Článek
Celá desátá léta si stát z litru nafty bral spotřební daň 10,95 koruny. To je o korunu víc než teď. Barel ropy býval v letech 2011 až 2014 ještě dražší než teď. Nafta u čerpacích stanic někdy stála přes 40 korun, jako teď. Zatímco průměrná mzda byla oproti dnešku řekneme poloviční.
Viděno zpětně z března 2026, zdá se skoro neuvěřitelné, jak jsme to mohli vydržet. I to, že žádná z vlád, které se tenkrát vystřídaly, bystře nesnížila spotřební daň jako štít proti drahotě. I když spotřebitelé a podnikatelé museli skřípat zuby hlasitěji než dnes. Vždyť tehdejší cenovky 40 korun inflace přepsala na dnešních víc než 60.
Doba se změnila. Se spotřební daní z nafty se od roku 2021 hýbe každou chvíli. Pro politiky různých dresů se stala jednou z nejvděčnějších hraček.
Začalo to snížením na 9,95 koruny, prosazeným ministrem Karlem Havlíčkem. Potom po dramatickém zdražení kvůli Putinově válce klesla na 8,45 koruny. Nejdřív do 30. září 2022, pak to Fialova vláda prodloužila do konce roku 2023, a pak zase zkrátila do 31. července 2023, protože ceny se mezitím vrátily do normálních kolejí a stát potřeboval víc peněz.
Ještě předtím ministři zkoumali a opouštěli úvahy, jestli daň nemá zůstat na 8,45 korunách natrvalo. Nižší už skoro být nemůže, minimum v Evropské unii je 0,33 eura na litr.
Na 10,95 koruny, se kterými jsme celkem v klidu přečkali deset let, zatímco státní rozpočet si mnul ruce, se naftová daň už nikdy nevrátila. Sazba 9,95 koruny se bere jako „původní“, ačkoli je ve skutečnosti „snížená“ a stát se kvůli ní zbytečně připravuje o příjmy. To bylo nápadné v příjemných časech, které zákazníkům u pump trvaly do letošního února. Kromě toho, korunovou sazbu daně také požírá inflace, takže její reálná hodnota klesá, i kdyby politici daň neměnili.
Na Blízkém východě se válčí a ropa zdražuje. Opoziční ODS navrhla snížit spotřební daň z nafty o korunu sedmdesát. Vládní ANO, SPD a Motoristé sobě říkají, že to není dobrý nápad.
Celá situace je velmi povědomá. Osoby, obsazení a názory se mohou měnit, ale naftová daň jako miláček politiků zůstává. Ukázala se jako skvělý instrument, na kterém se dá demonstrovat vůle ke snižování daní. Svatý grál mezi populárními opatřeními. Takovou příležitost si nechá ujít jen politický amatér.
Osudový rozdíl ale spočívá v detailu, jestli snížení navrhuje vláda, nebo opozice. Ta první se musí, nebo by alespoň ve vlastním zájmu měla zajímat, na kolik to vyjde. A také o to, jestli sníženou daň nebude muset nahonem zvyšovat, což je naopak šampion všech nepopulárních opatření.
ODS o tom všem něco ví. Takže kdyby vládla teď, přispěchat znova s velkým snížením naftové daně by ji ani nenapadlo. Pravděpodobně by se chovala jako Babišova vláda, která monitoruje ceny na totemech. Věnuje se přesně tomu, co při minulém ropném šoku Andrej Babiš tepal z opoziční lavice.
Tomio Okamura už je představitelem vládní koalice, ale chvíli trvalo, než se do této role přehrál.
Minulý týden podle ČTK řekl, že snížení spotřební daně je poměrně rychlým mechanismem, který může zajistit snížení cen pohonných hmot. Je ale nutné propočítat, jestli jsou na takový krok peníze a zda by měl efekt. Po koaliční radě upřesnil, že by efekt neměl. Tento týden už Okamura názorově vyzrál a Fialovu vládu za tehdejší snížení daně zkritizoval: „Nejen že to nepřineslo snížení cen pohonných hmot, navíc to způsobilo mnohamiliardový výpadek ve státním rozpočtu. To není správná cesta.“
Zvláštní. Tak proč v červnu 2023 poslanci SPD Karel Sládeček a Jan Hrnčíř chtěli, aby spotřební daň z nafty stoupla jen o symbolických pět haléřů na 8,50? Bylo to v době, kdy ji vláda vracela na 9,95 a u čerpacích stanic neprobíhalo žádné velké drama. Poslanci byli otevření: „Účelem pozměňovacího návrhu je trvalé snížení spotřební daně z nafty.“
Nepřineslo by to náhodou mnohamiliardový výpadek v rozpočtu? Tohle snad byla správná cesta? Byla - pokud jste v opozici, v SPD, a jak se moderně říká, „mluvíte ke svým voličům“.
Mimochodem, poslanec ANO Martin Kolovratník v roce 2023 navrhl zvýšení naftové daně o 50 haléřů na 8,95 koruny. Také hluboko pod současnou úrovní.
Souvislosti:
Snižování spotřební daně z nafty je populární nejen díky tomu, že symbolizuje úlevu od stoupajících cen. Je také součástí „pomáhacího reflexu“, který si politici osvojili v posledních letech, tváří v tvář velkým výzvám pandemie a války na Ukrajině.
Je samozřejmě v pořádku, když se volení zástupci za vážných časů snaží přispívat ke zmírňování následků. To je jejich práce a služba. Je ale zvláštní, když se pomáhací reflex mění v závody, kdo první a kdo víc sleví z daně hned, jakmile se poměry začnou měnit k horšímu. Teď v době, která je zatím s předchozími dvěma krizemi nesrovnatelná.
Pak se debata o naftové dani přesouvá od racionálních úvah pro/proti do karikatury. Snížit? Ale ovšem, prosím! Zvýšit? Tabu. Anebo předplacené prokletí těch, kdo se opováží. Nechat daň, jaká je? Ano, to je ještě přípustné - dokud se nevynoří důvod, proč ji snížit znova.
Na zvýšení naftové daně není vhodná doba. Až se ale situace uklidní, najde se někdo, kdo ji někdy vrátí alespoň o korunu výš, na skutečně původních 10,95? Když už jsme to takhle zvládli deset let, a to jsme byli chudší? Nebo se tahle daň a reálná hodnota jejího miliardového výběru smí jenom snižovat? Jaký je veřejný zájem?
