Článek
Největším komunálním problémem v Česku je nedostatek parkovacích míst. Tak to vidí lidé, kteří odpovídali v průzkumu společnosti Ipsos pro projekt Seznam Zpráv Tady žijeme.
Odpovědi se významně lišily podle toho, jestli dotázaní žijí ve velkém městě, nebo na venkově. Ale už ve městech nad pět tisíc obyvatel je parkování na žebříčku starostí nejvýš. Před náklady na bydlení i dostupností zdravotních služeb.
Zpráva se týká komunálních voleb, očekávaných letos v září. Znamená i vzkaz politikům, čím se mají zabývat a co slíbit, aby zvýšili své šance proniknout na radnice. V případě parkování jde ale o výzvu, která je stěží uskutečnitelná. Alespoň ne z pozice komunální politiky a ne tak, aby se nedostatek změnil v dostatek a parkovací plocha plně saturovala parkovací potřebu.
Je pochopitelné, že si lidé na parkování stěžují zrovna u komunálních politiků. Ale ti jsou až na konci anabáze. Mají vyřešit situaci, které předcházela čím dál větší dostupnost, potřeba a využívání čím dál většího počtu čím dál rozměrnějších automobilů. A to ve městech, která v centru zachovala historický urbanismus a kde stojí sídliště dimenzovaná na 70. a 80. léta.
Vyřešit se to ve skutečnosti nedá. Dokonce ani v případě, že by se zplanýrovaly hektary území na povrchu a vyhloubily obří parkovací jeskyně. To poptávku po takových parkovacích stáních, která by byla k dispozici právě tam, kde je kdo zrovna potřebuje, uspokojí jen málo.
Parkovacích míst se nominální dostatek zřídit dá - a na mnoha místech už de facto existuje. Jenže nikdy to nejsou a nebudou taková místa, aby pružně reagovala na to, kde lidé potřebují parkovat. Před domem, na nákupu, v práci. Z toho vyplývá pocit nedostatku.
Stavět nebo malovat na asfalt další parkovací stání je v řadě situací užitečné a nezbytné, typicky právě na starých sídlištích. Problém jako takový to ale neřeší. Dokud nezačne ubývat důvodů k rozhodnutí, proč někam přijet autem a zaparkovat, půjde o nabírání vody cedníkem.
Průzkum by se dal interpretovat přesněji: Lidi trápí nedostatek takových parkovacích míst, jaká chtějí. Tedy když pomineme, že nedostatek parkovacích míst netrápí jen řidiče hledající místo, ale také ty, kterým zaparkovaná auta překážejí v jízdě nebo chůzi.
Dostupné parkování: To bude volební slib. Ale nesplnitelný by byl snad i v Houstonu, kde parkoviště zabírají víc než čtvrtinu plochy městského centra.
Pociťovaný nedostatek se nedá odstranit jen přidáváním parkovacích míst tam, kde je to nutné. Zároveň se jinde musí místa ubírat a zdražovat. Zaparkování na ulici uprostřed města nemůže působit jako samozřejmost, jako před šedesáti lety působilo Staroměstské náměstí-parkoviště v Praze 1.
Městské plánování, veřejný zájem, se nemá odvíjet od priority zaparkovat soukromé automobily. Je to obráceně. Auta se mají přizpůsobovat městům. Mimochodem, bydlení je drahé i kvůli povinnosti stavět spolu s domy příslušný počet parkovacích míst.
Podobné úvahy jsou pro soudné urbanisty malá násobilka. Převést je do politické řeči, natož s ní v politice uspět, je ale skoro nemožné. Protože jde o „protiúkol“ přesvědčovat kritickou masu voličů, že umetená cesta k všeobecné parkovací nirváně nevede přes „parkovat více“, ale „méně“. Nabízet ve volbách nová parkoviště je tisíckrát prostší, a vlastně přirozené.
Tím spíš, že komunální volby 2026 budou první od té doby, co politickou mapu upravil průlom strany Motoristé sobě. I když to není jen jejich „zásluhou“, veřejná diskuze si osvojila témata jako „šikana řidičů“ nebo „zelená ideologie“. Politickým projektům, které by zaváněly omezováním automobilismu a na něj navázaného pohodlí, přeje doba ještě méně než dříve.
Největší zdejší zkouškou z parkování byla, je a bude Praha. Půl druhého milionu lidí. V běžný předloňský pracovní den řidiči najezdili 23,3 milionu kilometrů, meziročně o 113 tisíc kilometrů víc. V jednom autě sedí průměrně 1,33 člověka, od 90. let číslo postupně klesá. Auta (a motocykly) ale drtivou většinu času stojí. Někde parkují.
V roce 2020 radnice schválila parkovací strategii na léta 2020 až 2025. Praha je tím pádem už třetí měsíc bez strategie, což se samozřejmě nepozná. Nic se nezměnilo. Ani v roce 2026, ale ani předtím. Protože strategie zůstala na papíře. Schválila ji asi nejprogresivnější možná koalice: Piráti, Praha Sobě, STAN a TOP 09. Že by se k moci v metropoli po letošních volbách vrátila, zatím nevypadá moc pravděpodobně. Spíš se dá čekat, že problém „parkování“ se zjednoduší na problém „potřebujeme víc místa na parkování“.
Ale ta „prošlá“ strategie mluvila i o tom, že je potřeba sáhnout na ceny tak, aby auta méně parkovala v ulicích. Nebo o tom, že dlouhodobé parkovací oprávnění má zvýhodňovat „environmetnálně šetrná“ vozidla, kdežto velkým autům se má prodražit. Roční předplatné se mělo automaticky valorizovat podle inflace.
Kdyby se parkovací politika stala skutečností, mělo to prý zvýšit počet volných míst na 15 procent, omezit porušování pravidel pro stání v zónách i ubrat na živelném parkování na přechodech, chodnících a v zeleni.
V porovnání s aktuálním jazykem Motoristů sobě vyznívá magistrátní dokument jako automobilová svatokrádež. Všímal si, že „auta zabírají stále větší podíl veřejného prostoru“ nebo že „nízké ceny za parkování a kapacita stání v zónách nedostatečně motivují k užívání jiných způsobů dopravy“. Upozorňoval, že lidé „málo využívají volná parkovací místa v uzavřených garážích“.
Zlatá slova. Až na to, že zaparkovat na ulici u rušné stanice metra může stát 30 korun na hodinu, kdežto podzemní garáže naproti nabízejí totéž za 50. Čemu dá asi přijedší řidič přednost, co mu připadne jako pohodlnější a lukrativnější možnost? Zmíněný příklad pochází z Prahy 5, ale po městě by se jich našla spousta. Krátkodobé parkování na ulici bývá nestydatě levné. Někdy levnější než půlhodinová jízdenka veřejné dopravy.
Strategie tedy nezafungovala.
Kandidát ODS na primátora Tomáš Portlík „nevidí důvod, proč by cena parkování v centru Prahy měla být 40 nebo 50 korun, když tam vedou tři trasy metra a je tam neuvěřitelné množství spojení“. Správná úvaha - jen už trochu uleželá a ani pět let s oficiální parkovací strategií ji nepřeneslo do praxe. A také nesmělá, dokud se neřekne, kolik by mělo parkování „s výhledem na Hrad“ stát.
100 na hodinu? 200 na hodinu? A kolik takových parkovacích míst vůbec potřebujeme?
Zdražování hromadné dopravy, respektive představám politiků o tom, jak by měla zdražovat, scházejí stejně náruživé úvahy o tom, jak by mělo zdražit parkování. Hlavně to venkovní, na veřejném prostranství. Zdražovat MHD a nezdražovat parkování není porušením žádné strategie, ale zdravého rozumu.
