Podraz od Sovětů. Hokejisté přišli o medaili kvůli kyslíkovým maskám

Zimní olympijské hry ve Squaw Valley 1960 už předem slibovaly československým hokejistům jedinečný zážitek. Reprezentace se totiž poprvé v historii vydala do Severní Ameriky.

Navíc s ambiciózním úkolem odčinit čtyř roky starý debakl z Cortiny d'Ampezzo.

Proto byla příprava mimořádně pečlivá. Soustředění ve Vysokých Tatrách, aby si hráči zvykli na nadmořskou výšku 1889 metrů. Šest testovacích utkání v Evropě, s dost rozdílnými soupeři - dvakrát svěřenci trenéra Eduarda Fardy nastoupili proti Chimiku Voskresensk, dvakrát proti anglickému týmu Brighton Tigers a dvakrát proti výběru Kanaďanů působících ve švýcarské lize.

A pak konečně přišel historický let do New Yorku. Do začátku turnaje sice zbývalo ještě 16 dnů, ale hokejisté se v Americe rozhodně nenudili. V první řadě museli vlaky a autobusy doputovat k hranicím Kalifornie a Nevady, kde se ZOH konaly. Pobyt si navíc stihli proložit pěti přípravnými zápasy, s místními celky různé úrovně - ten nejslabší porazili 22:3.

Cestou do Squaw Valley si nenechali ujít ani návštěvu Los Angeles. Hráče nejvíce lákal Disneyland, kde si vyzkoušeli několik atrakcí - oficiální fotograf výpravy tak mohl Karla Guta a spol. zvěčnit při jízdě na kolotoči.

Ostatně i zahajovací ceremoniál ZOH si vzala na starost společnost Walta Disneyho.

Kolem hokeje bylo rušno už před začátkem turnaje. MOV v něm viděl pouze jakousi nepodstatnou součást zimní olympiády a rozhodl, že Blyth Memorial Arena bude patřit hlavně krasobruslařům a hokej se odehraje převážně pod širým nebem.

Až po protestu LIHG (tehdy mezinárodní federace užívala francouzskou zkratku) se program změnil.

A stejně jako na předchozích olympijských turnajích, i tady se veřejně řešila definice amatérismu. Bez výsledku, který by plně uspokojil všechny zúčastněné.

Zatímco československé a sovětské mužstvo opět tvořili hráči, pro něž byl hokej obživou a jen předstírali, že pracují v továrnách nebo jsou vojáky, zámořské celky musely k vlastní nelibosti vyhovět přísným pravidlům, přísnějším než na světových šampionátech.

Především nesměli vzít nikoho, kdo by v minulosti, byť v jediném zápase, hrál hokej profesionálně.

Američané tedy na soupisce měli studenty, obchodníky, tesaře, hasiče i opravdového pilota. Někteří si museli vzít dovolenou, aby mohli na olympiádě setrvat dva týdny.

Kanadu reprezentoval amatérský tým Kitchener-Waterloo Dutchmen, jemuž ovšem chyběly peníze na přípravu. Tisíc dolarů tedy poskytl klub NHL Montreal Canadiens, dvojnásobek přišel od majitele Toronto Maple Leafs - a zbytek hráči vybrali od fanoušků.

Už jen to slibovalo mimořádně vypjaté soupeření.

Čs. tým vstoupil do turnaje porážkou 5:7 s USA, ale to nebylo až tak důležité. K postupu stačilo zdolat slaboučkou Austrálii (18:1) a v šestičlenné finálové skupině se hrálo znovu od nuly, každý s každým.

Po prohrách s favorizovanými Sověty (5:8) a Kanaďany (0:4), kteří se podle původních předpokladů měli utkat o zlato, se reprezentace rehabilitovala vítězstvím 3:1 nad Švédy a kanonádou 9:1 proti Západnímu Německu. Naděje na medaili pořád žila.

Byť upřímně řečeno: málokdo tomu věřil. Posledním soupeřem totiž byly USA, jež vyhrály všech šest předchozích duelů. Někdy těsně, někdy se štěstím, ale vyhrály.

Jenže na ledě už od začátku prognózy braly za své. Hned v osmé vteřině vstřelil útočník Miroslav Vlach první gól a po druhé třetině Čechoslováci vedli 4:3, když ještě dvě velké šance zahodili. Američané, kteří předchozí den svedli vítěznou bitvu se Sověty (3:2), jako by byli bez šťávy.

V té chvíli jim dorazila pomoc z nejméně očekávané strany. Právě od sovětského mužstva.

Možná by ten příběh zůstal veřejnosti utajený, kdyby ho nepropálil slavný kanadský reportér Scott Young. Mimochodem, otec ještě slavnějšího zpěváka Neila Younga.

Co se stalo?

Před závěrečnou třetinou si cestou na novinářskou tribunu všiml rozruchu u americké kabiny. Překvapilo ho, že tam vidí i sovětského kapitána Nikitu Sologubova, proto se taky vmáčkl dovnitř. A byl svědkem situace, kterou druhý den barvitě zprostředkoval čtenářům torontského listu The Globe and Mail.

„Američtí hráči už šli na led, když v tom je trenér zahnal zpátky do šatny. Uprostřed se tam vyjímala kyslíková bomba s plastikovými maskami. Hokejisté stáli ve frontě, aby se mohli nadýchat, zatímco Čechoslováci už byli připravení na ledě,“ napsal Young.

Kyslíkovou bombu donesl právě Nikita Sologubov, který se posunky a lámanou angličtinou snažil trenérovi Jacku Rileymu vysvětlit, že tohle jim ve vysoké nadmořské výšce pomůže otočit zápas s Československem.

„Jenom náhradní brankář odmítl a raději šel pryč. Naopak jeden z hráčů začal z legrace skákat do vzduchu, aby ukázal, jak moc mu kyslík pomohl. Sologubov se jen usmíval: Good! Good!“ líčil kanadský reportér. „Kdyby to bylo možné, on by se snad oblékl do amerického dresu a šel jim pomoct i na led.“

Inhalace kyslíku pochopitelně nebyla zakázaná. To ani není možné. Zámořští reportéři ale nechápali, proč sovětský kapitán zničehonic nepřátelům z kapitalistické země pomáhá v zápase proti socialistickým soudruhům.

Důvod drobného podrazu jim došel, když si přepočítali průběžnou tabulku.

Pokud by totiž Čechoslováci udrželi vedení až do závěrečné sirény, přeskočili by Sověty a ti by mohli - v případě následné porážky s Kanadou - zůstat bez medaile. Poprvé na velkém turnaji. Naopak americké vítězství by jim zaručilo umístění mezi trojicí nejlepších a proti Kanadě by už hráli jen o to, jestli do Moskvy povezou stříbro, nebo bronz.

Socialistický internacionalismus tak musel ustoupit sovětským zájmům. Ve sportu nikoli poprvé. Ani naposledy.

„Ať už v té bombě od Sologubova byl ruský kyslík, nebo ruská ropa, případně obojí, Američané v poslední třetině hráli jako úplně jiný tým,“ konstatoval pobavený Young.

Čechoslováci najednou na svěže bruslícího soupeře nestačili, třetinu prohráli 0:6 a celý zápas 4:9. Domů se vraceli bez medaile.

Naopak domácí slavili nečekané zlato a trenér Riley nezapomněl po zápase poděkovat novému kamarádovi. „Byl to Sollyho nápad. Poradil, všechno zařídil a kyslík od něj nám určitě přišel vhod,“ děkoval.

Pozoruhodné na celé situaci bylo, že oba byli zaměstnáni u snad nejvíce znepřátelených organizací na světě. Americký kouč vedl hokejový tým vojenské akademii ve West Pointu a sovětský veterán sloužil v armádním celku CSKA Moskva.

Sologubovovy obavy, že Sověti se bez americké pomoci neobejdou, se ukázaly jako oprávněné. V závěrečném utkání nestačili na kanadské amatéry (5:8) a byli rádi za bronz. Skončili o pouhý bod před čtvrtými Čechoslováky.

Ti si o podrazu východního bratra mysleli svoje, ale v oněch časech bylo moudřejší nechat si výhrady pro sebe.

Sovětům se dokonale pomstili příští rok na mistrovství světa v Ženevě. Porazili je 6:4, prvně na velké akci, sebrali jim i titul mistrů Evropy a odsunuli je na konečné třetí místo.

Nicméně černý sovětský scénář - tedy mistrovství světa nebo olympiáda bez medaile - se nikdy nenaplnil. Pokaždé byli nejhůře třetí a platilo to až do zániku impéria.

Medailová série trvající 38 letech skončila na světovém šampionátu v Praze na jaře 1992. O titul se poprvé hrálo vyřazovacím systémem, sborná poprvé nastoupila pod ruskou vlajkou a ve čtvrtfinále podlehla Švédsku 0:2.

Ničitelem ruských ambicí se stal mladý útočník Mats Sundin, k radosti bouřící Sportovní haly.