Článek
Historie prohry EU při vyjednávání s administrativou Donalda Trumpa není příliš veselý příběh, jak už to ale u proher bývá. Nejprve nás v oblasti zahraničního obchodu MAGA tým „překvapil“ tím, že prosazoval, co slíbil. Pak se mnozí představitelé evropských struktur velmi zasmáli tomu, jak Trump do vyjednávání vstoupil, aniž by postřehli logiku tohoto vstupu a něco užitečného z toho vyvodili pro další postup EU.
Ani si přitom nevšimli, že u toho smíchu také jako přijatelnou vstupní pozici EU pro jednání akceptovali zněkolikanásobení cel na 10 % pro většinu zboží z EU na amerických trzích – trumpovštinou řečeno jako pozici „skvělou a nejlepší“.
A dnes tu tak máme jako výsledek 15% cla pro většinu evropského zboží na trzích USA spolu s dalšími závazky EU. Porovnejme si tedy jednotlivé parametry, jak byly na konci minulého týdne oznámeny veřejnosti, a pokusme se zamyslet, zda z toho nejsme schopni vyvodit alespoň pár užitečných lekcí pro Evropskou unii.
Nejprve však k parametrům dohody: Uvážíme-li, že před druhým vítězstvím Donalda Trumpa ve volbách a nástupem MAGA týmu bylo zboží EU dovážené do USA v průměru zatíženo 4,8% cly, představuje dojednané 15% clo více než ztrojnásobení zátěže, které bude zboží z EU čelit na americkém trhu.
Už to by stačilo, skutečnost je ale nejspíš horší a určitě minimálně složitější, neboť vybrané položky, zvláště kovy, mají stanoveny kvóty, nad nimiž budou zatíženy 50% clem. Typický výrobce EU tedy bude čelit clu spíše na úrovni šesti- až desetinásobku stavu před příchodem Trumpa.
Vedle toho EU přislíbilo odstranit bariéry pro „americký digitál“ a v nejbližších letech odebírat z USA energie a produkty zbrojního průmyslu, stejně jako investovat do projektů ve Spojených státech. K představě o kvantitativním rozměru těchto závazků spíše než mediálnímu oslňování čtenářů stovkami či miliardami korun, pomůže porovnání těchto závazků se stávajícím stavem.
Takže v nepříliš přesně ohraničeném období příštích let by EU měla ze Spojených států odebírat energie v objemu, který odpovídá více než pětiletému nákupu. Při mírně zvýšené intenzitě odběrů a nahrazení energií z Ruska to nezní nesmyslně.
Objem přislíbených výdajů na americké zbraně je o něco více než 1,5násobek objemu prostředků, které EU vydávala na zbrojení při neplnění ani dvouprocentního cíle za rok. Opět, při vědomí toho, že budeme navyšovat výdaje na obranu, to zní docela přijatelně.
U investic do projektů v USA není situace jiná, příslib představuje zhruba dvojnásobek toho, co primárně firemní sektor EU (neplést si s projekty organizovanými centrálně z Bruselu) do projektů v USA investuje za jeden rok.
Za několik let nic nemožného, byť opět všechny tyto přísliby trochu připomínají známé moudro slibem nezarmoutíš, které jsem slýchal během své kariéry při restrukturalizací problémových firem.
Taková dohoda je vedle administrativní zátěže, Green Dealu, vyšších cen energií než v USA či jinde vlastně další pobídkou pro evropské firmy k přesunutí výroby z EU například i do USA a navýšení objemu evropských projektů ve Spojených státech tak bude hračkou.
Současně je ale nutné upozornit, že nová cla nepovedou bezprostředně k pádu a zavírání linek a provozů na starém kontinentu. Úpadek evropského průmyslu, stejně jako obecnější úpadek významu EU ve světě, není něco náhlého, bezprostředního. Odehrává se v podstatě už od předcovidových let při „slow motion“, tedy postupným „vydojením“ evropských výrobních kapacit bez toho, že by se v Evropě investovalo do modernizace, nemluvě už o rozšiřování kapacit.
Ponížení EU, které dohoda o podmínkách zahraničního obchodu signalizuje, je ovšem primárně naším vlastním dílem. V EU jako v každé upadající přebyrokratizované kultuře předvádíme několik zásadních chyb. Odmítáme si především stanovit priority.
I slavná Draghiho zpráva předstírá, že v ekonomice, kde není nadbytek práce ochotných (na toto slovo je třeba klást důraz) nezaměstnaných, může fiskální impulz, nový dluh přispět k něčemu jinému, než je zvýšení inflace.
Činí tak především proto, že prostě nemůže přiznat, že některá z posvátných krav bude muset být obětována. Těmito modlami jsou Green Deal, sociální stát, migrace, či vyzbrojení EU a odpor Rusku (i když popření tohoto bodu by mělo tragické důsledky pro nás a „novou EU”).
Pleteme si totiž sepsání textu či vyřčené slovo s řešením problému, úspěšnou akcí. Čím dál častěji vybíráme své lídry z neschopných. Koneckonců právě uzavřený „deal“ svědčí o tom, že na jedné straně byli ti, kteří umí hrát hru, kde co jeden získá, druhý ztratí, ale na naší straně takoví lidé prostě nebyli.
Příslušníci evropských elit jsou bohužel ochotni přesvědčovat sami sebe i všechny na tomto kontinentě, že EU je stále lídrem. Civilizací, která je atraktivním vzorem a spojencem. Nejsou si ochotni připustit, že svět nás vnímá spíše jako stále dost bohatou, hodnou, ale beznadějně popletenou stárnoucí tetu.
Dá se z ní ještě dost vytěžit, třeba tím, že ji udržujete v sebeklamu o její důležitosti a své úctě k ní. Ale respekt (jak nám v kritické chvíli vyjednávání předvedl např. Katar) už ani není třeba předstírat.
Snad se ještě probudíme. Ale k tomu nám rozhodně nepomohou ti, kteří většinu času a energie věnují udržování statu quo. A vysvětlováním, proč musely být učiněny minulé chyby. A ochranou vlastních privilegií i na úkor akcelerace úpadku Evropy.
Jestli se probudíme, jedním z bolestných poznání, které nás bude čekat, bude i to, že už nejsme v situaci, kdy si můžeme citlivěji vybírat spojence.
