Showman z Íránu. Ajatolláhové mu tenis zakazovali, v exilu se stal hvězdou

Příští měsíc oslaví Mansour Bahrami 70 let. Je jedním z nejslavnějších íránských sportovců, přestože většinu života strávil v exilu. Nebo možná právě proto.

Chtěl být profesionálním tenistou a bavit se životem, ovšem po islámské revoluci v roce 1979 bylo zřejmé, že doma se mu ani jedno nesplní. Využil tedy nečekané možnosti odejít ze země a usadil se ve Francii.

Tam se stal specialistou na čtyřhru, dokonce si zahrál finále grandslamového turnaje na Roland Garros. Ještě větší slávu si užil při exhibicích a později na veteránském okruhu.

Bývalí šampioni Björn Borg, Jimmy Connors, John McEnroe nebo Ilie Nastase ho vzali do party, jako sobě rovného. Nejen proto, že na kurtu uměl skvěle pobavit diváky. Z jeho vyprávění dobře věděli, že to v životě měl mnohem, mnohem těžší než oni.

Narodil se do zchudlé venkovské rodiny, která šla hledat naději na lepší život do Teheránu. Otec dostal práci údržbáře a zahradníka ve velkém sportovním komplexu. Tam první roky i bydleli, ve velmi nuzných podmínkách.

Pro malého Mansoura to byl ovšem ráj. Mohl každý den plavat, hrát fotbal, věnovat se jakémukoli sportu. S výjimkou tenisu. Protože místní kurty byly otevřené pouze členům klubu, kteří pocházeli z nejbohatších íránských vrstev.

První údery tedy nacvičoval ve vypuštěném bazénu. Do tenisového míčku mlátil lopatou nebo koštětem a snil o tom, že někdy si zahraje s opravdovou raketou.

Až když mu bylo dvanáct, slitoval se nad ním jeden z reprezentantů, kterému při zápasech sbíral míčky.

Potom už šlo všechno rychle. O tři roky později byl Bahrami juniorským mistrem Íránu a deblovým šampionem Asie, v šestnácti vyrazil na Wimbledon. „Byla to neuvěřitelná zkušenost, protože jsem neuměl slovo anglicky a nikdy jsem nehrál na trávě,“ vzpomínal v autobiografii vydané v roce 2009.

Jednou z prvních cest za hranice kontinentu byla návštěva Československa v roce 1976, neboť v Mariánských Lázních se hrála semifinálová skupina Galeova poháru, jakési juniorské obdoby Davis Cupu.

Jeho tým budil od začátku pozornost. Hlavně mohutnými kníry - přeci jen v Evropě nepatřily vousy k typické ozdobě dvacetiletých mladíků. Když Íránci senzačně vyřadili favorizovanou Francii, jeden z poražených hráčů si stěžoval na neférovost turnaje. „Je to podvod. Tohle nejsou junioři, ale třicetiletí chlapi. Podívejte se na ty kníry,“ vztekal se.

Bahrami výhrady nechápal. Vousy má od sedmnácti let, jako každý správný muž.

Ve finále turnaje čekala íránský tým domácí reprezentace, a tam už byl bez šance. Přeci jen Tomáš Šmíd a Stanislav Birner se pohybovali na trochu jiné sportovní úrovni.

Bahramiho i tak vystoupení v Mariánských Lázních nasměrovalo do profesionálního tenisu. V Íránu totiž bylo zvykem, že společenská smetánka dobrovolně podporovala nadějné sportovce. Díky tomu získal hned tři mecenáše. Dávali mu peníze, když potřeboval, a věřili, že tím prospívají společnosti i pověsti země.

Navíc tenis se v prozápadním režimu šáha Rezy Pahlavího těšil výsadnímu postavení. Teherán dokonce hostil turnaj ATP, jeden z nejlépe dotovaných, proto se ho v 70. letech účastnili i grandslamoví šampioni Rod Laver, Björn Borg, John Newcombe nebo Jan Kodeš.

Bahrami si užíval privilegií elitního sportovce a politiku příliš neřešil. Maximálně občas v Evropě zažil, že levicoví aktivisté zničili kurt, kde se Írán chystal k daviscupovému utkání. Mělo to být chápáno jako protest proti autoritářskému šáhovi.

A pak přišel rok 1978. V Teheránu sílily demonstrace proti sekulární a prozápadní vládě, v ulicích zavládlo násilí, hořela auta i domy. V lednu 1979 šáh uprchl do zahraničí, odkud se naopak vrátil ajatolláh Chomejní. Byla vyhlášena islámská republika a svět si zopakoval starou pravdu, že špatný režim může být kdykoli nahrazen ještě horším.

Ke smůle Bahramiho se represe týkaly i tenisu. Íránskými fanatiky byl označen za příliš americký, imperialistický a kapitalistický sport, zavíraly se kluby. „Další rok jsem si do míčku nepinknul. Myslel jsem, že moje kariéra definitivně skončila,“ přiznal Bahrami. „Najednou bylo všechno zakázané a nebezpečné, zdaleka nejen tenis. Za pití alkoholu bylo sto ran bičem, za jeho prodej monstrproces a provaz.“

Naštěstí pro něj nová státní moc aspoň nakrátko tenis rehabilitovala. „Setkali jsme se s ministrem sportu a vysvětlili mu, že s kapitalismem nemáme nic společného, známe jen to slovo. Všichni jsme děti dělníků a zahradníků. Uspěli jsme, protože za pár týdnů úřady povolily uspořádání malého tenisového turnaje,“ vyprávěl Bahrami.

Dostal název Revolution Cup a otevřen byl pouze domácím hráčům. Z ciziny by stejně v roce 1980 nikdo do Íránu nevyrazil. Nejen kvůli tomu, že místo tučného šeku byla odměnou pro vítěze zpáteční letenka z Teheránu do Atén.

Bahrami vyhrál dvouhru i debl, a tím se mu nečekaně naskytla možnost opustit zemi, kde by ho asi nic dobrého nečekalo. S kamarádovou pomocí získal na ministerstvu výjezdní povolení, za úplatu si v cestovní kanceláři nechal cílovou destinaci změnit na Nice a vyřídil si turistické vízum do Francie.

Bylo mu 24 let, a když konečně seděl v letadle, netušil, kdy a jestli vůbec se do rodné země znovu podívá.

První den v Nice chodil jako omámený. Připadal si, že cestuje v čase - během několika hodin se z dávné minulosti vrátil do 20. století. „Ženy teď v Íránu musely chodit zahalené od hlavy k patě a tady byla pláž plná bezstarostných dívek ve velmi úsporných plavkách, některé ani neměly horní díl,“ žasnul Bahrami.

Zároveň pochopil, že ve Francii to nebude mít vůbec jednoduché. Představu, jak zrovna v Nice a zrovna v srpnu sežene levné bydlení, opustil hned na začátku. Nevyšel ani plán rozmnožit svých dva tisíce dolarů v kasinu.

Když byl po pár dnech finančně na dně a bez naděje získat práci, rozhodl se pro návrat. Před kanceláří Iran Air ale potkal známého, který mu nápad rozmluvil a nabídl pomoc. Má na Francouzské riviéře přátele a ti ho pozvou na pár menších turnajů.

Bahrami si skutečně znovu zahrál tenis, dokonce vydělal trochu peněz, ale to nijak neřešilo jeho hlavní problém - blížící se vypršení turistických víz.

Rozhodl se proto odjet do Paříže, kde byla větší šance vyhnout se policejní kontrole. Denně chodil na Roland Garros a hlásil se o práci trenéra. Bez úspěchu. Protloukal se, jak se dalo. Odkázaný na život na ulici.

Pochopení nenašel ani na úřadech. Odmítaly mu prodloužit vízum a místo toho mu nabízely, ať požádá o politický azyl. To však nechtěl. Mohl by tím zkomplikovat situaci příbuzným doma a hlavně by si zabouchl dveře k návratu.

Naštěstí také v Paříži narazil na lidi, kteří ho znali jako nadějného íránského tenistu, dokonce i na jednoho z někdejších mecenášů. Díky tomu dostal v květnu 1981 šanci zahrát si kvalifikaci Roland Garros.

Podařilo se mu nejen postoupit do hlavní soutěže, ale v 1. kole vyřadil domácího Jeana-Louise Hailleta.

Rázem se o něj začali zajímat novináři, kterým mohl odvyprávět příběh exulanta bez práce a bez domova. Druhý den byly noviny plné článků, jak je možné, že Francie, tolik lpící na tradici svobody a lidských práv, poskytla v roce 1978 útočiště Chomejnímu, ale komplikuje život mladému člověku, který utekl z jeho teokratické říše.

Publicita mu prospěla. Stejní úředníci, kteří mu o pár týdnů dřív odmítali vyjít vstříc, mu bleskově vystavili povolení k trvalému pobytu.

Bahrami teď mohl podle libosti hrát turnaje ve Francii - a byl o něj velký zájem. Platili ho dokonce za to, že nastoupí do kvalifikace, neboť svým stylem a vystupováním dokázal pobavit fanoušky. Další peníze si vydělal jako trenér v různých klubech.

Na francouzské poměry měl hezký příjem, ale s ostatními tenisty se poměřovat nemohl. Hrál příliš málo kvalitních turnajů, a tak na žebříčku ATP poskočil maximálně na 192. místo. Kdykoli zkoušel vyjet do světa, byl to vždycky stejný příběh. Musel předložit zpáteční letenku, pak ukázal íránský pas - a z běžné procedury se stala několikaměsíční záležitost.

Všechno se změnilo až v roce 1989 po získání francouzského občanství.

Tehdy také dosáhl největšího úspěchu kariéry, když společně s Éricem Winogradskym jako nenasazení postoupili do finále deblu na Roland Garros.

Nebylo to však přesně podle scénáře, který si vysnil.

Hrálo se den před Chomejního velkolepým pohřbem, proto novináře více zajímalo, co Bahrami říká na skon všemocného ajatolláha. Pochopitelně zrovna tohle netoužil řešit. Navíc nejprve bylo na pořadu finále ženské dvouhry, které se i kvůli opakovanému dešti pořádně protáhlo. Když konečně nastoupili na dvorec oni, seděly na tribunách už jen hloučky nejvytrvalejších příznivců.

S americkým párem Jim Grabb, Patrick McEnroe pak prohráli ve čtyřech setech.

Ještě během profesionální kariéry Mansour Bahrami často vystupoval na různých exhibicích. Nejdřív mu parťáka dělal rumunský svéráz Ilie Nastase, pak francouzský idol Yannick Noah.

Úplně nový impuls dostal na počátku 90. let, kdy byla založena veteránská tour ATP. Ne že by fanoušky tehdejší tenis nebavil, ale chtěli pořád a znovu vidět i Björna Borga, Guillerma Vilase, Johna McEnroea, Jimmyho Connorse a spol.

Tihle borci mezi sebe vzali i Bahramiho, ačkoli na světovém žebříčku se jim nikdy ani zdaleka nepřiblížil a součet jeho celoživotní prize money činil 368 700 dolarů, což oni dokázali vydělat za pár měsíců. Byla s ním ale legrace a diváci zbožňovali jeho triky. Ať už podával s šesti míčky, přeskakoval síť nebo údery zahrával vleže.

Z íránského showmana se stala hvězda. A je jí i téměř v 70 letech, jak ukázal letos na Australian Open při veteránské čtyřhře.

Domů se nakonec Bahrami podíval už v roce 1983, navštívit umírajícího otce. Od 90. let se za rodinou vracel zhruba každé dva roky - podle toho, jaká zrovna v Íránu panovala nálada a politická situace.

Naposledy tam byl v roce 2020. Pak veřejně podpořil ženské emancipační hnutí, které zesílilo po tragické smrti Mahsá Amíníové, a věděl, že při další návštěvě by riskoval zatčení.

Současnou situaci pochopitelně pozorně sleduje a po prvních americko-izraelských náletech přiznal francouzskému sportovnímu listu L’Equipe, že jeho by pád režimu rozhodně nezarmoutil.

„Válka nikdy není dobrá, ale doufám, že tohle je nutné zlo. Všechno, co může pomoci osvobodit íránský lid, je vítáno. Je to nešťastné, ale jiná cesta neexistuje,“ prohlásil bývalý tenista, který se už půl století snaží světu ukazovat co nejsympatičtější tvář své země.