Trump „zve“ Čínu k útoku na Tchaj-wan. Ale ostrov je jako pevnost

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

„V historii jsou momenty, kdy se spojí několik vnitřních a vnějších faktorů a společně přispějí k určitému výsledku – když se schyluje k dokonalé bouři a zdánlivě nepředstavitelné se začíná stávat skutečností. Pro Tchaj-wan by takováto dokonalá bouře vzhledem k současným okolnostem mohla přijít dřív, než si lidé myslí.“

Úryvek z nedávno publikovaného článku analytičky Yun Sun pro časopis Foreign Affairs. Odbornice na čínskou zahraniční politiku a ředitelka čínského programu v think tanku Stimson Center v textu přináší neotřelý pohled na jednu z nejpalčivějších otázek současné geopolitiky. Peking podle ní na Tchaj-wan zaútočí spíš letos než v příštích několika letech.

Takový závěr se výrazně odchyluje od diskurzu odborné debaty na toto téma. Dalo by se říct, že působí až extrémně. Jak moc je ale přesvědčivý?

Na jednu stranu se určitě nedá říct, že by šlo o pouhý provokativní „hot take“. Sun předkládá silné argumenty, proč by Peking mohl nabýt pocitu, že právě teď má jedinečnou příležitost. Na druhou stranu ale Sun nechává bez povšimnutí některá velká „ale“, zejména ve vojenské oblasti.

Hned na začátku je potřeba říct, že Sun vysloveně netvrdí, že by útok Číny na Tchaj-wan v roce 2026 byl pravděpodobný. Říká jen, že by jednak nyní dával pro Peking větší smysl než za rok a případně i v dalších několika letech a že jeho riziko je vyšší, než se obecně předpokládá.

Sun se tak vymezuje proti diskurzu odborné debaty posledních šesti let, která se hodně točila kolem roku 2027, do kterého měl podle amerických zpravodajských služeb čínský prezident Si Ťin-pching nařídit čínské armádě, aby byla připravena na invazi na ostrov.

To se zdálo, že berou vážně nejen experti, ale i Bílý dům, který zvýšil podporu ostrova v bezpečnostní, ekonomické i diplomatické sféře. V poslední době nicméně stále víc analytiků význam a realističnost čínské lhůty připravenosti do roku 2027 zpochybňuje. Patří mezi ně mimochodem i kolegové Sun přímo ze Stimson Center, kteří loni napsali rozsáhlou analýzu poukazující na hromadu těžko překonatelných překážek, jimž by Čína musela při útoku čelit.

Podle Sun ale svět přehlíží zcela nové riziko. Peking se podle ní totiž může do akce pustit, protože v dění posledního roku vyhodnotí, že má jedinečnou příležitost, která už se nebude opakovat.

V centru Suniných argumentů stojí dosavadní politika Donalda Trumpa, vývoj americko-čínské obchodní roztržky a možnost, že Peking přestane věřit v ochotu Washingtonu jít Tchaj-wanu při útoku na pomoc.

Trump se otevřeně nevyjádřil přímo k otázce, zda by USA Tchaj-wan bránily, nebo ne, což je součástí strategie „nejednoznačnosti“. Cílem má být zúročit nejistotu amerického zapojení k odrazení Číny od útoku a Tchaj-wanu od vyhlášení nezávislosti. Podle Sun ale Trump tuto strategii podkopává tím, že opakovaně vysílá signály, které můžou v Pekingu navodit dojem, že o pomoc Tchaj-wanu nemá zájem.

Za příklad dává třeba absenci zmínek o čínské hrozbě v nové americké Národní bezpečnostní strategii, která místo rizik v Pacifiku vyzdvihuje potřebu soustředit se na západní hemisféru. Ruku v ruce s tím jde podle Sun americká intervence ve Venezuele. Trumpova administrativa také výrazněji neprotestovala proti poslednímu velkému cvičení Číny v prosinci 2025 okolo Tchaj-wanu.

Kromě toho Sun upozorňuje i na důležitost výsledku celní války, ve které Čína úspěšně použila svou zbraň v podobě dominance na trhu s vzácnými zeminami. Trump nakonec ze sporu vycouval a nyní je k Pekingu vstřícný, což může Čína podle Sun vnímat jako americkou slabost a zároveň jako potvrzení vlastní odolnosti vůči ekonomickému nátlaku Západu, což je obojí pro otázku invaze na Tchaj-wan výsostně důležité.

Dodejme, že Trump až po vydání článku Sun uvedl, že s čínským prezidentem „projednává“ potenciální prodej amerických zbraní Tchaj-wanu. Dosud přitom Washington trval na tom, že si do prodeje zbraní ostrovu nenechá Čínou mluvit.

Podle zdrojů Wall Street Journal přitom nešlo o pouhý výrok. Trumpova administrativa podle listu nyní reálně znovu zvažuje, zda dotáhnout do konce prodej velkého balíku amerických zbraní v hodnotě 11 miliard dolarů Tchaj-wanu, oznámeného loni v prosinci. Důvodem nejistoty má být tlak Pekingu, snaha udržet příměří v obchodním sporu a obavy z dopadů potenciálního definitivního schválení prodeje Kongresem na setkání Trumpa se Sim letos v dubnu.

To vše jen podporuje Suniny závěry.

Kromě americké pozice řadí Sun mezi znepokojivé signály i častější a intenzivnější nepřátelskou rétoriku i silový tlak (např. cvičení blokády) Číny vůči Tchaj-wanu, klesající domácí podporu současného prezidenta Tchaj-wanu i modernizaci a celkově rostoucí rozpočet a sílu čínské armády.

V roce 2027 Čína podle Sun nebude chtít zaútočit kvůli 21. sjezdu komunistické strany, což je podle analytičky extrémně důležitá událost, při níž se veškerá pozornost obrací na domácí záležitosti a hlavní prioritou je vnitřní stabilita.

Rok 2028 se podle Sun také nehodí. Už dlouho se sice spekuluje, že by Čína mohla využít vakua v USA při prezidentských volbách, ale podle Sun Peking naopak předpokládá větší pravděpodobnost amerického zásahu v tomto roce, protože by ho Trump mohl využít k odkladu voleb a setrvání u moci, pokud bude mít špatné preference (toto Sun nepíše v citovaném článku, ale řekla to v podcastu Decoding Geopolitics).

Dalším důvodem, proč má Čína důvod si s útokem pospíšit, je podle Sun vyhlídka na potenciální konec války na Ukrajině. Ruská agrese totiž podle expertky pohlcuje část pozornosti i zdrojů Západu, které by jinak země mohly soustředit na Tchaj-wan (aktuálně bychom k tomu v podobném duchu mohli přidat i americké vyčerpání některých druhů klíčové munice ve válce s Íránem). Dále Sun dodává, že Simu je 72 let, což otvírá otázku nástupnictví a může to čínského prezidenta tlačit k urychlení plánů.

„Místo toho, aby čekala do nekonečna, si Čína uvědomuje, že aktuální lhostejnost Washingtonu může představovat tu nejlepší příležitost pro splnění snu o sjednocení,“ shrnula Sun hlavní myšlenku. Otázka připravenosti čínské armády je podle ní přitom vedlejší, protože bez zapojení USA může Čína „lehce přemoci tchajwanské síly“.

Argumenty samozřejmě nejsou úplně neprůstřelné.

Co například Trumpova nepředvídatelnost? Vážně se Čína může spolehnout, že Trumpova aktuální vstřícnost k Číně a nezájem o Tchaj-wan přetrvá i v případě ozbrojeného útoku? Vážně vítězství v obchodní válce s USA dává Číně dost sebevědomí, aby masivně narušila mezinárodní obchod a stala se terčem západních sankcí?

Takhle bychom mohli pokračovat a více či méně rozporovat prakticky každý bod. Tomu se ostatně v debatě o tom, co se může odehrávat v hlavě Si Ťin-pchingovi nebo komukoliv jinému na světě, už z principu nemůžeme vyhnout. Minimálně v jednom zásadním bodě ale Sun přehlíží i zcela hmotný problém. Je jím to, že „lehké“ přemožení tchajwanských sil čínskou armádou není vůbec jisté.

Sun se k tomu staví tak, že obrana Tchaj-wanu je z principu závislá na americkém zapojení. A staví vedle sebe statistiku čínské armády s dvěma miliony aktivního personálu proti tchajwanským 170 tisícům a podobně nevyrovnanou výši obranných rozpočtů.

To je ale extrémně zjednodušující pohled.

Číně se nedá upřít, že svou armádu v posledních letech dramaticky celkově posílila a zároveň učinila i řadu kroků směrem k vyšší připravenosti k silovému ovládnutí Tchaj-wanu.

Už několik let Peking opakovaně cvičí blokádu ostrova, pravidelně do jeho okolí posílá letouny i plavidla, posiluje raketový arzenál i infrastrukturu s dostřelem na Tchaj-wan, modernizuje letectvo, aby stíhačky na Tchaj-wan díky tankování ve vzduchu mohly doletět i z vnitrozemských základen, loni testoval speciální vyloďovací plavidla schopná utvořit dlouhý „most“ na pláž, zavedl do služby už třetí letadlovou loď a také otestoval i novou moderní výsadkovou loď.

Nejde tedy o to, že by Čína nebyla blízko tomu, aby byla schopná invaze. Je určitě nejblíž, co kdy byla, a dalo by se říct, že nebezpečně blízko. Přesto ale pořád platí, že by útokem Čína riskovala, když ne selhání, tak přinejmenším vysoké ztráty a táhlé komplikace, které by mohly ohrozit její domácí stabilitu.

Hlavním důvodem je, že Tchaj-wan je díky geografii a dalším okolnostem svým způsobem pevností.

Invaze by znamenala nutnost přepravit pravděpodobně stovky tisíc vojáků přes vody Tchajwanského průlivu, které jsou kvůli počasí velmi často divoké, vylodit se na pláži nebo plážích, které jsou malé a pro vylodění je jich podle analytiků schůdných asi 14, přepravit velké množství sil do hlavního města po silnicích, které vedou mezi rýžovými poli, džunglí nebo strmým terénem, a pak bojovat v husté zástavbě Tchaj-peje.

To vše navíc za předpokladu, že přípravy na invazi by pravděpodobně musely trvat měsíce a byly by vidět, takže by Tchaj-wan měl čas dopředu mobilizovat, rozmístit miny, přerušit infrastrukturu, naplánovat údery proti lodím svým nemalým arzenálem protilodních raket a třeba i nových námořních dronů.

Něco takového z hlediska vojenského plánování určitě není jednoduché. Je to spíš noční můra. Tím spíš, když vezmeme v potaz, že čínská armáda nemá s bojem už dekády žádné zkušenosti a její velení právě prochází rozsáhlou čistkou.

Vojenští analytici uvádějí, že invaze na Tchaj-wan by byla nejsložitější vojenskou operací v dějinách a kvůli výzvám souvisejícím s novými technologiemi by komplexností překonala i vylodění v Normandii za druhé světové války.

Často také experti připomínají americké plány z roku 1944, kdy Washington hledal vhodné lokace pro vybudování zázemí pro finální invazi do Japonska. Zvažovaným scénářem totiž bylo právě dobytí Tchaj-wanu, který ale američtí vojenští plánovači vyhodnotili jako obzvlášť nevhodný pro vylodění, a nakonec bylo rozhodnuto o ovládnutí Filipín a ostrovů Okinawa a Iwo Jima.

Na tento problém Suniny analýzy upozornilo ve svých reakcích na článek pro SZ hned několik expertů. „Myslím si, že Čína by bez ohledu na to, jestli by se USA rozhodly zasáhnout, čelila na Tchaj-wanu velmi náročným operačním výzvám,“ řekl David Sacks, expert na čínsko-americké vztahy z think tanku Rada pro mezinárodní otázky (CFR).

„Nesouhlasím s tím, že Čína dosáhla dostatečné vojenské převahy k provedení hladké nebo jednoduché invaze,“ přidal se Timothy Heath, analytik RAND s 15letou zkušeností s prací na posudcích o Číně pro americkou vládu. Šance, že i bez pomoci USA by čínská invaze skončila „katastrofálně a ohrozila vnitřní stabilitu Číny“, je podle Heatha nadále „reálná“ a Čína si navíc „nikdy nebude moct být jistá“, jak by na invazi reagoval svět.

William Chih-tung Chung z tchajwanského Institutu pro národní obranu a výzkum bezpečnosti se domnívá, že invaze v dohledné době je nepravděpodobná z hlediska čínských vojenských kapacit, národního plánování i uvažování politického vedení. K dosažení schopnosti rychlé porážky Tchaj-wanu podle něj čínská armáda míří až v letech 2030 až 2035.

Dvojice expertů Jared McKinney a Peter Harris namítá, že v jejich práci z roku 2024 ukazují, že americké zapojení je jen jednou z vrstev odstrašení. Nedá se tedy podle nich říct, že Tchaj-wan s obranou bez USA vůbec nepočítá. „Nedá se také říct, že Tchaj-wan nemá šanci dohnat čínskou přesilu. Nedá se na to dívat jako na symetrické srovnání, Tchaj-wan může zužitkovat menší a levnější prostředky a dosáhnout asymetricky většího efektu,“ dodal k tomu McKinney.

Harris připomněl, že jejich práce dokládá, že odstrašení slábne a útok Číny v příštích 10 letech je pravděpodobnější, než zaznívá od většiny expertů. Peking si nicméně podle něj je vědom, že by invaze byla náročná a mohla by Čínu hodně vyčerpat, takže se pro ni rozhodne jedině v momentě, když vyhodnotí, že mírové sjednocení není možné.

Invaze v roce 2026 tak zřejmě zůstává nepravděpodobná (což nicméně ani Sun přímo nepopírá). Těžko ale říct, do jaké míry je takový závěr vlastně uklidňující. Určitě lze totiž dát analytičce za pravdu minimálně v tom, že USA a zbytek světa při hodnocení rizika stále více spoléhají hlavně na to, že Čína nebude chtít riskovat bolestivé důsledky. Doby, kdy v zásadě neměla šanci, už ale skončily.