Nemyslím si, že za nemoci si vždy můžeme pouze sami, říká lékařka

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Přesunutí pozornosti od pojmu nemoci k pojmu zdraví by podle lékařky mohlo přispět k tomu, aby si lidé dokázali sami pomoci s léčbou a vědomě se o sebe starat. I proto lékařka Kristina Höschlová přešla od urgentní medicíny k neinvazivní komplementární medicíně, která se na tělo dívá více jako na celek a hledá metody, jak mu může člověk sám pomoci.

Před třemi lety založila Mehana institut komplementární medicíny, který se zaměřuje na schopnost organismu se uzdravit neinvazivní nefarmakologickou cestou, čili bez léků a bez zásahů do těla. O tomto přístupu napsala také knihu.

Lze na příkladu popsat, jak mechanismus sebeuzdravení funguje?

V horách ujdete třicet kilometrů, jste unavená, všechno vás bolí, večer na chatě všichni pokašlávají a vás začíná škrábat v krku. Vy se večer převlečete do suchého, doplníte tekutiny a dobře se najíte, jdete brzo spát a spíte deset, dvanáct hodin hlubokým, nerušeným spánkem. Ráno se vzbudíte, a přestože jste večer předtím byla přesvědčená, že už neuděláte ani krok, ujdete dalších dvacet kilometrů a na počínající chřipku si už ani nevzpomenete. Je vám dobře. To je důkaz, že v těle probíhalo spoustu sebeopravných a protektivních procesů, které mimo jiné mobilizovaly vaši imunitu. Cestou regulačních mechanismů, které propojují imunitní, psychický, hormonální a nervový systém, tělo navíc dokázalo uvolnit blokády v pohybovém ústrojí, vyplavit odpadní látky a okysličit a dopravit živiny do orgánů. To všechno se dělo, když jste mu do toho nemluvila a hluboce spala. A právě do tohoto stadia se snažíme technikami popsanými v knize dostat i za bdělého stavu, podpořit tyto regenerační sebeléčebné procesy v těle.

Spát kvalitním hlubokým spánkem se v dnešní době ne všem daří. Jak můžeme kvalitu spánku podpořit, vedle toho, že například hodinu před spaním nekoukáme do mobilů a počítačů a odpoledne nepijeme litry kávy?

Třeba světlem, kterým si před spaním svítíme. Ostré světlo, to polední, je převážně ultrafialové a potlačuje tvorbu hormonu melatoninu, který připravuje naše tělo na spánek. V poledne přece nebudete spát. Naopak při východu a západu slunce převažuje infračervené spektrum. To tvorbu melatoninu stimuluje a na konci dne mozku posílá informaci, že je večer a brzy budete spát. Typ světla můžete regulovat žárovkami. Například u zářivky a LED lampy převažuje ultrafialové spektrum a pod nimi se vám bude spát špatně. I pozice světla může hrát roli, v buňkách máme zapsané, že když je světlo nad námi, je poledne.

A když je slunce nízko nad obzorem, jde se spát.

Přesně tak. Proto se večer hodí svítit nízkým tlumeným světlem nebo i svíčkami a jiným zdrojem plamene. I to je informace pro mozek, že se má chystat na spánek. V knize zmiňuji studii, podle které lidem sledování západů i východů slunce pomáhá upravit cirkadiální rytmus, tedy pravidelné kolísání hladiny melatoninu. Ke zklidnění mysli a připravení se na spánek pomáhají i různá relaxační cvičení, například hledění do plamene svíčky.

V knize s názvem Lékařem jste i vy by někdo mohl hledat informace o tom, co dělat, když je nemocný. Ve vaší knize se ale dočte, jak nemoci předejít a jak si udržovat zdraví.

Ano, je to především o prevenci. Velmi ráda bych podpořila změnu paradigmatu současného zdravotnictví, přesunutí pozornosti od pojmu nemoc k pojmu zdraví. I v českém zdravotnictví, které je obecně na velice dobré úrovni, vidím k této změně velký potenciál. Trend posunu k soběstačnosti a návratu k přírodním principům je všudypřítomný a netýká se jenom medicíny. Mění se hodnoty obecně a s tím jde ruku v ruce i změna paradigmatu v medicíně.

A jak se to propisuje do české medicíny a zdravotnictví?

Čím dál víc se pracuje s neinvazivními a nefarmakologickými metodami. Podívejte se například na obor fyzioterapie a její nebývalý vzestup v posledních deseti letech. I bylinné přípravky už běžně ordinují i lékaři západní medicíny. Když jsem studovala, tak to bylo téměř zapovězené. Ve chvíli, kdy se lidé přestanou soustředit jen na nemoc, na to, co je špatně, a na řešení symptomů, a zaměří svoji pozornost na podporu toho, co je pozitivní, co je v pořádku, a to začnou pěstovat a podporovat, začne se to propisovat i do snížení zátěže zdravotnického systému.

V knížce popisujete své osvědčené postupy v péči o zdraví. Zároveň se ale vymezujete proti tvrzení, že každý je za své zdraví zodpovědný. Proč?

Ano, vyhýbám se této formulaci, protože často lidi děsí a vyvolává v nich pocit, že za všechno si můžou sami. To je, jako když máte dítě, které se rozběhne, uklouzne na mokré trávě, nabije si a brečí. A vy mu vynadáte, že si mělo přece dávat pozor, a ještě mu nabančíte, že je nemehlo. Co to s tím dítětem udělá? Asi se bude cítit neschopné a vinné, že nějak zklamalo. Vy k tomu ale můžete přistoupit jinak a říct: „Nevadí, že sis nabil. To tak bývá, když je tráva mokrá, vždycky to víc klouže, tak příště dávej bacha a uvidíš, že se naučíš běhat i v mokru.“ Rozdíl je v tom, že při komunikaci tím druhým způsobem se dítě necítí ponížené a vinné, a hlavně že příště už bude vědět, na co si dát pozor.

Jak jste se jako anestezioložka a lékařka urgentní, tedy invazivní medicíny dostala k té neinvazivní, nefarmakologické, celostní medicíně?

Ten pohled není jiný, není to černé a bílé. Beru to jako přirozený vývoj, další krok v mé kariéře lékařky.

Ne všichni anesteziologové se ale vydají stejnou cestou jako vy. Proto mě zajímá, co na ni přivedlo vás? Byl to postupný proces, nebo jste zažila nějaký aha moment?

Mě medicína celý život moc baví a fascinuje. Od začátku vnímám, že pole medicíny je nesmírně široké a člověk ho nikdy nemůže obsáhnout celé. Díky tomu, že jsem aplikovala urgentní medicínu ve výjimečných prostředích, ať už v horách nebo ve válce, uvědomovala jsem si důležitost smyslů při interakci s pacientem a jejich velký potenciál. Nejen při diagnostice, kdy jsem musela zjistit třeba jen pohmatem a vnímáním prostředí, co pacientovi je, ale i při léčení. Proto to, co teď dělám, považuji za přirozené pokračování mé cesty. Navíc si uvědomuji, že velká část mých urgentních pacientů by jimi nemusela být, kdyby se uměli o své zdraví vědomě starat. V knížce se snažím lidi pozitivně inspirovat, jak mohou schopnosti svého těla a mysli využít k sebeléčbě.

A chybí vám někdy ta urgentní medicína?

Ne, vůbec, až jsem sama překvapená. Protože to, co teď dělám, mně dává mnohem hlubší smysl. Urgentní medicínu dělají tisíce lidí a dělají ji velice dobře. Naopak v tom, co dělám teď, se snažím zúročit vše, co mi život nadělil, a jsem si vědoma, že ne každému je naděleno stejně. Razím něco nového, co nikdo nedělá, a to je neskutečná motivace. Kdybych se vrátila na záchranku, cítila bych se, jako když jste ve druháku na vysoké a najednou se vracíte na základku.

Jaké máte na knížku ohlasy od čtenářů?

O tom, jak knížku čtenáři vnímají, moc informací nemám. Ale asi se lidem líbí, protože od srpna, kdy vyšla, se dělá již čtvrtý dotisk, a to je naprosto báječné. Taky se chystá vydání v angličtině.

A dostávají se k vám reakce třeba vašich kolegů lékařů?

Ano, a ty mě obzvláště těší. S některými kolegy jsem texty konzultovala ještě před vydáním a právě pozitivní zpětné vazby i další objednávky knih z řad lékařů a zdravotníků mi dělají velkou radost.

A oponují vám třeba v některých případech?

Ani ne. Ono tam není moc co rozporovat, nedávám žádná ultimátní tvrzení, protože jakékoliv absolutní pravdy brání v rozvoji a posunu dál. Texty jsou spíše stavěny jako otevřené dveře do komnat jiných pohledů na věc. A těžko můžete rozporovat něco, co vás jenom iniciuje k tomu, rozšiřovat si obzory a bádat dál.

No, dokážu si představit, že k části, kde mluvíte o slunci a jeho léčivé síle a rozporujete tam, že před jeho zářením je potřeba se chránit…

Ale kdepak, nerozporuji to, jen poukazuji na zranitelnost některých „ultimátních pravd“. Například okolnosti vzniku melanomu jsou celkem specifické a zbytečně se rozšířily na tvrzení, že je třeba se za každou cenu před sluncem chránit. Naopak, studie prokazují, že vitamin D, který je produkován slunečním svitem, chrání proti rakovině. Působí na buněčné úrovni jako inhibitor tvorby pronádorových látek. I to jsou fakta, která je dobré brát v potaz.

Píšete, že nadužívání opalovacích krémů s ochrannými faktory může zapříčinit nízkou hladinu vitaminu D. Dermatologové ale mluví o tom, že je naopak potřeba se před UV zářením chránit.

Zrovna o vlivu slunce na lidské zdraví jsem se s několika kolegy bavila a i oni byli toho názoru, že informace o slunci a jeho působení na lidský organismus jsou ve veřejném povědomí často zkreslené. Na Slunci jsme závislí, přináší nám mnoho zdravotních pozitiv, takže není záhodno ho násilně eliminovat. Vždyť ještě před osmdesáti lety slavily sluneční kliniky, zejména ve Švýcarských Alpách, neskutečný úspěch. Léčila se tam křivice, tuberkulóza a sezónní deprese. Sluneční záření se také využívalo na traumatologiích v předantibiotické éře k desinfekci a hojení ran.

A byli někteří z vašich kolegů, se kterými jste se o tom bavila, dermatologové?

To nevím, jsem si ale jistá, že je stále více lékařů, kteří nepropadají ultimátním tvrzením a zejména díky bohaté praxi dokáží problematiku nahlížet v širších souvislostech.

V knize taky píšete, že tvrzení, že opalování může způsobit melanom, je pravdivé jen částečně. A že naopak dlouhodobé, pravidelné opalování funguje jako prevence určitých typů rakoviny, protože udržuje dostatečnou hladinu vitaminu D, který potlačuje nádorové bujení.

Ano, je to tak. Vyšší riziko vzniku melanomu je právě u těch, kteří se před sluncem schovávají a pak jednorázově vylezou ven, a protože nejsou na slunce zvyklí, jsou senzitivní a spálí se. Zatímco ti, kteří mají pravidelný přiměřený přísun slunečního světla, jsou podle studií ohroženi méně, a to nejen vznikem melanomu, ale díky vyšší hladině vitaminu D jsou lépe chráněni proti karcinomu břišních orgánů, zejména tlustého střeva, nebo proti rakovině prsu a prostaty.

A tím vystavováním se slunečnímu světlu máte na mysli bez opalovacích krémů, je to tak?

Opalovací krémy brání účinku UV záření, které právě vitamin D produkuje. Navíc jejich chemické složení alteruje (mění - pozn. red.) přirozené prostředí na pokožce. Celé je to o zdravé míře, protože přísun slunečního svitu lze regulovat oblečením, délkou expozice a denní dobou pobytu na slunci. Nechat se bez ochrany spalovat přes poledne v letním slunci, nebo třeba na ledovci či v poušti, pochopitelně se zdravím nemá nic společného. To dá každému rozum.

Na základě čeho jste se rozhodovala, co do Lékařem jste i vy zahrnete, ať už jako téma, nebo studii?

Jsou to postupy, se kterými pracuji a mám je i na sobě ověřené. Částečně jsem vycházela z článků, které jsem v posledních třech letech psala v rámci Mehana institutu v angličtině, je jich kolem dvou set. Při rešerších jsem ale zjistila, že i za ty tři roky je zas spousta nového. Když jsem se při psaní knížky k tématům vracela, shledala jsem, že studnice poznání je bezedná, a v určitou chvíli jsem se musela v bádání zastavit. Protože to bych tu knížku nikdy nedopsala.

A podle čeho vybíráte z toho množství studií, které jsou někdy i protichůdné?

Ano, to je pravda, že na jedno téma najdete často protichůdné studie. A v tom je to kouzlo, protože nás to nutí si stále udržovat kritické myšlení. Například, pokud Ind napíše, že jóga signifikantně eliminuje různé typy nádorů a vyléčí vás z většiny chronických chorob, je třeba to brát s rezervou. Všímám si také toho, z jaké jsou autoři země a z jaké univerzity, protože i to do jisté míry vypovídá o věrohodnosti studií. V knize hned v úvodu zmiňuju, že ta selekce studií neznamená žádné ultimátní pravdy. Spíš inspirují, jak se nad tématy zamýšlet, a vybízejí k tomu pátrat dál. Nikomu nezbyde než zmobilizovat svoje kritické myšlení, selský rozum a zkušenost.

Pokud byste souhlasila, na závěr bych se vás zeptala na vašeho tatínka, pana profesora Höschla. Jaké pro vás bylo, jako pro dceru a lékařku, být u jeho odcházení?

Velice cenné. Byli jsme s ním celá rodina. On hodně trpěl a byla to velká zátěž, hlavně pro maminku, ale zažívali jsme i něco výjimečného, co nám už nikdo nevezme. Je cenné být na blízku člověku, u něhož, navzdory trpícímu tělu, vnímáte jeho nedotknutelnou esenci. Jak sám tatínek v rozhovorech popisoval, on už pak byl jen pozorovatelem. Viděli jsme tělo, nemocné a trpící, seděli vedle něj a najednou jsme si uvědomili, že jsme to jeho utrpení přestali vnímat, protože tam pořád byla jiskra jeho ducha, neskutečně humorného a láskyplného, se kterým jsme komunikovali.

A když jste spolu mluvívali o medicíně, polemizovali jste spolu v některých tématech?

Ani ne, táta mě v mém novém medicínském směřování podporoval a fandil mi. Medicína, kterou se zabývám, je komplementární, doplňková, což neznamená vyvracení současného lékařství, ale naopak jeho obohacení. Navíc těch témat, o kterých jsem se s tatínkem ráda bavila, bylo vždy tolik, že by bylo škoda plýtvat společným časem jen na povídání o práci.

Autorka je editorka ČRo Plus.