Recenze: Málokterý český seriál je tak bezmocný jako novinka od Hřebejka

Byla jednou jedna hrdinka televizního seriálu a ta se rozhodla takzvaně bourat čtvrtou zeď. Tedy na chvilku vystoupit z role a promlouvat k divákům přímo na kameru v roli vypravěčky a komentátorky. Bohužel jí scenáristka Natálie Kocábová napsala tak jalové dialogy, že do té čtvrté zdi spíše sama nabourala. Bolelo to především diváky.

Nový seriál v režii Jana Hřebejka nazvaný Pád domu Kollerů, který lze od pátku vidět ve videotéce Oneplay, je hádanka. Když se nějaký televizní produkt nepovede, bývá často alespoň jasné, o co mělo jít, na jaké publikum daný počin cílil. Pád domu Kollerů takový není.

Přitom stojí na poměrně jasné zápletce. Jen se k ní musíme dlouho prokutávat, než vůbec zjistíme, jak moc premisa nefunguje. Když se během nekonečné úvodní epizody dočkáme představení relativně rozvětvené famílie Kollerových, jeden z jejích nejstarších členů umírá. Jeho manželka, pro ostatní pak tchyně, matka, babička a prababička, se následně stěhuje k „mladým“, tedy tam, kde je už i tak přeplněno a každý má svých starostí nad hlavu. A tato žena se schopností vytáčet celý klan prakticky každou pronesenou větou rozhodně žádné teplo rodinného krbu nepřinese.

Onou vypravěčkou bourající příslovečnou čtvrtou zeď je její vnučka, která už se také v mladém věku stihla stát vdovou, neboť její podivínský manžel muzikant spáchal sebevraždu. Ona je teď doma s nemluvnětem, nevlastní matkou, nerudným otcem, lehce otravným mladším bratrem a nově také s babičkou, sice vystudovanou psycholožkou, avšak projevující nulovou empatii k trápením vnučky.

A to je problém všech postav. Existuje mnoho zdařilých děl o okupaci společných rodinných prostor babičkou coby pomyslným nájezdníkem – třeba film Přišla v noci se především v první půli skvěle pohyboval na pomezí komedie a invazivního hororu. Jenže to může fungovat za předpokladu, že postavy mají nějakou povahu, vlastnosti a vzájemné vztahy. V Pádu domu Kollerů nic takového neexistuje. Po většinu času jsou tu hrdinové na sebe nahodile hnusní a zdaleka to neplatí jen o jedovaté nové „spolubydlící“ v důchodovém věku.

Nejhůře ze všeho vychází David Matásek v roli domnělé hlavy rodu, úspěšného majitele firmy na drony, který vyjednává zakázky s ministerstvy. A zároveň mamánka, jenž kývne na vše, co si přistěhovavší se babička žádá. Tento protagonista postrádá jakýkoli náznak osobnosti a prostě se scénu od scény chová všelijak, aniž by šlo vyčíst, co za jeho počínáním vězí.

Něco podobného ale platí také pro ostatní. V seriálu se vždy každou epizodu vyskytují zhruba dvě tři scény, kdy jsou na sebe postavy milé, kdy spolu něco sdílejí. O jeden dva střihy dále už se na sebe zase chovají protivně. Sledovat je to místy opravdu extrémně nesnesitelné.

Podobně rozkolísaně působí seriál i žánrově. Časté záběry z dronů, případně scény, kde drony otravně bzučí prostorem, chtějí asi sugerovat jakýsi neklid. Už úvodní znělka snímaná „očima dronů“ vypadá, jako kdyby Jan Hřebejk nechtěně parodoval hororové postupy mistrů oboru Daria Argenta či Sama Raimiho. Stejnou hádankou je pak hudební podkres, který se o jakési napětí pokouší ve chvílích, kdy podobné zvukové kulise nic na obrazovce neodpovídá.

Hřebejk poslední dobou provádí podobné přešlapy na mnoha frontách, jak ukázal v předloňském snímku Výjimečný stav, v němž chtěl promlouvat o dezinformacích a také jím - asi ne záměrně – urazil Český rozhlas, paradoxně partnera projektu.

Tehdy režisér tvrdil, že poprvé v kariéře natočil čistou komedii. Přitom klíčovou otázkou bylo, co to je vlastně za žánr. V jádru to byl především zlý film plný škodolibých postav, asi zamýšlený jako satira, přitom zcela odtržený od reality. A šířil především nenávist. Nebyl ostrou satirou ani zdařilou komedií, místo pošťouchnutí či společenské diagnózy přinášel jen paralýzu.

Zatímco Výjimečný stav byl problematický především eticky, Pád domu Kollerů naštěstí podobné ambice zkoušet mluvit o skutečnosti nemá. Zmatený je ovšem přinejmenším stejně.

Málokdy lze na tuzemských obrazovkách cítit takovou bezmoc. Jsou díla laciná, ryze spotřební, špatně napsaná, určená k rychlé konzumaci.

Jenže Pád domu Kollerů se asi o něco pokouší. Chce být možná rodinnou komedií řízlou jakýmsi psychodramatem až psychohororem, chce také pomrkávat na diváka, zapojuje fantaskní scény, možná sny, snad představy, možná něco víc.

Jenže vše je extrémně náhodné, ke všemu chybí klíč, nelze odhalit, zda má být něco nadsázka, či je veškeré drama a duševní rozkol některých postav myšlené vážně. I kdyby se v průběhu sledování nějaký klíč našel, cesta k němu je nesmyslně trnitá. Převládá pocit, že tenhle dům padl dávno předtím, než seriál vůbec začal.