Německo a Rakousko nikdy nedoženeme, říká český velvyslanec při OECD

Česká ekonomika funguje solidně. Máme nízkou nezaměstnanost, relativně stabilní veřejné finance, rozvinutý průmysl. Idylický obraz kazí pouze příjmová mezera vůči Německu či Rakousku, která se za pětatřicet let od revoluce příliš nezúžila.

Příčina podle Aleše Chmelaře, který zastupuje Česko v Organizaci pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) v Paříži, spočívá mimo jiné ve vlastnictví kapitálu.

„My jsme pořád závislí primárně na práci, nikoli na technologiích a kapitálu. Máme tady samozřejmě kapitálové skupiny, ale ty jsou v mezinárodním srovnání pořád relativně malé,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Zahraniční vlastník továrny tak často odvádí většinu zisku do mateřské země, přičemž v Česku reinvestuje jen menší část. „My v podstatě posíláme velkou část vytvořených zisků do zahraničí. Čím víc vyděláme, o to víc bohatnou státy, které nám de facto půjčili skrze přímé zahraniční investice. Když například Foxconn vyrábí pokročilé technologie, tak z toho máme pouze ty mzdy a trochu daní. Ne reálnou přidanou hodnotu těchto technologií. Kapitál není příliš reinvestován, jen udržuje výrobu,“ konstatuje Chmelař.

V 90. letech minulého století se do světové ekonomiky začala integrovat střední a východní Evropa včetně Česka, a začínal rovněž výrazný nástup výrobních kapacit v Číně. Převládala ideologie tzv. Washingtonského konsenzu, který se stal synonymem pro kapitalismus volného trhu, neoliberalismus a globalizaci. Podle této premisy se neměly pohybu kapitálu klást žádné překážky, aby sám volně hledal nejziskovější příležitosti po celém světě.

V současném světě se však ukazuje, že vlastnictví kapitálu i technologií (a také nerostných zdrojů) je zásadní pro bezpečné fungování ekonomiky i státu.

České firmy vyrábějí přesně, spolehlivě a ve velkém, avšak nevlastní technologie ani zdroje, na jejichž základě vyrábí. A podle Chmelaře je to problém. „Když technologie, na jejichž základě vyrábíme, vlastní někdo jiný, tak se to do výkonu naší ekonomiky v zásadě nepočítá. Musel by to vyrábět domácí kapitál, aby to mělo plný efekt do ekonomiky,“ je přesvědčen velvyslanec.

Česko se podle něho nikdy systematicky nepokoušelo vyjednat technologický transfer. Firmy dodávající velkým zahraničním automobilkám dostávají přístup k výrobním výkresům, nikoli k samotnému know-how. „Tuzemská firma, která dodává pro velkou zahraniční automobilku, sice vyrábí u nás, ale dostane zjednodušeně řečeno jen technický návrh, z toho se něco dozví, ale nedostane se k těm klíčovým technologiím, které by potom jí mohly umožnit přidanou hodnotu reálně vytvářet,“ říká Chmelař.

Výsledkem pak je, že Česko v mezinárodní konkurenci soutěží především cenou, nikoli vlastní unikátností. V této cenové soutěži však vždy přijde někdo levnější. „My jsme v těch sektorech, kde je velká konkurence a musíme ‚jet na cenu‘, říká se tomu taky ‚pracovat ve mzdě‘, protože až na výjimky nemáme špičkové technologie, kterými bychom si ceny mohli diktovat. A tak vždycky může nastoupit někdo jiný a udělat to levněji, možná trochu lépe a rychleji,“ dodává Chmelař.

Naproti tomu Čína si podmínky vstupu zahraničních firem mohla diktovat, protože nikdo jiný nenabízel tak obrovský výrobní a spotřebitelský trh zároveň. Česko má v tomto ohledu malou vyjednávací sílu, a investoři by se mohli jednoduše přesunout do Maďarska, na Slovensko či do Polska, které v 90. letech nabízely prakticky totéž, tj. levnou, kvalifikovanou pracovní sílu, geograficky atraktivní polohu a příznivé daně.

Narativ o dohánění Rakouska a Německa je v Česku zakořeněn od 90. let a dosud je velmi živý. V roce 1996 na předvolebním mítinku Václav Klaus oznámil, že pokud občané podpoří ODS, do čtyř let se zdvojnásobí průměrné platy, poklesnou daně a současně se sníží inflace. Průměrná mzda, která v roce 1996 dosáhla 8 400 korun, by tak podle Klause měla v roce 2000 překročit 16 000 korun. „V maximální variantě by se mohla blížit částce 20 000 korun,“ řekl tehdy sebevědomě premiér podle týdeníku Respekt. V roce 2000 činila průměrná mzda 13 614 korun.

Podle Chmelaře je to ale „systematické klamání veřejnosti“. „Možná je to ale umění žít na úrovni středního vyššího příjmu, měřeno globálně, a mít u toho stabilní a dobře fungující stát a ekonomiku. Prostě se spokojit s tím, že Německo nikdy nedoženeme a budeme mít vždycky poloviční mzdy než v Německu. A říct to občanům otevřeně, protože my jsme jim lhali od 90. let, říkali jsme, že doženeme Rakousko a že to bude za pět let,“ říká velvyslanec.

Aktuálně je průměrná mzda zaměstnance v Česku 52 283 korun, tedy 2 155 eur. V Německu 4 851 eur a v Rakousku 3 977 eur. Naše dohánění Řecka či Portugalska bylo podle Chmelaře spíš výsledkem jejich stagnace než českého skokového rozvoje.

Zásadním omylem bylo podle velvyslance přesvědčení, že pouhé otevření trhů a příliv zahraničního kapitálu automaticky nastartují konvergenci ke standardu nejbohatších zemí. Platí prý totiž historická poučka, která se v poválečné Evropě i Asii opakuje, že bez vědomé státní hospodářské politiky se ekonomiky přeskoku z druhé ligy do první nedočkaly.

Severní sousedé Česka byli trochu úspěšnější. Zásadním momentem byl takzvaný Morawieckého plán z roku 2016. V této strategii hospodářské modernizace se kladl důraz na podporu domácích firem, reinvestice zisku v Polsku, rozvoj průmyslových kapacit s vyšší přidanou hodnotou a selektivní státní intervence. „To, že Polsko je na tom tak, jak je, je výsledkem velice tiché, i v rámci pravidel EU, korektní průmyslové politiky. Polsko je příliš velké na to, aby ho zahraniční investor jednoduše obešel a přesunul výrobu jinam. Proto už deset let říkám, že Polsko bude perspektivně a dlouhodobě bohatší než Česko,“ říká Chmelař.

Na rozdíl od Evropy země jako Čína či Spojené státy na své hospodářské politice aktivně pracují. Ukazuje to například zákon o snižování inflace (IRA) za Bidenovy éry, který kombinuje dotace, daňové úlevy a podmínky lokální výroby s cílem repatriovat klíčové průmyslové kapacity – zejména v oblasti čisté energie a polovodičů – zpět na americké území. Motivací nebyl jen ekonomický nacionalismus, ale i snižování závislosti na čínských dodavatelských řetězcích, popisuje Chmelař.

Evropa zatím v tomto ohledu zaostává. „My jsme tady zrovna před pár týdny měli v rámci OECD výroční ministerskou konferenci, která byla přesně o průmyslové politice, protože všichni si uvědomují, že to je průšvih. Čína je schopná dominovat v každém technologickém sektoru, a my se bez průmyslové ekonomiky prostě do budoucna neobejdeme,“ říká Chmelař.

Problém spočívá i v institucionální rovině, protože pravidla EU pro vnitřní trh průmyslovou politiku členských států silně omezují.

Česko podle experta zřejmě nečeká žádná ekonomická katastrofa. Nicméně pokud nezmění svou strategii, budeme pořád spořádanou zemí, ale v pasti středního příjmu.

„Já nejsem pesimista, ale nechci jako člověk, občan, analytik, i státní zaměstnanec občanům lhát. Hospodářská strategie, kterou jsme si bez větší národní debaty zvolili pro naši konkurenceschopnost je založená na masivních zahraničních investicích a práci ve mzdě. A právě ta nás vede spíš do příjmového středu než na vrchol nejbohatších ekonomik. Mýtus naší meziválečné průmyslové prosperity a návrat k němu tím definitivně padá,“ uzavírá velvyslanec.