Ekonom o rozpočtu: Začíná to bobtnat ve velkém. Nikdo neví, jak z toho ven

Třísetmiliardový schodek státního rozpočtu může být jen začátek. Penze, zdravotnictví či obrana jsou položky, které v dohlednu nepůjde snadno osekat. A čím dál víc peněz bude Česko platit i za „nic“, jen za úroky státního dluhu.

Stamiliardové rozpočtové schodky jsou v tuzemsku v posledních letech koloritem. Nelze je svalit na jediný obří problém. Postupně bobtná položka za položkou. A příjmy nerostou adekvátně, naopak.

Nejdřív se razantně zvýšil náhradový poměr u penzí a inflační vlna kvůli špatně nastaveným valorizacím důchody ještě víc prodražila, připomíná ekonom Dominik Stroukal.

„Snížili jsme si daně ze mzdy. Narostl nám státní dluh, který jsme měli vždycky v nižších desítkách miliard, a najednou máme sto. A když se to sečte, tak máme najednou deficit 310 miliard a to už je díra, která je dlouhodobá a nemá tendenci klesat,“ varuje.

Pokud bychom současným způsobem hospodařili dál, bude se problém jen prohlubovat. „K tomu se přidá zdravotnictví a dluh začne nabíhat. Do toho se svět zbláznil a dáváme víc na obranu. Začíná to bobtnat ve velkém a nikdo nevidí, jak z toho ven,“ popisuje výchozí podmínky ekonom Metropolitní univerzity Praha.

Pokud se nic zásadně nezmění, bude stále míň peněz na „hezké“ věci. Investice, rozvoj, školství. Dluh přitom nebude explodovat dramaticky, ale vytrvale poroste a hlavně porostou náklady na jeho obsluhu. Stát tak bude čím dál víc peněz vydávat „za nic“, jen na úroky. Už dnes to znamená desítky miliard korun ročně, do budoucna to může konkurovat největším kapitolám rozpočtu.

Začněme tam, kde to rozpočet nejvíc bolí - u penzí. Už dnes platí, že třetina státního rozpočtu padne na důchody. V příštích letech tento poměr spíš poroste. Demografie je neúprosná - populace stárne a pracující generace se budou ztenčovat: „Když vynásobíš jakékoliv číslo dvanácti a krát 2,4 milionu, což je počet důchodců, tak to bude velké číslo,“ kalkuluje ekonom Stroukal.

Za deset let tak důchody budou pravděpodobně dominovat celému rozpočtu ještě výrazněji. Ne proto, že by politici chtěli rozdávat víc. „Na sociálním pojištění se vybere méně, než kolik se zaplatí na penzích,“ popisuje Stroukal. Rozdíl se dorovnává ze státního rozpočtu, a ten se tím dál nafukuje.

Minulá vláda se pokusila o změnu, posunula odchodový věk do penze na 67 let a ořezala valorizace penzí. Nová vláda ale slíbila změny zvrátit. Dominik Stroukal má za to, že k zastropování věku odchodu do penze na 65 letech ale nakonec nedojde.

„V předvolební kampani občas člověk prostě slyší věci, které politici nemyslí úplně vážně,“ míní. „Důchody jsou největší položkou. I malinké posunutí kurzu dělá obrovské vlny,“ říká. Pokud systému ulevíme nyní, v budoucnu budeme muset penze zkrouhnout výrazněji, varuje: „V budoucnosti už budeš muset dělat skokové změny, a to nikdo nechce.“

Zdravotnictví je ve státním rozpočtu poměrně nenápadnou kapitolou, letos na něj půjde jen deset miliard korun. Z celého balíku veřejných peněz je ale druhou největší položkou. Za deset let tak bude zdravotnictví podle Dominika Stroukala jedním z hlavních zdrojů tlaku na veřejné finance.

Důvod přitom neleží jen v demografii, ale i v každodenních návycích obyvatel. „V Čechách nežijeme úplně zdravě. Vím, o čem mluvím, piju pivo, mám rád koleno a moc nesportuju,“ přiznává. Kombinace stárnutí populace a životního stylu vytváří problém, který se nedá vyřešit rychlými zásahy. Rozpočtové dopady dnešního chování se naplno projeví až za desetiletí, a tehdy už bude prostor pro změnu velmi omezený.

Z toho plyne nepříjemný závěr: zdravotnictví není oblast, kde lze jednoduše „utáhnout kohoutky“, když začne být hůř. Náklady porostou téměř automaticky a stát bude postaven před volbu, odkud je zaplatí.

Jednou z možností je větší zapojení pacientů. „Spoluúčast ve zdravotnictví je podle mě nevyhnutelná,“ říká Stroukal. Jenže právě tady naráží ekonomická logika na realitu společnosti: „My tady žádné předbíhání fronty nechceme,“ naráží ekonom na kontroverzní téma nadstandardů.

Na rozdíl od důchodů a zdravotnictví působí vize školství v horizontu deseti let optimističtěji. „Máme víc učitelů na žáka a výuka je kvalitnější,“ oceňuje Stroukal. Pokud by trend pokračoval, za deset let by české školství mohlo být skutečně lepší než dnes, věří.

Jiný příběh je podle Stroukala věda a výzkum. „Zaostáváme,“ glosuje ekonom výdaje na tuto oblast, na které do značné míry závisí budoucí konkurenceschopnost Česka. Nejde přitom jen o množství peněz, ale o jejich smysl. Stroukal upozorňuje na paradox systému: „Ten výzkum by vznikl i bez peněz státu.“ Jinými slovy, stát někdy jen financuje něco, co by se stalo tak jako tak.

Jako pro ostatní členské země NATO platí i pro Česko závazek dávat na obranu nejméně dvě procenta HDP. Fialova vláda počítala v rozpočtu s ještě vyššími výdaji, ovšem kabinet premiéra Babiše se vrací ke dvěma procentům. A to navíc jen na papíře. Pod „khaki“ výdaje totiž Česko zahrnulo i výstavbu silnic, mostů či nákup sanitních vozů.

„Když odečtete ty obchvaty, tak to asi nevychází,“ kritizuje ekonom započítávání některých položek. Za deset let tak může Česko stát před dilematem: buď bude plnit své závazky, nebo bude dál „lavírovat na hraně“. A to není jen otázka bezpečnosti, ale i důvěryhodnosti. „Je to debata o tom, jak moc chceme být kamarádi s našimi spojenci.“

Tikající bombou v rozpočtu je položka „obsluha státního dluhu“. Letos splátky úroků u státního dluhu spolykají už 110 miliard korun. „To je 50 procent rozpočtu ministerstva školství,“ podotýká ekonom. Budeme-li v zadlužování pokračovat současným tempem, bude tato položka konkurovat rozpočtům velkých ministerstev. A každá taková miliarda chybí jinde.

Pokud by Česko pokračovalo v zadlužování stejným způsobem jako dnes, čeká ho svět vyšších výdajů, vyššího dluhu a obtížných rozhodnutí. Přesto není situace beznadějná: „Jsme pořád ještě v relativně dobré situaci oproti jiným zemím,“ věří Dominik Stroukal.

Slušná výchozí pozice se ale dá snadno promarnit. „Hlavně to nezvorat ještě víc nějakým populismem,“ apeluje na politiky ekonom.