Babiš mluví o zákazu sociálních sítí dětem, experti jsou proti

Desetiletá Ema má limit dvě hodiny na telefonu denně. „Koukám občas na nějaká herní videa, anebo hraju různé hry,“ říká. Nejčastěji používá YouTube nebo WhatsApp.

Jedenáctiletý Jakub s telefonem tráví času mnohem víc: „Na WhatsAppu mám denně třeba tři hodiny. Facebook mám, ale nepoužívám. Instagram jen na psaní s kámoškou. Na TikToku mám třeba hodinu denně,“ popisuje.

A s technologiemi se seznamuje už i jeho šestiletá sestřička. Obsah na telefonu si už umí hledat sama. Co na něm dělá nejčastěji? „Koukám na YouTube a hraju Roblox,“ odpovídá.

Výpovědi dětí jsou jen ilustrační, podobné případy ale nejsou vůbec výjimečné. Podle průzkumu AMI Digital Index generace Alfa v průměru tráví na telefonech 188 minut, tedy přes tři hodiny denně. Adolescenti mezi 13 a 17 lety pak svůj chytrý telefon podle výzkumu institutu IRTIS používají v průměru čtyři hodiny a 11 minut denně, jeho displej zapínají 78krát.

I proto se téma zákazu sociálních sítí v posledních měsících pravidelně objevuje v politických debatách. S myšlenkou na zákaz používání sociálních sítí u dětí po vzoru Francie přišel v únoru premiér Andrej Babiš (ANO), spíše k zákazu se kloní také prezident Petr Pavel. Na to, jak konkrétně vypadají algoritmické pasti a online realita mladé generace, se nyní zaměřila vládní konference Děti a digitální svět LIVE.

Proti plošným restrikcím se však nyní ve společném stanovisku postavili akademici z Masarykovy univerzity (výzkumný institut IRTIS) a Univerzity Palackého v Olomouci (projekt E-Bezpečí). „Současné vědecké poznání neposkytuje dostatečné důkazy o tom, že by plošný zákaz sociálních sítí vedl ke zlepšení duševního zdraví dětí,“ shodují se odborníci.

Zákaz podle nich zní jako lákavá a přímočará politická odpověď na složitý problém, je však kontraproduktivní.

„Ke vzniku odborného stanoviska nás motivovala velká roztříštěnost debaty, která kolem této problematiky panuje. K tématu se vyjadřuje mnoho neodborníků, laiků nebo lidí, kteří reálně nikdy s adolescenty neprováděli žádný výzkum a ani neznají aktuální studie v této oblasti,“ říká David Šmahel z týmu IRTIS.

Podle něj se ukazuje široký konsenzus mezi odborníky, že zákaz sociálních sítí do patnácti či šestnácti let není smysluplný. „Zákaz sociálních sítí pro děti může na první pohled vytvářet dojem, že děti budou před riziky online prostředí lépe chráněny. Ve skutečnosti však může jít spíše o falešný pocit bezpečí,“ varují desítky signatářů z řad akademiků a expertů na kyberbezpečnost.

Mnoho rodičů se pokouší o kontrolu dětí přes nástroje digitální kontroly nebo nastavování časových limitů. Ne vždy však tato ochrana funguje.

Nedávnou zkušenost popisuje Zuzana, maminka jedenáctiletého Jakuba: „Snažím se mu kontrolovat telefon. Teď jsem to jednou neuhlídala – na WhatsAppu vznikla nějaká skupina, kde jeden člen posílal pornografii. Přišla jsem na to náhodou, protože mi to psala jiná maminka,“ přiznává.

Podobná rizika se ale podle odborníků mohou s plošným zákazem prohlubovat. Zásadním rizikem je podle studie ztráta důvěry a komunikace. Pokud budou rodiče žít v iluzi, že jejich dítě na sítích díky zákonu není, přestanou se o jeho digitální život zajímat. Děti se navíc po odstřihnutí od velkých a alespoň částečně moderovaných platforem mohou přesunout na menší, anonymní fóra, kde jsou rizika kyberšikany či setkání s predátory ještě vyšší.

Vědci navíc upozorňují, že jakýkoliv formální zákaz narazí na problém vymahatelnosti. Děti dokážou technologická omezení snadno obejít – ať už zadáním falešného věku, použitím VPN, nebo přihlášením přes účty starších sourozenců a rodičů. Případné tvrdší vymáhání pomocí občanských průkazů by zase podle expertů narazilo na hraniční zásahy do soukromí a sběr citlivých dat.

Místo plošného legislativního zákazu odborníci apelují spíše na radikální zvýšení odpovědnosti technologických gigantů.

„Platformy, které využívají děti a dospívající, musí nést větší odpovědnost za bezpečnost svého prostředí. To zahrnuje bezpečnější výchozí nastavení, přísnější ochranu soukromí, omezení sběru dat, transparentnější doporučovací systémy a účinné potlačování obsahu, který je pro děti prokazatelně škodlivý. Algoritmy určené dětem nesmí upřednostňovat toxický, extrémní, sexualizovaný nebo sebepoškozující obsah,“ stojí ve společném odborném stanovisku výzkumníků.

Jak snadno ochranné mechanismy v praxi selhávají, ukazuje realita na YouTube – podle průzkumů vůbec nejsledovanější platformě mezi dětmi. Téměř dvě pětiny českých rodičů uvádějí, že jejich malé děti sledují YouTube denně. Přestože síť nabízí obrovské množství vzdělávacího a zábavního obsahu, dlouhodobě naráží na neschopnost poskytnout dětem zcela bezpečný prostor.

Ostatně, stačilo pár minut procházení běžných pohádek a dětských videí a redakce narazila na desítky klipů s vysoce problematickými náhledy. Algoritmus začal sám od sebe okamžitě nabízet videa, ve kterých známé animované postavy zažívají situace, které do dětského světa nepatří – nejčastěji šlo o motivy těhotenství, porodu, ale i smrti a pohřbů oblíbených hrdinů.

Podobná videa přitom nevznikají náhodně. Podle Kopeckého tvoří rozsáhlý ekosystém obsahu, který se opakuje napříč kanály a je navržený tak, aby co nejdéle udržel pozornost.

„U šokujícího nebo násilného obsahu ochranné mechanismy často nestačí tempu, jakým se šíří. Nejde o okrajový problém, ale o systémovou věc,“ vysvětluje Kamil Kopecký z projektu E-Bezpečí.

S nástupem umělé inteligence je navíc možné takový obsah vyrábět ve velkém a extrémně rychle. „Výsledkem je záplava videí, která často nedávají smysl, ale dokážou dítě zaujmout a udržet,“ doplňuje Kopecký.

Jedním z nejslabších míst celého systému jsou náhledové obrázky, takzvané thumbnaily. Právě ty totiž obsahují ty nejvýraznější a nejvíce šokující prvky, i když samotné video může být neškodné „Thumbnail je hlavní reklama na video a její posouzení je velmi složité. Tvůrci navíc neustále testují, co ještě projde,“ dodává Kopecký.

Technologie na lidskou vynalézavost zatím nestačí. „Systémy rozpoznávání obsahu se sice zlepšují, ale zároveň je stále možné je obcházet. Tvůrci se tomu přizpůsobují a hledají způsoby, jak problematický obsah publikovat tak, aby prošel kontrolou,“ potvrzuje Michaela Slussareff, která se věnuje výzkumu vlivu digitálních technologií na vývoj a zdraví dětí.

Podle odborníků může mít takový obsah vliv na to, jak si děti vytvářejí představy o běžných situacích. Neznamená to nutně závažné následky, ale může to ovlivnit, co dítě začne považovat za normální.

„Když se známé pohádkové postavy opakovaně objevují v násilných, sexualizovaných nebo ponižujících situacích, případně v motivech, jako je těhotenství nebo bolest podaná jako zábava, dítě si může začít tyto věci spojovat s něčím běžným a normálním,“ vysvětluje Kopecký.

U některých dětí to podle něj může přispívat ke zmatku v tom, jak vnímají lidské tělo, vlastní tělesnost, blízkost nebo vztahy. „Největší potíž podle mě je, že dítě často zůstává s takovým zážitkem samo a nikdo mu ho hned nepomůže vysvětlit. Proto je důležité, s kým dítě obsah konzumuje,“ popisuje Kopecký.

Jedním z klíčových problémů je podle Kopeckého rozdíl v tom, jak obsah interpretují děti a dospělí. Zatímco pro dospělého může jít o bizarní nebo nevkusné video, dítě ho může vnímat mnohem doslovněji.

„Takový obsah může v dětech vyvolat zmatek, strach, neklid, fascinaci nebo i noční můry. Některé děti se k těm obrazům vracejí ve hře, v kresbách nebo se na ně znovu ptají. Pro dospělého je to možná jen trapný cringe, ale pro dítě to může být opravdu matoucí nebo nepříjemné. Ostatně může docházet například ke zvyšování tolerance vůči násilí,“ dodává Kopecký.

Odborníci ze společného stanoviska upozorňují, že stát by měl rodiče podporovat, nikoli je pouze zatěžovat odpovědností. Rodiny potřebují praktické a srozumitelné informace o tom, jak s dětmi o online prostředí mluvit, jak nastavovat přiměřené hranice, rozpoznat varovné signály a jak postupovat v případě kyberšikany, vydírání či sexuálního obtěžování.

Tyto informace by měly být rodičům poskytovány opakovaně a systematicky, nikoliv pouze prostřednictvím nahodilých kampaní. Součástí takového přístupu by podle expertů mohlo být například i začlenění tématu digitálního zdraví do běžných preventivních prohlídek u pediatrů.

Samotní experti pak rodičům doporučují nenechávat děti u internetového obsahu osamocené. „Jako účinný přístup se dlouhodobě ukazuje takzvané sdílené sledování. Ideální je, když rodič obsah sleduje s dítětem, případně je alespoň přítomen v místnosti. Právě to se ukazuje jako důležitý ochranný faktor,“ vysvětluje Slussareff.

Kopecký zdůrazňuje, že je důležité, aby dítě nemělo pocit, že udělalo něco špatně. „Myslím si, že nejdůležitější je zachovat klid. Je dobré video vypnout, říct mu, že takový obsah není pro děti, a zeptat se, jak se při sledování cítilo,“ vysvětluje.

„Pak bych doporučil video nahlásit, kanál zablokovat a upravit nastavení nebo historii sledování. Pokud se dítě k tomu zážitku vrací, mluví o něm, bojí se nebo má noční můry, určitě bych to nezlehčoval. V takové chvíli je důležité s dítětem mluvit citlivě a opakovaně,“ dodává Kopecký.

Podle výzkumného týmu IRTIS z Masarykovy univerzity je naprosto klíčové rodinné zázemí. „Zároveň jde o prevenci v kontaktu se škodlivým online obsahem, kdy rodiče regulují mediální chování svých dětí a zároveň dokáže pozitivní rodinné zázemí zmírňovat dopady rizikových faktorů spojených s vystavením škodlivého obsahu,“ říká David Šmahel z Masarykovy univerzity.

Právě komunikace a sdílené sledování obsahu mohou podle odborníků pomoci zmírnit dopady problematických videí. Dítě tak nezůstává se zážitkem samo a má možnost mu lépe porozumět. „Všechno, co dítě vidí, ho nějakým způsobem ovlivňuje, proto je důležitá komunikace s rodičem – do jaké míry je schopný nebo ochotný do toho vstupovat, mluvit o tom a pomáhat to vysvětlovat,“ uzavírá Slussareff.