Chlebíček: Čtení je zase v kurzu. Jako luxusní, nedostupný zážitek

„Být chytrý je teď sexy. V čím dál hloupějším světě mají myšlenky vzácnou hodnotu. A co je vzácné, to je vždy v kurzu,“ psalo se před pár dny v britském The Guardian, podle kterého jsou vědomosti stejně cool jako kdysi limitované edice značkových tenisek. A všichni je chtějí mít. Herec Jacob Elordi se nechává fotit v letištním knihkupectví, Dua Lipa vede literární podcast – dle slov svých hostů lépe než mnozí kulturní novináři. A růžovou Barbie v kinech střídá nová adaptace románové klasiky Emily Brontë Na Větrné hůrce.

Popkultura se znovu zamilovala do intelektuálů, tvrdí The Guardian. Start nové módní vlny přiřkl modelce Kim Kardashian, komu také jinému („Myslete si o té rodině, co chcete, jejich kulturní instinkt se málokdy mýlí“). V roce 2018 veřejně prohlásila, že se chystá složit advokátní zkoušku. Byl to první pokus načechrat status celebrity a přidat k němu expertizu.

Záhy poté přišly knihy: Nejlepší způsob, jak ve zkratce říct „jsem chytřejší, než si myslíte“. Pronikly do seriálů (The Guardian připomíná třeba Sydney Sweeney čtoucí Freuda a Nietzscheho v první sérii Bílého lotosu), ale také na paparazzi fotografie zamyšlených herců, zpěvaček i modelek. Nakladatelé museli šílet. Kendall Jenner listující paperbackovým vydáním esejů Tonight I’m Someone Else na palubě luxusní jachty. Pedro Pascal s typicky modrou obálkou nakladatelství Fitzcarraldo a překladem nobelistky Olgy Tokarczuk. Timothée Chalamet s výtiskem Duny v newyorské podzemce.

Dalo by se předpokládat, že představitel filmového Paula Atreida si prostě plnil domácí úkol. Jenže fotka chlápka mávajícího vysoce ceněnou literaturou ve vagonu metra zároveň do puntíku splňuje definici takzvaného performativního čtení. Tedy předstírání zájmu o knihy za účelem okamžitého zvýšení vlastní atraktivity, reputace neboli rizzu. Všichni chtějí být cool jako Chalamet. O tom, jak se fotografiemi eklektické dovolenkové četby snažil na sítích zapůsobit bývalý premiér Petr Fiala, jsem ostatně už psal.

Tady oslava knih v popkultuře naráží na první problém. Co když je to všechno jenom naoko?

Máloco sklízí u mladé generace takový výsměch jako performativní čtení. Ta starší si zase láme hlavu s tím, odkud se vlastně vábení s knihou v ruce vzalo a jaký přesně nese význam. Novináři, blogerky i podcasteři se shodují, že listování knihami Jane Austen, Jeana-Paula Sartra či Thomase Pynchona v kavárnách či před fotoaparáty paparazziů je hlavně mužskou devízou. Čím dál oblíbenější slovo performativní se ostatně nepoužívá jen ve vztahu k četbě, ale obecněji k popsání specifického typu mužů.

Nosí široké džíny, popíjejí matchu, poslouchají Taylor Swift a čtou eseje Bell Hooks nebo jiné ikony pozdního feminismu. Říkají světu: Jsem moderní, inteligentní, nakloněný ženské emancipaci a zcela originální. A všichni vypadají stejně. Tedy jako pokrytci s narcistními sklony, kterým se internet s oblibou směje.

Osobně si myslím, že úšklebky na adresu performativních mužů jsou zbytečně kruté. Není nic přirozenějšího než touha někam patřit a v době, kdy se to v médiích hemží slovy jako manosféra nebo krize maskulinity, se co nejviditelněji vymezit. O domácí práce se budeme dělit, jako by vzkazoval muž s drátovými sluchátky v uších a výtiskem Rozumu a citu na protější sedačce tramvaje. Co je vlastně tak špatného na tom, snažit se zanechat dobrý první dojem?

S performativitou, ať už se týká mužství, čtení, nebo třeba politických postojů, je to navíc složitější. Možná toho říká víc o uživatelích sociálních sítí než o světě za hranicemi internetového připojení. Kulturolog Peter Demeter nedávno v podcastu Radia Wave Hotspot vysvětlil, že výraz performativní se zrodil právě v online prostředí, aby označil to, co nás na sítích odjakživa frustrovalo. Faleš. Všechno to lopocení se za uznáním, pózování s novou knihou Sally Rooney, zdánlivě nonšalantní fit-check videa (natáčíte se uprostřed ulice a ukazujete, jak vám to dnes sluší), fotografie s činkou v ruce v tělocvičně, za níž následuje citace z trendující sbírky básní (ano, také jsem se provinil).

Není náhoda, že z performativity se stal oblíbený termín. Je totiž mnohem snazší se někomu vysmát za to, že naoko zbožňuje předražený nápoj mdlé chuti nebo že Olgu Tokarczuk čte jen jako, než uznat, že se chová uvěřitelně. Možná si to už ani nedokážeme představit, jak dobře podotýká autor nedávného eseje v magazínu The New Yorker. Jsme tak chronicky online, že myšlenky formulujeme do hypotetických tweetů, fotíme západy slunce kvůli budoucím instagramovým stories, a když někoho vidíme, jak si čte na veřejnosti, už si ani nedokážeme představit, že to nedělá kvůli lajkům.

Zkusme si na chvíli představit, že třeba čtenáři v čekárně vážně nejde o srdíčka. Média v souvislosti s generací Z čím dál víc mluví o únavě z online prostředí a citují drasticky klesající čísla čtenářské gramotnosti. I to může mít podle The Guardian vliv na vlnu zájmu o knihy, stejně jako Donald Trump vysmívající se komukoliv, kdo nabízí složitější výklad problému. Vzít v metru do ruky román znamená odclonit demagogické politiky i nekonečný informační šum. Raději knihu.

Nakonec je ale jedno, jestli čteme s upřímnou vášní, nebo performativně. Kdo nikdy nezačal s koníčkem (nebo neřestnou aktivitou typu kouření za školou) proto, aby se přiblížil kamarádům, láskám, nebo idolům? Aby svou nekompletní, nejistou osobnost ukázal v lepším světle? Máloco může být prospěšnější než rozhodnout se, že mě budou definovat knihy. Na rozdíl od alkoholu nebo cigaret totiž díky čtení opravdu můžeme přijít na to, kým jsme. O tom, jak moc je dnešní doba posedlá hledáním vlastní identity, asi není třeba mluvit. A i na knihách jde být závislý.

Tolik optimistický závěr. Celebrity fotící se s odrbanými paperbacky ale samozřejmě mají i temnější vysvětlení. Naznačil ho ostatně už Bílý lotos. Co když je to první známka budoucnosti, v níž se ze čtení stane nedostupný luxus?

V únoru se na toto téma rozepsal internetový magazín Literary Hub. V eseji připomíná průmyslníka a filantropa Andrewa Carnegieho, který v minulém století obrážel americká města, rozpouštěl v nich odbory a jako kompenzaci dělníkům v továrnách stavěl knihovny. Nabízel v nich ale jen „užitečné vzdělání“. Žádný Shakespeare, žádná Odysseia. Lidé, co chtěli číst staré sonety či antické báje, „byli vzděláni tak, jako by byli předurčeni k existenci na jiné planetě, než je ta naše. Dostalo se jim falešných idejí a nelibosti k praktickému životu“, poučoval Carnegie zaměstnance ocelárny ve městě Braddock v roce 1899.

Možná že celebrity s knihami opravdu ukazují, že se ze čtení stala činnost, kterou si budou moci dovolit jen ti nejbohatší. Módní značka Prada má vlastní nakladatelství, Chanel si založil čtenářský klub pro vyvolené. Naopak paběrkování informací v haldě fake news připomíná konzumaci rychlých, levných kalorií ve fastfoodech.

I proto se nemá smysl smát performativnímu čtení. Jestli je to způsob, jak vrátit knihy do středu pozornosti, budiž. Všechno je lepší než svět, ve kterém jsou pronikavé myšlenky stejně nedostupné jako talíř severofrancouzských ústřic a poslední výtisk Nietzscheho zůstává u lehátka Sydney Sweeney.

V plném vydání newsletteru Chlebíček toho najdete ještě mnohem víc, včetně zajímavých kulturních tipů od našich redaktorů i čtenářů. Přihlaste se k odběru a budete ho dostávat každý čtvrtek přímo do své e-mailové schránky.