Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Všechno to začalo jedním nenápadným e-mailem, který v únoru 2021 přistál ve schránce Handirka von Ungern-Sternberga. „Máme spoustu motivovaných lidí, kteří hledají vzdělání. Měli byste zájem?“ stálo v krátké zprávě z Indie.
Von Ungern-Sternberg, tehdejší zástupce Freiburské komory řemesel, neváhal. Zastupoval tesaře, zedníky i pekaře v regionu, kde majitelé firem propadali zoufalství. „Nemohli nikoho sehnat, tak jsme se rozhodli dát tomu šanci,“ vzpomíná pro BBC, které se tématu věnovalo.
Řemeslo na pokraji vyhynutí
Kritická situace byla například u řezníků. Toto odvětví v Německu zažívá volný pád: z 19 tisíc rodinných podniků v roce 2002 jich do roku 2021 zbylo 11 tisíc. „Řeznictví je dřina a mladí se už čtvrt století ubírají jiným směrem,“ vysvětluje předseda cechu Joachim Lederer.
Průlom nastal na podzim 2022, kdy do malých měst u švýcarských hranic dorazilo prvních 13 indických učňů. Dnes už Von Ungern-Sternberg vede vlastní agenturu India Works. Z původní hrstky odvážlivců je dnes v německých provozech přes 200 Indů a letos jich má přibýt dalších 775.
Čísla totiž mluví jasně. Studie, kterou BBC cituje, uvádí, že německá ekonomika potřebuje ročně 288 tisíc zahraničních pracovníků. Naopak v Indii žije 600 milionů lidí mladších 25 let. Na tamní pracovní trh jich však ročně vstupuje 12 milionů, většina tak uplatnění nenajde. Německá vláda proto na situaci reagovala zvýšením kvót pro kvalifikované Indy z 20 tisíc na 90 tisíc ročně.
Oficiální německá čísla ukazují, že v roce 2024 bylo v zemi 136 670 indických pracovníků, což je nárůst oproti 23 320 v roce 2015.
Z univerzity za volant
Mladí Indové, kteří si prostřednictvím India Works našli zaměstnání v Německu, uvádějí podobné důvody pro své rozhodnutí zkusit štěstí na novém kontinentu – obtíže s hledáním práce doma v Indii či vyšší platy v Evropě.
A jejich příběhy podle BBC boří mýty o nekvalifikované pracovní síle. Pětadvacetiletý Ajay Kumar Chandapaka má titul ze strojírenství, přesto v Indii marně hledal práci. Dnes v Německu působí v rámci tzv. Ausbildungu (odborného učení) v přepravní firmě.
Podobně je na tom dvacetiletý Ishu Gariya. Místo drahého studia IT v Dillí, které by mu zajistilo podprůměrný plat v kanceláři, zvolil pekařinu ve Schwarzwaldu. Jeho směna končí ve tři ráno. Stojí před dílnou, zachumlaný do péřovky a usmívá se. „Mzdy jsou tu vysoké, můžu pomáhat rodině a miluju ten zdejší čistý vzduch,“ říká.
Pro mistry, jako je Joachim Lederer, nejsou tito mladí lidé jen zaměstnanci. „Když jsem před 35 lety začínal, bylo v okruhu deseti kilometrů osm řeznictví. Teď jsem zbyl jediný. Bez Indie už bych dnes nepodnikal,“ přiznává otevřeně.
Nedostatek lidí už ale netrápí jen soukromníky. Starostka města Weil am Rhein, Diana Stöckerová, se právě chystá přivítat dva indické učitele do místní mateřské školy. „Hledali jsme po celém Německu a nenašli nikoho,“ krčí rameny. „Dívat se do zahraničí je pro nás už jedinou možností.“
