Článek
Čtete ukázku z newsletteru Kauzy Seznam Zpráv, ve kterém každý týden reportéři z našeho investigativního týmu shrnují podrobnosti a zákulisí nových kauz z vysoké politiky i byznysu. Pokud vás newsletter zaujme, přihlaste se k odběru!
Idealista by předpokládal, že v roce 2026 už státní instituce vědí, jak se vypořádat s případy podezření na sexuální nátlak a nevhodné chování. Že když si úřednice stěžují, vedení zasáhne rychle a účinně. Ne tak u Krajského soudu v Ostravě.
Kolegyně Adéla Jelínková a Christine Havranová se ponořily do vztahů v tamním justičním paláci a byl z toho výlet do kastovní společnosti z jiného století. Získaná svědectví vypovídají o dlouhodobém sexualizovaném obtěžování ze strany insolvenčního soudce Petra Budína. Sahání, očichávání, zvedání sukní, rozepínání podprsenky. Scény jak z laciného filmu – jenže tady je popisují desítky žen jako realitu.
Nenarazili jsme přitom na selhání jednoho muže, který „neodhadl hranice“. Na jedné straně stojí soudce – autorita v taláru, člověk rozhodující o osudech jiných. Na druhé straně úřednice – zaměstnankyně, které sice zajišťují chod justice, ale v hierarchii stojí nízko. Jsou snadno přehlédnutelné. A ještě snadněji přeslechnutelné.
Mocenská nerovnováha je v tomto případu nesporná. Soudce není kolega od vedlejšího stolu. Soudce je instituce. Funkce, prestiž, kontakty. Aura nedotknutelnosti. O to větší odvahu musely zaměstnankyně sebrat, aby se ozvaly. A o to větší náraz musely zažít, když své zkušenosti přednesly předsedovi soudu Petru Novákovi.
Podle nahrávky je opakovaně upozorňoval, že budou muset svědčit před kárným tribunálem a že to nebude příjemné. Že by vše zhojila jen výtka. Místo ochrany se jim dostalo varování. Soudce Budín mezitím dál docházel do práce. Oběti ho potkávaly na chodbách. Některým měl volat z neznámých čísel a přesvědčovat je, aby nevypovídaly.
Tohle je učebnicové selhání. Nejen soudce, ale i jeho šéfa a celé instituce, která má být symbolem spravedlnosti.
Tím se dotýkáme další roviny příběhu, snad nejabsurdnější ze všech. Krajský soud je místo, kde se rozhoduje o závažných případech znásilnění, domácího násilí, sexuálních deliktech. Místo, kam přicházejí oběti a musí vyprávět, co se jim stalo. Soudci hodnotí jejich věrohodnost, kladou otázky, určují, co bylo jen „nevhodné“ a co už trestné. Jenže roky nedokázali – nebo nechtěli – rozpoznat, že cosi obdobného jim bují ve vlastních kancelářích.
Tresty padaly v jednacích síních. Dění na chodbách a v kancelářích zůstávalo bez následků. Tam očividně platila jiná pravidla. Kultura loajality, mlčení a nejspíš i ochrana těch, kdo stojí výš. Jak kolegyně zdokumentovaly, první svědectví o nepřiměřeném chování, což je řečeno nanejvýš eufemisticky, sahají minimálně patnáct let zpátky. Patnáct let, kdy se všichni učili držet ústa.
A když si z prvního setkání s předsedou soudu odnesly, že by bylo lepší dál mlčet, přišla petice. Podepsalo ji devadesát žen. Už ne jedna či dvě uražené zaměstnankyně, ne jedno nedorozumění mezi dveřmi. Devadesát podpisů jako účet za roky ticha.
Samotný soudce Budín ale dál naznačuje, že jde o spiknutí. „Když chcete někoho zlikvidovat, tak na něj hodíte bláto,“ prohlásil v rozhovoru, který ho demaskoval víc, než si nejspíš sám připouští. Sebereflexe? Žádná.
A stejně odhalující je rozhovor s předsedou Novákem, jinak trestním soudcem, který oznámení na Budína podal až pod tlakem svých místopředsedů. „Toto pro mě nedosahuje intenzity trestněprávního postihu,“ reagoval Novák na svědectví o nevyžádaném rozepínání spodního prádla či osahávání.
Vlastně se nelze vyhnout úvaze, že se spiknutí u ostravského krajského soudu opravdu odehrálo. Buď se desítky žen semkly, aby se soudce zbavily. Sice chybí motiv, ale připusťme to. Anebo se spiklo nejbližší pracovní okolí soudce Budína, aby jej ochránilo a případ ututlalo. Osobně bych si vsadil na druhou variantu.
Kam jsme se také ponořili:
Voperovaná časovaná bomba. Už v prosinci jsme varovali, že kauza kolem voperovaných defibrilátorů v Olomouci může explodovat do nečekaných rozměrů. A tento týden policie oficiálně potvrdila, že otevírá druhou větev vyšetřování: Zkoumá stovky operací a podezírá lékaře, že lidem „budíky“ dávali zbytečně.
S kolegou Jirkou Pšeničkou jsme nadto zjistili, že vedení olomoucké fakultní nemocnice vědělo o manipulaci s daty pacientů, ale na policii se neobrátilo. Na údajné falšování dokumentace, která se týká voperovaných defibrilátorů, je upozornil bývalý primář kardiologické kliniky.
Když Aleš lže. Vydali jsme se také po stopě dezinformace o dovolené prezidenta Petra Pavla. Kristina Ciroková vypátrala jejího autora a natočila s ním rozhovor. Je jím hlídač ze supermarketu přezdívaný Alež. Sám nakonec přiznal, že si vymýšlí.
S Putinem na triku. Policista se fotil v tričku s Putinem, teď chrání ministra vnitra. To je titulek článku Vojty Blažka, který popsal zvláštní otočku policejního bodyguarda Vladimíra B.
Tady je Soukupovo. Pražský magistrát zaplatil ve vrcholně podezřelé dražbě za budovy někdejšího televizního magnáta Jaromíra Soukupa 649 milionů korun. Jak ale nyní zjistili kolegové Lukáš Valášek a Jakub Mikel, ani po více než roce nemovitosti neužívá Praha, ale pořád Soukup. Městu přitom neplatí ani nájem a dluží tak další miliony.
Pokud vás týdenní report toho nejdůležitějšího z naší investigativní dílny zaujal, určitě se přihlaste k odběru a newsletter také doporučte svým známým. Příští neděli se na vás opět těšíme u dalšího vydání!
