Článek
Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.
Ministerstvo financí předložilo na konci února návrh zákona o elektronické evidenci tržeb veřejnosti. Nejde jen o daně, ale také „o narovnání podnikatelského prostředí“, říká důvodová zpráva. Důvodem opatrnosti může být, že první pokus o zavedení povinných elektronických pokladen z let 2016-2020 zvýšil výběr daně z přidané hodnoty (DPH) jen o 6,1 miliardy.
Mnozí podnikatelé mají podle předkladatelů návrhu očividně sklony obcházet daňové předpisy, tím se podle důvodové zprávy snižuje také u „poctivých podnikatelů motivace řádně plnit svou povinnost“. Právě proto, aby si ti, kdo daně platí, nemuseli připadat jako „poctiví hlupáci“, se zpřísní kontroly.
Finanční úřady budou s pomocí online evidence sledovat v systému EET takřka „v přímém přenosu“, jak nabíhají tržby v pokladně každé provozovny obchodu a služeb, a zapírat příjmy tak bude mnohem složitější. Pokud operace EET 2.0 zvýší výběr daní o 14-15 miliard ročně, jak slibuje ministryně Schillerová, bude to ale jenom milý bonus.
Autoři zákona tvrdí, že v rámci EET 2.0 „nebude implementován zcela nový systém“, ale půjde v zásadě o modernizaci verze z roku 2016. To potvrzuje znění nové zákonné předlohy, která vznikla prostým zkopírováním deset let staré normy. Stejný je popis systému, ve kterém je obchodník či poskytovatel služeb trvale připojen na finanční úřad, stejný je výčet, o čem přesně musí online informovat, stejný je přehled, jaké profese dostanou z EET výjimku – od prodejce kaprů po bankéře.
Změní se jen minimum: jednodušší bude registrace do systému, zároveň úřad nesmí přidělit žádnému z podnikatelů identifikaci, jejíž součástí by bylo jeho rodné číslo.
Z kontextu vyplývá, že obchodník nemusí úředníkům posílat k registraci samotnou účtenku, stačit bude tzv. hlášení EET, bez výčtu zboží, za které zákazník zaplatil. Nejvýznamnějším rozdílem je paragraf, který prosadily menší vládní strany, podle kterého se mohou evidenci vyhnout živnostníci, jejichž tržby nepřesáhnou milion korun ročně.
Nejen hotovost. Rozsudku navzdory
Klíčem k novému zákonu je ovšem odstavec 1b) šestého paragrafu, podle kterého musí podnikatel evidovat nejen platby v hotovosti, ale také kartou. Stejný odstavec zrušil koncem roku 2017 Ústavní soud s odůvodněním, že „jako ústavně nekonformní hodnotí situaci, kdy stát disponuje údaji, jež skutečně nezbytně nepotřebuje“.
Pokud chce mít stát pomocí pokladen EET kontrolu nad tokem peněz v hotovosti, nelze nic namítat, protože jinak se k těmto informacím nedostane. Ovšem pokud jde o karty, může banku požádat o výpis z příslušného účtu. K tomu v někdejším rozsudku zpravodaj soudce Josef Fiala dodal, že „stát sám musí dodržovat jisté informační sebeomezení, může-li jím zajišťované funkce zabezpečit i jinak“.
Teď Ministerstvo financí sebralo odvahu, předložilo po deseti letech skoro stejný zákon a bude námitkám soudců čelit s otevřeným hledím. Na očekávaný konflikt se připravilo podrobnou právní analýzou, která stojí na tom, že dnes už námitky Ústavního soudu neplatí. Podle nové argumentace technologie pokročily a obyčejnou kontrolou účtů v bance se potřebná data nezjistí. „Podnikatelé v současné době mohou přijímat tržby na jednorázové elektronické peněženky, soukromé Revolut/PayPal účty, kryptoměnové peněženky atd.,“ stojí v analýze.
Všechny tyto možnosti je třeba mít pod kontrolou ve chvíli, kdy se uskuteční platba. Pokud soudci od státu požadují „informační sebeomezení“, tak to neznamená, aby úřady úplně rezignovaly na dohled v provozovnách. Přesto projevili autoři nové verze zákona dobrou vůli a nechtějí nadále vyžadovat ani osobní data obchodníků, ani seznam nakoupeného zboží. Přesto lze očekávat, že ústavní stížnost na EET do Brna znovu dorazí.
Ministryně financí by se mohla ústavní kontroverzi vyhnout, pokud by zvolila jiný systém elektronické evidence. Například by mohla modernizovat kontrolní hlášení k DPH, podle kterého musí každý, kdo daň platí, hlásit každý měsíc své tržby. Není složité napodobit Rakousko, kde se veškerá data ukládají v paměti elektronické pokladny a úřad může kdykoli prověřit, jestli při výběru daní nehrozí výpadek. Vedle toho můžou podniky podobně jako v Itálii nebo v Polsku hlásit své tržby každý den. Faktem ovšem je, že v tomto případě by stát neviděl podnikateli přímo pod ruce.
Takové sebeomezení však Ministerstvo financí odmítá. „Domníváme se, že zvolený online systém EET 2.0 nejlépe odpovídá možnostem roku 2026,“ reagovala jménem ministerstva Gabriela Krušinová a doplnila, že „zvolený online model představuje uživatelsky nejvstřícnější způsob evidence, protože obchodníci mohou využít svých stávajících pokladních zařízení, chytrého telefonu nebo PC“.
Podnikatelé v každém případě ušetří na tom, že svá data nebudou muset archivovat v pronajatých cloudových úložištích, ale prostě je pošlou finančnímu úřadu.
Pohled do Evropy
Ti, kdo rozhodli, že se vláda Andreje Babiše pokusí prosadit zákon o EET napodruhé, se také odvolávají na to, že svět se změnil. „Pokud bylo české EET před deseti lety průkopnickým řešením, nyní se stává obvyklým standardem,“ argumentují v důvodové zprávě k zákonu. Pravdu mají jen do určité míry. Závazné účetní standardy má přirozeně každý stát, také elektronická evidence se používá v každé evropské zemi a její rozšíření přispívá obecně k prospěšné digitalizaci celého hospodářství.
Přesto se v zemích s vyšší mírou důvěry ve společnosti, dokonce ve Velké Británii a v Německu, elektronická evidence povinně používat nemusí. Dosud k nim patří také Česko. V dalších zemích, kam se prozatím počítá třeba Španělsko nebo Francie, se používá výše zmíněný model rozšířeného kontrolního hlášení k DPH, minimálně s povinností ukládat data do chráněného úložiště, případně navíc s pravidelným hlášením.
Také lze najít deset zemí, které provozují nebo zavádějí stejný online systém evidence tržeb, který by měl od příštího roku fungovat i v Česku. Stojí za pozornost, že autoři českého EET 2.0 se k žádné z těchto zemí nehlásí. Potíž je v tom, že s výjimkou Řecka jde vesměs o bývalé země reálného socialismu od Litvy po Albánii nebo od Maďarska k Rusku, přitom v některých dnes vládnou autoritářské režimy.
Hlavním důvodem, proč se tuzemští příznivci EET nehlásí ke svým vzorům, přesto nemusí být obava, že je někdo bude srovnávat s autoritářskými vládci, kteří mají přirozené sklony zavádět kontrolní systémy ve stylu Velkého bratra.
Ještě méně je v této chvíli výhodné připomínat příklady Chorvatska nebo Bulharska, ze kterých lze vyčíst, že zavedením online dohledu nad všemi nákupy se daňoví jestřábi obvykle nespokojí. Dalším krokem bývá povinnost, aby živnostníci hlásili také všechny tržby, které jim od zákazníků přijdou bankovním převodem. Logicky následuje centrální evidence všech transakcí mezi podniky.
Schillerová opakovaně připomíná, že se EET osvědčilo už napoprvé. Odkazuje se na zprávu Nejvyššího kontrolního úřadu (NKÚ) z roku 2023, podle které ztratila Finanční správa zrušením EET „jeden z nástrojů, které umožňují kontrolovat realizované tržby a odhalovat jejich krácení“. Faktem je, že se výběr DPH o horentní sumy nezvýšil, nepochybně však pomohl tím, že během čtyř let odhalil 7 tisíc podnikatelů, kteří se nechtěli přihlásit k odvodům DPH. Předtím i potom se to ročně podařilo jen u několika desítek případů.
Tato zásluha ovšem ztrácí lesk v širším kontextu. V letech s EET (2016-2020) evidovaly finanční úřady okolo 530 tisíc plátců DPH, přitom jejich počet vyrostl i s odhalenými neplatiči jen o 13 tisíc, tedy o 2,4 procenta. V časech předtím i potom se k platbě daně z přidané hodnoty hlásili noví podnikatelé rychlejším tempem.
