Článek
Ještě v roce 2008 byla ekonomika Evropské unie větší než americká. Dnes už ovšem HDP EU představuje jen dvě třetiny HDP Spojených států. Podíl EU na světové ekonomice klesl pod 18 %. A Čína? Ta už je za Evropou jen krůček. Data tedy nelítostně ukazují: význam Evropy padá. Máme šanci tento trend zvrátit a chceme to vůbec?
Klíčovým předělem byla globální finanční krize 2008 - 2009 a její následky. USA se díky stimulům a akceschopnosti rychle otřepaly, zatímco Evropa se potýkala s vleklou dluhovou krizí. A následné rány v podobě pandemie a války na Ukrajině srazily Evropu opět hlouběji.
Drahé energie a odklon od jádra
Jedním z nejhmatatelnějších handicapů Evropy jsou drahé energie. Spojené státy během posledních dvou dekád využily revoluci v těžbě z břidlic a staly se de facto energeticky soběstačné. Zajistily si levný plyn a ropu pro domácí průmysl. Evropa naproti tomu vsadila na drahou dekarbonizaci a dovoz.
Rozdíl se dramaticky projevil po vypuknutí války na Ukrajině, kdy ceny zemního plynu i elektřiny v Evropě vystřelily. V roce 2023 platili evropští průmyslníci za elektřinu v průměru o 158 % více než jejich konkurenti v USA a za plyn dokonce o 345 % více.
Drahá energie snižuje konkurenceschopnost evropských firem a odrazuje investice. Nejde přitom jen o dočasný šok způsobený válkou. Strukturální rozdíl tu byl už dříve. Německo se například rozhodlo po roce 2011 postupně odstavit všechny jaderné elektrárny, což se loni završilo, a chybějící elektřinu pokrývá dražším plynem.
Evropa: stát jsem já!
Další významnou brzdou evropského růstu je sám stát a jeho náklady. Veřejné výdaje dosahují téměř poloviny HDP, což patří k nejvyšším podílům na světě. Pro srovnání: Evropa má asi 7 % světové populace a necelou pětinu světového HDP, ale na jejích bedrech leží téměř 50 % globálních sociálních výdajů.
Přebujelý sociální stát vyžaduje vysoké daně a odvody, a ty v konečném důsledku dusí ekonomiku. Empirické analýzy ukazují, že jak výdaje vlád v poměru k HDP rostou, tempo růstu ekonomik zpravidla klesá. A právě to se v Evropě děje.
Evropský Microsoft ani Nvidia nemáme
Pokud dnes něco symbolizuje ekonomickou dynamiku, jsou to technologické inovace. Velkých a globálně významných technologických firem je v Evropě jen pár, zatímco USA jich mají desítky. A v první desítce největších nenajdeme ani jedinou z Evropy. Nic ve srovnání s Googlem, Applem, Nvidií nebo Microsoftem se tady neurodilo.
Proč Evropa nemá své Silicon Valley? Problém je v prostředí a mentalitě. Kulturně jsou Evropané konzervativnější vůči riziku. Venture kapitál (rizikový kapitál pro startupy) teče v USA proudem: dosahuje tam kolem 0,8 - 0,9 % HDP ročně, zatímco v Evropě jen okolo 0,3 % HDP. Spojené státy investují do nadějných inovativních projektů zhruba třikrát více peněz než EU!
Určitou roli sehrává i mentalita. Evropské domácnosti tradičně drží větší část majetku na účtech nebo v nemovitostech, a méně v akciích či fondech, které financují firmy. V USA je naproti tomu běžné, že si široké vrstvy obyvatel investují na burze a americké firmy tak mají snadnější přístup ke kapitálu.
Něco rychle vytvořit? Zapomeňte
Inovace a investice v Evropě dále komplikují systémové překážky v podobě regulací a byrokracie. Evropská unie sice tvoří jednotný trh, ale rozdílné zákony a předpisy členských států vytvářejí vnitřní bariéry. Lavina nových směrnic, nařízení a regulací vede k rostoucí administrativní zátěži.
Specifickým evropským problémem je fenomén NIMBY („hlavně ne u mě“). Ve svobodných evropských společnostech má každý právo vyjádřit nesouhlas s výstavbou v sousedství. Výsledkem jsou nekonečná povolovací řízení a soudní přezkumy. Zprovoznění vysokorychlostní železnice, neřku-li otevření lomu či dolu, je během na dlouhou trať.
Zahraniční investor raději postaví továrnu tam, kde ví, že ji v krátké době spustí. Zaříznutá stavba datacentra Microsoftu v Praze z roku 2023 je toho důkazem. Američané si nemohli dovolit čekat dlouhé roky na územní plán či výsledek stavební řízení a šli jinam. Tato „měkká brzda“ není vidět v makroekonomických statistikách, ale o to je zrádnější.
Slábnoucí vliv a stagnující životní úroveň
Ekonomická síla se přímo promítá do geopolitického vlivu. S poklesem podílu Evropy na světovém HDP klesá i její váha v mezinárodních vztazích. Zatímco ještě před dvaceti lety určovaly pravidla globální ekonomiky víceméně USA a EU (plus Japonsko), dnes se těžiště posunulo k USA a Číně. Evropa je nízkou hospodářskou dynamikou odsouzena k závislosti.
Slábnoucí ekonomická výkonnost navíc znamená stagnaci životní úrovně. Mezera mezi EU a USA se stále zvětšuje. Průměrný obyvatel EU si v souhrnu statků a služeb (měřeno HDP na hlavu) dopřává už jen polovinu toho, co průměrný Američan. Evropa se stává skanzenem. Sice stále relativně bohatým, kultivovaným a pohodlným, ale postupně méně a méně relevantním.
Volba mezi hodnotami a růstem
Je už osud starého kontinentu zpečetěn, nebo existuje šance na obrat? Evropa stále má značné přednosti, o něž se může opřít: vzdělanou populaci, silnou průmyslovou základnu, kvalitní instituce, relativně soudržné společnosti.
Klíčové ovšem bude, zda evropské státy a společnosti dokáží nalézt rovnováhu mezi svým sociálně-environmentálním modelem a potřebou flexibility a růstu, která stále tahá za kratší konec provazu
Nelze totiž přehlížet, že mnohé evropské brzdy jsou naší vlastní volbou. Chceme čistší životní prostředí a omezení emisí? Pak ale musíme akceptovat dražší energie. Chceme silnou sociální ochranu? To ale musíme unést vyšší daně a menší dynamiku trhu práce. Chceme důkladné posuzování vlivů staveb? Pak se smiřme s pomalejší výstavbou.
Evropa klade důraz na kvalitu života a udržitelnost, což jsou bezpochyby civilizační hodnoty. Tato „hodnotová dividenda“ však přichází na úkor tempa růstu a materiálního bohatství. Není to apriori chyba. Je to něco, co si Evropané sami zvolili, alespoň nepřímo.
Verdikt? Evropa nemusí být odsouzena k bezvýznamnosti. Avšak pokud bude chtít i nadále hrát první ligu, bude muset přehodnotit priority. Pokud si nevyhrneme rukávy, hrozí, že se pohodlně usadíme v onom skanzenu, zatímco svět okolo poběží kupředu.
