Írán využil banální díru v americkém štítu a způsobil škody za miliardy

Satelitní snímky, které začátkem března zveřejnila stanice CNN, ukazují dva krátery v písku a pětici zčernalých přívěsů na jordánské základně Muwaffaq Salti. Na snímcích z ledna na tomtéž místě stál jeden z nejcennějších kusů vojenské techniky na světě: radar AN/TPY-2, „oči“ amerického protiraketového systému známého jako THAAD.

Ten zachytává balistické střely na hranici atmosféry, tedy ve výškách kolem sta kilometrů, kde začíná oficiálně volný kosmický prostor. Radar AN/TPY-2 je mozkem celého systému: detekuje přilétající střely, sleduje jejich dráhu, rozlišuje hlavice od klamných cílů a navádí na ně „protistřely“. Bez radaru je baterie protibalistických střel v podstatě slepá.

Podle rozpočtu americké Agentury pro protiraketovou obranu MDA z roku 2025 se cena jednoho kusu AN/TPY-2 blíží 500 milionů dolarů. Jiné odhady uvádějí až miliardu – v závislosti na konfiguraci a podpůrných systémech.

V každém případě, od 90. let jich bylo vyrobeno jen kolem 15 až 20 kusů. Americká armáda disponuje osmi bateriemi THAAD – a žádný záložní radar neleží ve skladu. „Žádné volné TPY-2 se nikde nepovalují,“ shrnul pro Bloomberg Tom Karako, expert na protiraketovou obranu z washingtonského Centra pro strategická a mezinárodní studia (CSIS). Armáda podle něj už nyní má méně těchto systémů, než by na papíře měla.

A jaká hi-tech zbraň radar podle dostupných informací zasáhla? Dron typu Šáhid – stroj s tlačnou vrtulí a jednoduchým navigačním systémem, jehož výrobní cena se podle odhadů pohybuje v desítkách tisíc dolarů (cca jednotky milionů korun). Cenový poměr mezi zbraní a cílem tak dosahuje řádu jedna ku deseti tisícům.

Jordánský případ přitom nebyl jediným íránským úspěchem v aktuálním konfliktu. Írán v prvních dnech války systematicky cílil na senzory, které jsou „očima“ celé sítě amerického obranného deštníku v Perském zálivu.

Je možné, že další radar AN/TPY-2 protibalistické baterie byl zasažen ve Spojených arabských emirátech. Satelitní snímky CNN ukazují poškozené budovy v místech, kde stály radary baterií THAAD u měst Al-Ruwais a Sader, nicméně není potvrzeno, že by zde radar byl v okamžiku útoku. Íránské údery mířily také na komunikační a satelitní terminály v Bahrajnu.

V Kataru Írán zasáhl radar včasného varování, který dokáže detekovat starty balistických střel na vzdálenost až pěti tisíc kilometrů a předávat data všem obranným systémům v regionu (tzv. AN/FPS-132 Block 5). Funguje tedy jako „hlídka“ – sleduje obrovské prostory a varuje ostatní prvky obrany, že „něco letí“. Katar potvrdil, že radar byl zasažen. Íránské revoluční gardy tvrdí, že byl „kompletně zničen“ – to sice nebylo nezávisle ověřeno, ovšem satelitní snímky ukazují poškození areálu. Cena jednoho radaru: 1,1 miliardy dolarů podle oficiálních údajů z USA.

Celkové odhadované škody jen na radarových systémech se tedy pohybují zhruba v rozmezí dvou až tří miliard dolarů. Průběh bojů to vzhledem k rozdílu ve schopnostech protivníků asi nijak neovlivní, ale v případě konfliktu s rovnocennějším soupeřem by pro americkou armádu mohly představovat podobné případy výrazně závažnější problém.

Teherán se zřejmě při plánování útoků spoléhá na pomoc od svých spojenců. Dara Massicot, odbornice na ruskou a íránskou armádu, pro Washington Post uvedla, že Írán „jde po velení a řízení“. Podle amerických zpravodajských zdrojů přitom využívá satelitní snímky poskytované Ruskem, které má výrazně pokročilejší kosmické schopnosti. Sám Írán disponuje jen několika vojenskými satelity.

Ale ani to nevysvětluje, proč selhala obrana tak drahocenných cílů – a když navíc byly zasaženy tak málo působivou zbraní. Vždyť íránský Šáhid-136 je pomalý. Létá rychlostí kolem 180 kilometrů za hodinu, často relativně nízko nad zemí v dostřelu i malých zbraní, a je slyšet na kilometry. Nemá naprosto žádné „stealth“ vlastnosti. Naviguje se pomocí GPS a jednoduchého autopilota. Na papíře by neměl mít šanci projít obranou, do které USA a státy Zálivu investovaly desítky miliard dolarů.

Odpověď na otázku, jak se to mohlo stát, je třeba hledat v architektuře této obrany. Státy Perského zálivu celá desetiletí budovaly protiraketový štít proti jedné hlavní hrozbě: íránským balistickým střelám. Radary jako AN/TPY-2 pracují v takzvaném X-pásmu, které poskytuje extrémně přesné rozlišení malých a rychlých objektů ve vysokých výškách – dokáží například odlišit hlavici od klamného cíle. Jsou navrženy tak, aby „svítily“ vysoko do atmosféry, kde se balistické střely pohybují.

Šáhid ale neletí vysoko. Pohybuje se v desítkách metrů nad terénem, často níže, než sahá skutečně efektivní pokrytí těchto radarů. Na nízko letící cíl se radarový signál odráží od nerovností terénu, budov a dalších objektů na zemi – technici tomu říkají „ground clutter“, tedy pozemní šum. Pomalý dron s malou radarovou odraznou plochou v tomto šumu snadno zmizí. Není to tak, že by v regionu neexistovaly žádné senzory schopné jej zachytit. Ale pokrytí oblasti – tedy směry, kterým dané senzory „svítí“ – není optimální pro záchyt pomalých, nízko letících cílů.

Alternativy přitom v Zálivu chybí. Ukrajina si po třech letech bombardování Šáhidy vybudovala akustický systém detekce nazývaný „Sky Fortress“ – síť zhruba deseti tisíc mikrofonů, které zachycují zvukový podpis přilétajících dronů a počítačově rekonstruují jejich dráhu letu. Jeden mikrofon stojí čtyři až pět set dolarů, celý systém údajně vyšel levněji než pár kusů střel pro systém Patriot. Nic takového ovšem na Blízkém východě neexistuje.

A i když většinu dronů zachytí hlídkující letouny – což je dnes hlavní metoda obrany proti Šáhidům v Zálivu –, některé nevyhnutelně proklouznou. A právě pro ty chybí druhá vrstva defenzivy: levné systémy „bodové obrany“, které by střežily konkrétní cenné cíle. Systém Patriot to sice technicky dokáže, ale vystřelit střelu za miliony dolarů na dron za desítky tisíc je nejen ekonomicky absurdní, ale především to vyčerpává zásoby munice potřebné proti balistickým střelám – tedy proti hrozbě, kvůli které byl Patriot v regionu rozmístěn.

Před válkou se státy Zálivu i USA o specializované systémy proti dronům zajímaly. Spojené arabské emiráty například testovaly švédský systém Saab Nimbrix, americké a saúdskoarabské síly uspořádaly dosud největší společné cvičení zaměřené na protidronovou obranu. Nákupní procesy ale byly příliš pomalé. A tak na začátku války v této klíčové oblasti zela mezera.

Mimochodem, Jordánsko vlastnilo 60 protiletadlových kanonů Gepard – německých samohybných systémů s 35mm kanony, které se na Ukrajině osvědčily jako vysoce účinní „zabijáci Šáhidů“. Katar jich měl dalších 15. Jenže v letech 2023 a 2024 je USA a Německo odkoupily a poslaly na Ukrajinu. Oba státy by je nyní zoufale potřebovaly – přesně proti témuž typu zbraně, proti kterému se Gepard na Ukrajině tak osvědčil.

K podcenění dronové hrozby v Zálivu nejspíš paradoxně přispěla izraelská zkušenost z loňské 12denní války i dřívějších konfrontací. Izrael totiž opakovaně sestřeloval stovky íránských dronů, aniž by prakticky jediný pronikl k cíli (a vedl si velmi dobře i v obraně proti balistickým střelám). Jenže tento úspěch vznikl v podmínkách, které se těžko dají přenést. Írán od Izraele dělí přes 1 500 kilometrů – drony tedy letěly vzduchem až deset hodin a spojenecká letadla je zachycovala po celou dobu: většinu sestřelila ještě nad Jordánskem. Navíc je Izrael malý stát, takže směry útoku šlo snadno předvídat.

Pro státy na íránském prahu nic z toho neplatí. Drony k nim doletí za zlomek času, rozlehlý Záliv nabízí desítky útočných vektorů naráz a obránci musí střežit obrovskou plochu. Výsledek: zatímco nad Izraelem úspěšnost sestřelu dronů dosahovala téměř sta procent, Spojené arabské emiráty hlásí něco přes devadesát. To zní jako vysoké číslo – ale v případě vypuštění stovky dronů to znamená, že až desítka jich může proklouznout.

Dynamiku, kdy levné zbraně systematicky ničí drahou infrastrukturu, přitom známe důvěrně odjinud. Rusko kombinací levných dronů a přesných střel za tři roky rozbilo ukrajinskou energetiku – síť, která byla navržena tak, aby přežila jadernou válku. Princip je stejný jako v Zálivu: útočník ničí klíčové uzly řádově rychleji a levněji, než je obránce schopen je nahradit.

A paralela jde ještě hlouběji. Na Ukrajině nejsou úzkým hrdlem přetržené dráty, ale zničené autotransformátory – unikátní zařízení vážící stovky tun, jejichž výroba trvá přibližně dva roky. V Zálivu je oním úzkým hrdlem radar AN/TPY-2 – unikátní zařízení, které vyrábí jedna továrna na světě (Raytheon v Andoveru, Massachusetts) a to jen po jednotlivých kusech. V obou případech útočník „spotřebovává“ nenahraditelné komponenty obránce.

Analytik Kelly Grieco ze Stimson Center spočítal, že za každý dolar, který Írán utratí za Šáhid, zaplatí Spojené arabské emiráty 20 až 28 dolarů za jeho sestřelení. Americký ministr obrany Pete Hegseth a náčelník štábů Dan Caine na uzavřeném briefingu přiznali kongresmanům, že drony představují „větší problém, než se čekalo“. To je od Pentagonu nezvykle upřímné přiznání – a poněkud trapné, protože o této otázce se mluví roky.

Obrana proti dronům přitom není technicky nemožná. Jak ukazuje právě ukrajinská zkušenost, řešení existují a často stojí překvapivě málo – sítě mikrofonů, záchytné drony, protiletadlové kanony z minulého století. Vyžadují ale přípravu a ochotu přiznat si, že i systém za miliardu dolarů může mít banální slepou skvrnu.