID a energetická krize, a evropské trhy se již jako celek staly podstatně méně integrovanými než předtím. Podle studií Evropské centrální banky se od roku 2019 hraniční bariéry zvýšily o třetinu, někde i o polovinu. Debatujeme o nových evropských nařízeních, ale už i trhy se zbožím se potichu štěpí.

A co v USA? Stejně jako v tom vtipu o našem druhém největším městě, se neděje nic. „Preference domácího“ v posledních třiceti letech klesaly nebo zůstávaly stabilní. Žádné dramatické změny, žádný krizí vyvolaný kolaps integrace, prostě fungující vnitřní trh.

Vraťme se ještě k pohybu lidí. Americká mezistátní migrace totiž v čase klesá. Z ročních 3 až 3,5 procent obyvatelstva v padesátých až osmdesátých letech na současných 1,4 až 1,5 procenta, na nejnižší úroveň od čtyřicátých let. Ekonomové to připisují krizi bydlení, růstu počtu domácností se dvěma příjmy, nutnosti profesních povolení a poklesu firemní relokace.

Naopak evropská přeshraniční mobilita pomalu roste. Z 1,5 procenta v devadesátých letech na současná čtyři procenta. Jenže tento růst byl poháněn především rozšířením EU na východ a krizovou migrací - Řekové, Španělé, Portugalci se stěhovali během finanční krize a po ní do Německa. Samozřejmě i to je dobře, ale není to mobilita za lepší příležitostí, realokace práce tažená nárůstem produktivity, ale mobilita z nouze, z nezaměstnanosti.

Až dosud jsme v souvislosti s trhem či trhy EU popisovali překážky, které ztěžují ekonomickou činnost, nyní se ale posuneme k trhům s energií a zde bude fragmentace trhů firmy likvidovat, vlastně už likviduje.

S cenami elektřiny to navzdory všem titulkům ve skutečnosti není až tak dramatické. Ceny elektřiny pro domácnosti se v EU v roce 2024 pohybovaly od 10 do 12 eurocentů za kilowatthodinu v Maďarsku přes 18-22 centů v Polsku a Česku, 22-25 centů ve Francii až po 35-40 centů v Německu a 40-45 centů v Dánsku. Rozdíly mezi jednotlivými státy tedy dosáhly zhruba čtyřnásobku.

Ve Spojených státech se ceny elektrické energie pro domácnosti, vynecháme-li „poněkud obtížněji propojitelnou“ Havaj, pohybují od zhruba 10-12 centů v Louisianě a Washingtonu, přes 16 centů národního průměru až po extrémnějších 25-30 centů v  Kalifornii, kde pokutují emise. Lze tedy hovořit o maximálně trojnásobných rozdílech. Zas tak velký rozdíl mezi trhem EU a trhem USA tedy v této oblasti pozorovat nelze.

Dramaticky rozdílná je ale situace u plynu. V EU je referenčním trhem ten holandský, ale ceny na jiných trzích se od něj mohou dramaticky lišit. V roce 2024 byly ceny plynu pro průmysl ve Španělsku o víc než desetinu nižší než ony holandské (35-40 eur za megawatthodinu), v Polsku, Česku a Slovensku ale byly často i o třetinu vyšší.

V USA je referenční cena terminálu Henry Hub, kde se potkávají hlavní plynovody, skutečně národní cenou a regionální trhy se od ní významně neodchylují.

I když se ale koncentrujeme na homogennost trhů obou „impérií“, u cen energií samozřejmě nelze přehlédnout i rozdíl mezi cenami obou trhů. V EU se platí za plyn pro průmyslovou výrobu dvakrát až dvaapůlkrát více než v USA, za elektřinu o 80-100 procent více. A to je pro evropské výrobce smrtící.

Pro energeticky náročná odvětví, jako je ocelářství nebo chemická výroba, jsou totiž náklady na energie několikanásobkem celé ziskové marže. V ocelářství náklady na energie tvoří 15-25 procent celkových nákladů výroby a zisková marže je pak 3 až 5 procent. Energetické náklady jsou čtyřikrát až sedmkrát vyšší než celý zisk. K vymazání zisku tedy postačuje zvýšení ceny energie o jednu pětinu. Ještě horší poměr mezi nákladem na energii a ziskem lze najít třeba u výroby hliníku či cementu, o něco lepší je to v chemickém průmyslu.

U středně energeticky náročných odvětví, např. výroby dílů pro automotiv, představují náklady na energie zhruba 4-6 procent nákladů při marži 5-8 procent. Jsou tedy významné, ale jejich nárůst už není tak smrtící.

A pak jsou samozřejmě odvětví, kde, byť budou finanční ředitelé takových firem lomit rukama, na cenách energií téměř nezáleží: léčiva (energie 2-3 procenta nákladů, marže 15-25 procent), elektronika, přesné přístroje. Pro maloobchod tvoří energie nutné při výrobě možná 1-3 procenta maloobchodní ceny.

Ale, mluvíme-li o fragmentaci trhu s energií v EU, nemluvíme o nějakém abstraktním problému. Mluvíme o tom, že česká chemička platí o polovinu více za plyn než její konkurent na stejném „jednotném“ trhu. Zákazníkům ale musí nabídnout podobnou nebo stejnou cenu. To jí více než dvojnásobně vymaže ziskovou marži, firma bude hluboce ztrátová a zničí ji to.

A právě to může být budoucnost, do které nyní směřujeme. V devadesátých letech byly evropské trhy s energií extrémně roztříštěné. Vládly zde státní monopoly, nebyl zde takřka žádný přeshraniční obchod a v cenách elektrické energie byly pěti- až šestinásobné rozdíly.

Na počátku tisíciletí jsme díky liberalizaci viděli sbližování a rozdíly v cenách energií klesly zhruba na trojnásobek.

U plynu tomu bylo podobně, nizozemský hub TTF se stal evropským měřítkem a rozdíly mezi cenami plynu jednotlivých států byly spíš na úrovni 50 %, maximálně 100 % ceny plynu tam, kde byl nejlevnější. V minulé dekádě se rozdíly dále snížily na 30-50 % a zdálo se, že se evropský trh s energií přibližuje k americkým standardům.

Pak ale přišla agrese Ruska vůči Ukrajině a během půlroku po únoru 2022 došlo k zvratu dvacetileté integrace evropského trhu s plynem. Rozdíly v cenách plynu dodávaného (mimo jiné ropovody z Ruska pro průmysl v Česku, Německu či Rakousku) a cenami například na Pyrenejském poloostrově vzrostly na troj- až pětinásobek.

Jednotlivé státy se najednou mezi sebou „praly“ o dodávky kapalného plynu či kapacitu terminálů. Německo utratilo 200 miliard eur na subvence energetických nákladů pro svůj průmysl. Francie zavedla cenové stropy. „Energetická unie“ se prostě vypařila během týdnů.

V roce 2024 už byla situace samozřejmě lepší než v roce 2022, ale trhy byly stále fragmentovanější než v roce 2020 a rozdíly cen plynu mohou stále dosahovat až dvouapůlnásobku.

Strukturální změny, především nové německé terminály pro kapalný plyn, sice situaci pomohou, ale dnes tak vzývaná „dlouhodobá smlouva“ může naopak trh spíše tříštit a rozdíly v cenách fixovat.

Stojí za to připomenout, že během stejného období čelil energetickým otřesům i trh USA, ale regiony v otřesech zdražovaly společně. Trh prostě držel pohromadě.

Vraťme se nyní k typické chemičce. Její nákladová struktura mohla v roce 2020 vypadat zhruba takto: suroviny 45 procent, mzdy 20 procent, energie 15 procent, ostatní 15 procent, marže 5 procent. V roce 2022, když ceny plynu vyletěly pětkrát a elektřiny třikrát, se její nákladová struktura proměnila asi takto: suroviny 40 procent (stály méně v podílu, ne absolutně), mzdy 18 procent, energie 45 procent, ostatní 13 procent, marže minus 16 procent. A záporné marže znamenají logicky masivní ztráty.

Mnoho energeticky náročných firem tak prostě zastavilo výrobu. Jde o hliníkárny v Německu a Nizozemsku či ty nejmodernější v EU na Slovensku. Některé zbankrotovaly, jiné se přestěhovaly do USA.

Ovšem Německo tehdy dotovalo ceny plynu. Díky nim pak ve stejné době vypadala typická nákladová struktura německé chemičky takto: suroviny 45 procent, mzdy 22 procent, energie 3 procenta (vládní dotace podíl energií na nákladech snížily), ostatní 20 procent, marže 10 procent.

Pokud česká chemička přežila, bylo to především díky nižším mzdám. České mzdy jsou totiž zhruba o 40 procent nižší než německé. Ale o přežití můžeme mluvit jen tam, kde mzdy tvoří dostatečnou část nákladů. V případě, že mzdy tvoří pětinu, tedy 20 procent nákladů, mzdová výhoda dává 8 (40 % z 20 %) procentních bodů úspory.

Energetická nevýhoda v roce 2022 až 2024, v době, kdy němečtí konkurenti dostávali dotace, mohla v méně energeticky náročných odvětvích činit v Česku zhruba 5 procentních bodů ztráty. Česká výhoda z nižších mezd se tak náhle scvrkla z 8 procent na 3 procenta.

Dnes zase Německo zavádí dotaci cen elektřiny pro průmyslové výrobce (naštěstí zatím nic podobného neplánuje u plynu). Tento systém je sice složitější, ale celkový efekt sníží cenu elektřiny pro německé firmy zhruba o čtvrtinu až třetinu.

Tam, kde cena energie tvoří zhruba pětinu celkových nákladů, tak dotace v podstatě eliminuje celou výhodu českých výrobců plynoucí z nižších mezd. A němečtí výrobci již požadují, aby dotace byly trvalé, aby šlo „konkurovat Americe“. Dočasná reakce na krizi se tak může stát trvalou průmyslovou politikou.

Po třiceti letech po „návratu do Evropy“ a více než 20 letech pobytu na „společném“ trhu EU už můžeme bilancovat. Trh práce jako nástroj pohybu lidí a jejich alokace na pozice, kde je jejich produkt zjevně vyšší, neexistuje. Trh se zbožím se dnes spíše dezintegruje a bariéry, či preference vlastního zboží, jsou vůči trhu USA zhruba dvojnásobné.

Mimochodem loni vzájemný obchod států EU poprvé v historii klesl. Pokud jde o trhy s energií, nejen, že je energie dražší, ale trhy jsou i významně roztříštěnější než trhy v USA.

Společný trh existuje pro spotřební zboží, kde na energii tolik nezáleží, tedy chytré telefony, móda, nábytek. Pro těžký průmysl, který postavil evropskou prosperitu, tedy ocel, chemii, cement, žádný společný trh neexistuje a národní šampioni jsou subvencovaní.

V EU se o „společném trhu“ běžně hovoří jako o něčem, co existuje univerzálně. Ale zeptejte se české chemičky, jestli je trh „společný“, když její evropský konkurent často platí za energii polovinu jeho ceny. Zeptejte se polského ocelářského závodu, jak moc je tento trh „společný“.

Krize této dekády nám navíc názorně předvedla, že integrace trhů EU do „společného trhu“ je mimořádně křehký proces. Přijde-li krize, vrací se státy EU k „domácím“ politikám a trhy se štěpí. Přitom z hlediska ekonoma je to moment, ve kterém by přínosy jednotného trhu byly mimořádně potřebné.

Právě jednotný trh by měl ale činnosti alokovat tam, kde jsou vykonávány nejefektivněji, jen to může EU vytáhnout z krize. Evropské instituce však nejsou ochotny, či schopny, společný trh bránit.

Současné trendy jsou neudržitelné. Předstíráme, že pravidla jednotného trhu stále platí, zatímco všichni je porušují. Německo subvencuje energii a ignoruje pravidla státní podpory. Francie chrání své šampiony. Členské státy kontrolují hranice a ignorují Schengen v praxi. A Brusel předstírá, že stará pravidla stále fungují.

Máme dvě možnosti. Buď EU skutečně dodrží své sliby, vynutí si jednotný trh s energií, zakáže národní průmyslové dotace, vytvoří podmínky pro skutečnou mobilitu práce. Nebo upřímně přiznáme, že jednotný trh byl vždy spíše jen cílem než realitou, a vyjednáme nový vztah založený na tom, co skutečně funguje. Podle všeho tedy volný obchod mezi suverénními státy, a ne předstíraná integrace. Nemá cenu fixovat stav, ve kterém zvláště my, „nové ekonomiky EU“, neseme náklady integrace bez jejích výhod.

Menší a mladší členové evropského impéria zatížili své na ekonomiky založené na průmyslu a výrobě množstvím společných regulací, jako je Green Deal, které ale snižují jejich schopnost konkurovat na světových trzích.

K tomu všemu pak tyto země už často ztratily většinu standardních ekonomických nástrojů - měnu, cla, dotace - bez toho, aby za to pro svůj průmysl na oplátku získaly funkční společný trh. Toto je nejhorší z obou světů. Čiňme vše pro to, abychom za nějakých deset let nemuseli konstatovat, že jsme v tomto stavu zamrzli.