Už ne Trump. O tom, kdy válka skončí, rozhodne Írán

V případě minulých konfliktů a intervencí pod taktovkou prezidenta USA Donalda Trumpa se řešila otázka, zda má, či nemá právo vojenskou akci zahájit. Zvlášť, když z rozhodování vytěsnil americký Kongres.

V případě jeho tažení proti Íránu se na obzoru rýsuje otázka ještě ožehavější – v neposlední řadě z hlediska celosvětové ekonomiky, a tudíž i kapes českých občanů: Dokáže Trump válku, kterou zahájil, také ukončit?

V případě akce ve Venezuele, kterou podle všeho chtěl americký prezident v Íránu zopakovat, to bylo snadné: stažení amerických jednotek znamenalo konec bojů. Venezuelský režim neměl prostředky ani motivaci, aby ostřeloval americké základny, či blokoval Panamský průplav.

Podobně snadná byla cesta z války během loňského Trumpova nájezdu na Írán. Následovala po něm íránské odveta proti jediné americké základně, navíc provedená spíš na oko, pro uspokojení domácího publika a pečlivě naplánovaná tak, aby se žádnému Američanovi nic nestalo. Íránské vedení dalo jasně najevo, že o další eskalaci a tudíž o další americké nálety nestojí.

Nyní je ale situace diametrálně odlišná. Trump by zřejmě rád použil svou oblíbenou taktiku: bez ohledu na reálnou situaci vyhlásit naprosté vítězství a stáhnout americké jednotky. Jenže teď v řadách expertů roste obava, že poslední slovo budou mít tentokrát radikálové z Teheránu.

Jen málokdo se může pochlubit takovým vhledem do nitra íránského režimu jako Danny Citrinowicz. A právě bývalý šéf íránského oddělení izraelské vojenské rozvědky v rozhovoru pro CNN varuje: americké a izraelské letectvo sice zasazují íránskému režimu drtivé rány, jenže tvrdé jádro jeho vedení má přesto pocit, že vyhrává. „(Íránský) režim nepochybně trpí, ale vytrval. A dokonce se domnívá, že díky metodě opotřebovávací války, díky raketám a dronům, je v lepší pozici než před začátkem konfliktu.“

Exšéf izraelských armádních špionů není sám. „Írán má v této válce navrch,“ říká pro The Economist Alex Younger, bývalý šéf britské tajné služby MI6.

„Desetiletí příprav se vyplatily,“ píše zase pro magazín Foreign Affairs odborník na Blízký východ Narges Bajoghli. „Co se týče strategických cílů… Írán vyhrává.“

Jak je možné, že Írán dokáže čelit obrovské technologické a ekonomické převaze? Zčásti díky fanatismu svých vůdců, pro které je smrt pod vlajkou islámské revoluce přijatelným vyvrcholením životní pouti. Zčásti díky své jedinečné geografické poloze v sousedství životně důležitých tepen světového hospodářství. Ty může Teherán téměř po libosti přetnout i proto, že podoba moderní války právě teď prochází největší revolucí od vzniku jaderných zbraní.

Donald Trump označil otevření Hormuzského průlivu za „jednoduchou vojenskou operaci“ – za hračku, jejímuž provedení brání je zbabělost Evropanů. Nic by nemohlo být vzdálenějšího pravdě. A nejen proto, že průliv, kudy proudí pětina světového obchodu s plynem a ropou, se sice běžně označuje za 35 kilometrů široký, nicméně ve skutečnosti je každá z dvojice plavebních drah vytyčených pro mohutné tankery široká jen něco přes tři kilometry.

Spojené státy a Izrael by sice mohly vyřadit drtivou většinu íránských útočných kapacit v oblasti cenné vodní cesty. Ani mohutné nasazení leteckých a námořních sil by ale tváří v tvář íránským dronům a minám nezajistilo bezpečnou plavbu průlivem za přijatelnou cenu. Riskovali by soukromí dopravci tankery, které mohou včetně nákladu přijít i na více než 12 miliard korun? Aby je Íránské revoluční gardy odradily od takového hazardu, nemusely by zasáhnout každé plavidlo, které by se do nebezpečných vod vydalo. Stačilo by zaútočit na každé desáté, dvacáté, třicáté…

Totéž platí i pro pestrý vějíř dalších citlivých cílů, které Írán může v oblasti napadnout – od ropovodů přes rafinerie po odsolovací zařízení. Jak se pochlubil jeden z íránských důstojníků, jeho podřízení mohou investory a turisty vyhnat ze zemí Perského zálivu pomocí jediné střely měsíčně. Zejména s avizovanou asistencí Moskvy může Írán pokračovat ve válce nízké intenzity, ale globálních důsledků, takřka donekonečna.

Připomeňme, co by to znamenalo: nedostatek ropy a zemního plynu, hnojiv, hliníku, nebo třeba helia nutného pro výrobu čipů. Z hlediska českého spotřebitele pak vyšší ceny takřka všeho, počínaje energiemi a potravinami. A také vyšší úrokové sazby, dražší hypotéky, pomalejší hospodářský růst nebo nižší růst mezd.

To vše jen v lepším případě. Je zcela v silách Íránu vyvolat vážnou hospodářskou krizi, naprosto srovnatelnou s implozí světové ekonomiky v roce 2009 či energetickou krizí roku 2022. Jak varuje poradenská firma Citadel Securities v čerstvé studii, závažnost situace podceňují i profesionální investoři.

To vše může Írán způsobit pomocí občasného útoku dronem v ceně zhruba půl milionu korun. Jinými slovy, za cenu jednoho ojetého auta.

„TACO - Trump always chickens out“, nebo-li „Trump vždycky vycouvá“. Nálepka, kterou si americký prezident (ne vždy po právu) během minulého roku vysloužil. V případě Íránu ale není jasné, jak by takové vycouvání mělo vypadat.

„Trump bude muset vyjednat příměří s íránským vedením, která je teď radikálnější než před válkou,“ varuje Danny Citrinowicz. Jak velkou chuť má Teherán své trumfy využít, je zřejmé z konceptu podmínek, které si klade. List Wall Street Journal na základě svých informací mluví o požadavcích, které by neznamenaly nic jiného než naprosté vítězství Íránu a překreslení mapy Blízkého východu v jeho prospěch.

Patří mezi ně:

Jistě, jde o nerealistickou fantazii, která se nikdy nenaplní. Riziko pro region a zbytek světa ale tkví v něčem jiném. Vládci z Teheránu mají pocit, že našli metodu, jak v průběhu jednání tlačit své soupeře ke zdi.

Zejména blízkovýchodní spojenci USA zjevně lavírují mezi dvěma špatnými rozhodnutími. Na jedné straně je tu možnost dál eskalovat válku v naději, že se podaří íránský režim přece jen vojensky udolat. Odvrácenou stranou této naděje je ale riziko hospodářského kolapsu a regionální migrační vlny.

Alternativou je dlouhodobá koexistence s radikalizovaným Íránem, kterému narostlo sebevědomí a který dokáže dělat svým sousedům ze života peklo.

Donald Trump mezitím stále opakuje mantru, podle které nikdo, ani on, nemohl předvídat, do jaké bažiny zatáhne USA i zbytek světa. „Nikdo, nikdo nečekal, že Írán zaútočí na země v Perském zálivu,“ řekl už několikrát novinářům.

Je to čistá lež. Tento vývoj předpokládala většina lidí, kteří o záležitosti něco věděli. Osud jednoho z nich je přitom dobrou ilustrací, jak dnes probíhá rozhodování v Bílém domě.

Nate Swanson patří k nejzkušenějším odborníkům, které měla americká státní správa ohledně Íránu k dispozici. Riziko, že konflikt může vést k paralýze světové ekonomiky, popsal v článku pro Foreign Affairs jen čtyři dny před začátkem americko-izraelského útoku.

Swansonovi ale Trump nenaslouchal. Naopak, nechal ho z vládních služeb vyhodit, a to na radu Laury Loomerové. Kdo je Laura Loomerová? Youtuberka, protimuslimská aktivistka, mnohokrát usvědčená lhářka a zastánkyně řady konspiračních teorií. Mezi ty nejdivočejší patří tvrzení, že intenzivní sněhovou bouři v roce 2024 způsobili Demokraté pomocí vysokofrekvenčních vln, aby narušili republikánské primárky.

Je to ale také žena s přístupem k Trumpovi. V dubnu loňského roku si sjednala setkání s prezidentem v Oválné pracovně. Ten pak k překvapení svých nejbližších spolupracovníků vyhodil hned několik špičkových generálů. Údajně proto, že nebyli dost loajální. V hledáčku Loomerové se nakonec ocitl i Nate Swanson. Ideologické litanie na sociálních sítích vedly i k jeho vyhazovu.

S výjimkou využití dronů je jen máloco na íránské válce nové či nečekané. Scénáře typu uzavření Hormuzského průlivu po desetiletí probírali experti a novináři, nacvičovaly je armády ve „válečných hrách“.

Neodbytnou otázkou však je, jakou cenu všechna tato nashromážděná, robustní expertíza má ve světě, kde cestu k lídrovi nejmocnější demokracie světa otevírají bezmezná oddanost a počet sledujících na sociálních sítích.