Článek
Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.
Na Írán v noci na sobotu útočily americké a izraelské vojenské síly. Za druhé vlády Donalda Trumpa už podruhé. Ukazuje to, že nálet z loňského června mířený na íránský jaderný program příliš velkou ránu nezasadil. Nyní se Spojené státy opět rozhodly situaci řešit silou, a to přestože jednání dále probíhala.
„Pořád ale nevíme, co mělo být cílem útoku. Vlastně ani v momentě, kdy Američané dlouhodobě - několik posledních týdnů - chřestili zbraněmi a posílali do regionu vojenskou sílu, nebylo jasné, čeho přesně chtějí případným, nyní už reálným, útokem dosáhnout,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy odborník na Írán a politolog Josef Kraus z Masarykovy univerzity v Brně.
Donald Trump po útoku hovoří o přímém ohrožení Spojených států. Má pravdu?
Írán Spojené státy neohrožoval. Naopak s nimi v tuto chvíli vedl rozhovory. Přestože se to jak izraelská strana, tak i samotný Donald Trump snaží rámovat jako preventivní nebo dokonce preemptivní úder - to znamená, že by opravdu přímo hrozil nějaký íránský útok třeba na americké základny nebo izraelské území - jde samozřejmě jenom o to jakýsi pokus tento vojenský úder legalizovat. O nic jiného nejde.
Posledních několik týdnů probíhalo mezi Íránem a Spojenými státy relativně intenzivní vyjednávání. Byť signály o výsledcích byly různé, tak minimálně z íránské strany neustále tekly směrem ven informace, že dochází k určitému, byť pozvolnému, pokroku a že Íránci nadále jednat chtějí.
Situaci sledujeme:
Vámi zmíněné tvrzení Donalda Trumpa tedy vnímám spíše jenom jako propagandistickou snahu si ospravedlnit porušování mezinárodního práva. To v případě Spojených států, jakožto klíčové světové velmoci, navíc stálého člena Rady bezpečnosti OSN s právem veta, nebude mít vůbec žádné konsekvence. Nicméně minimálně rétoricky - ať už před domácím publikem nebo před zahraničními spojenci - se to Donald Trump bude snažit rámovat právě takto.
Jedná se o druhý Trumpův útok na Írán, ten první přišel loni v červnu. V čem se tento – z toho, co zatím víme – od toho loňského liší?
My toho zatím moc nevíme. Máme tady nějaké potvrzené výbuchy ve vládních budovách v Teheránu nebo kolem, do veřejného prostoru pronikají i dílčí zprávy - možná ale také třeba i spekulace - o tom, že došlo i k útokům na vojenská zařízení nebo zařízení spojená s íránským jaderným programem. Nicméně v tuto chvíli přesné cíle ani rozsah útoku neznáme.
Stejně tak neznáme ani míru amerického zapojení, protože ještě v samotném ránu se Američané tvářili, že se jich to vlastně úplně netýká, že to je čistě izraelská vojenská operace. Izrael se k tomu přihlásil a teprve nyní vidíme, že Donald Trump mluví i o americkém zapojení. Začne se to vyjasňovat až v průběhu dne. Předpokládám, že po nějakých tiskových konferencích, dost možná třeba i ukázání důkazů - videí ze zásahů, fotografií a dalších věcí - budeme mít trochu jasněji.
Nicméně když to srovnám s tím, co označujeme jako takzvanou dvanáctidenní válku v červnu minulého roku - tehdy šlo vesměs o konflikt mezi Izraelem a Íránem, přičemž Spojené státy za ním spíš udělaly jenom nějakou tečku bombardováním nebo likvidací některých instalací spojených s íránským jaderným programem. Fakticky ale k ničemu zásadnímu nedošlo a tento program zlikvidován nebyl.
Donald Trump tehdy řekl, že americké červnové údery íránský jaderný program „úplně a zcela zničily“. Dnes tvrdí, že Írán jej znovu začal budovat. Co tedy o tomto programu víme?
Minimálně to, že během dvanáctidenní války opravdu zničen nebyl a nebyl ani nějak dramaticky paralyzován - navzdory protichůdným tvrzením izraelské a americké strany.
Ukazuje se, že to byly informace nepravdivé nebo dokonce záměrně nepravdivé. Íránci podobný útok očekávali, s podobným scénářem pracovali dobře dvacet let a byli na něj připravení. Dokázali svá zařízení ochránit, případně je přemístit do jiných lokací. Nyní to Íránci ostatně opět využívali jako páku v rámci vyjednávání.
Jejich pozice byla taková: „Náš jaderný program nadále funguje, zařízení máme a tím pádem jsme schopni do vyjednávání něco nabídnout. Naším cílem je odstranění mezinárodních sankcí, vaším je ukončení našeho jaderného programu. My jsme připraveni jej v souladu s nějakými mezinárodními podmínkami a smlouvami výrazně limitovat.“
Nyní se Spojené státy a Izrael rozhodly situaci opět řešit silou. Pořád ale nevíme, co mělo být cílem útoku. Vlastně ani v momentě, kdy Američané dlouhodobě - několik posledních týdnů - chřestili zbraněmi a posílali do regionu vojenskou sílu, nebylo jasné, čeho přesně chtějí případným - a nyní už reálným - útokem dosáhnout. Zda to má být fyzická likvidace zařízení, destrukce íránských vojenských kapacit, svržení stávajícího politického zřízení…
Co může úder znamenat pro demokratizační hnutí v Íránu, které v uplynulých týdnech a měsících islámskou republikou otřásá?
To musíme uvést do kontextu. Já bych to úplně demokratizačním hnutím nenazval. Demokratizace je totiž až krok dva, který následuje až po svržení stávajícího politického zřízení. Problémem je, že velká část - neříkám, že celá - íránské společnosti chce nějaké zásadní změny stávajícího politického zřízení, anebo úplně celé to politické zřízení svrhnout. Nicméně neexistuje širokospektrální shoda na tom, jak by měl budoucí politický systém v Íránu vypadat.
Politolog Josef Kraus.
A to je poměrně zásadní problém. V momentě, kdy se totiž budeme bavit o tom, že americkým cílem by měla být změna politického zřízení v Íránu, nebude to odpovídat realitě. Změna znamená, že vyměníme něco za něco. Režim v Íránu ale zatím není čím nahradit. To znamená, že cílem může být svržení současného politického zřízení - a dovedu si představit, že za pomocí větší síly to asi možné je. Ale rozhodně ne implementace nějakého nového systému, protože ten zkrátka není na skladě.
A tím pádem Íránu reálně hrozí třeba propad do občanské války nebo rozpad celého toho státu jako takového, což by mělo fatální konsekvence pro celý region. Znamenalo by to ohrožení celého Blízkého a Středního východu.
Ostatně je to také důvod, proč třeba američtí spojenci přímo v té oblasti - Saúdská Arábie, Katar anebo třeba Turecko - systematicky odrazují Donalda Trumpa od vojenského útoku a svržení íránského režimu. Ohrozilo by to naprosto všechny a celý region by to mohlo zdevastovat.
Teherán má spojence v Číně, Rusku a Severní Koreji. Nemůže to dopadnout jako ve Venezuele, kdy spojenci Madurova režimu po Trumpově útoku za začátku roku v podstatě mlčeli?
Írán je v trochu jiné pozici než Venezuela, ale když to řeknu upřímně, tak ani Čína, ani Rusko a ani kdokoliv další nebude chtít za Írán krvácet. Pravděpodobně jej budou podporovat a ohrazovat se vůči porušování mezinárodního práva - jakkoli to z úst ruských nebo čínských činitelů zní vtipně -, ale významnější pomoc neočekávám.
První útok na Írán a reakce jeho spojenců. Analýza:
Jak Rusové, tak Číňané v posledních několika týdnech do Íránu dodávali množství nejrůznějších materiálů a asi i technologií a zbraní, ale o tom můžeme pouze spekulovat. Nicméně dovedu si představit, že to může hrát svoji roli v geopolitické hře, kterou Moskva a Peking se Spojenými státy hrají. To znamená, že vtažení Spojených států do velkého konfliktu, který by při eskalaci situace opravdu měl celoregionální charakter, by mohlo třeba Číně pomoci k expanzi v jihovýchodní Asii.
Objevují se i hlasy, že Washington nemá naskladněno z hlediska vojenského spotřebního materiálu, jako je třeba munice. Samozřejmě spekuluju, ale pokud se - lidově řečeno - vystřílí vůči Íránu, tak se také může stát, že Čína vyeskalované situace využije a napadne Tchaj-wan. Za určité situace se může stát, že by konflikt, který je zatím regionálně omezený na Blízký a Střední východ, dostal globální charakter.
