Mírotvůrce bez závazků v akci. Čína uchopila roli v íránském konfliktu po svém

Oficiálně mírová jednání USA s Íránem zprostředkoval Pákistán, klíčovou roli v zákulisí však sehrál Peking, který se tak znovu pokouší profilovat jako globální mírotvůrce – avšak podle vlastních pravidel.

I přes úspěšnou akci si Čína dál udržuje odstup – příměří je stále příliš křehké, terén neprobádaný a riziko přímého zapojení příliš vysoké.

Obraz Číny jakožto aktivní a „dospělé“ velmoci se hodí i domácí propagandě. Například nacionalistický portál Kuan-čcha nedávno citoval zahraniční média a napsal, že bez zprostředkování Číny, Pákistánu a dalších zemí by k příměří vůbec nedošlo. Tomu odpovídá i oficiální linie Pekingu.

Podle mluvčí čínského ministerstva zahraničí Peking „aktivně usiloval“ o ukončení konfliktu a připomněla, že ministr zahraničí Wang I uskutečnil 26 telefonátů se svými zahraničními protějšky. „Jako odpovědná velmoc bude Čína i nadále hrát konstruktivní roli a pozitivně přispívat k obnovení míru a klidu v oblasti Perského zálivu a na Blízkém východě,“ uvedla mluvčí Mao Ning na tiskové konferenci.

Íránská strana tak doufala, že by Čína v této dohodě mohla vystupovat jako garant – to však Peking v soukromí odmítl s odvoláním na své omezené zkušenosti s mediací a s cílem vyhnout se zapletení do konfliktu.

Role garanta by totiž znamenala nejen dohled nad dodržováním dohody, ale i ochotu vyvíjet tlak či uplatňovat sankce – tedy závazky, kterým se Čína dlouhodobě vyhýbá.

Podle ředitelky čínského programu v think-tanku Stimson Center Yun Sun Číňané plní svou roli podle toho, co jim vyhovuje – a Peking se ji snaží definovat velmi flexibilně.

„Pokud strany konfliktu vyjádří souhlas a vyzývají Čínu, aby v konfliktu zprostředkovávala, již se to nepovažuje za zasahování,“ uvedla pro Seznam Zprávy. Zprostředkování tak v takovém případě není „intervencí“, ale spíše formou „zapojení“.

Zároveň dodala, že čínská role nikdy není zcela neutrální. „Neutralita je ošemetný pojem, důležitější je nestrannost. A Čína může být nestranná vůči stranám konfliktu,“ uvedla Yun Sun.

Jak pro Seznam Zprávy uvedl analytik a ředitel Centra mezinárodních studií J. Masaryka Jeremy Garlick, Čína nevnímá, že by se odpovědnosti zbavovala, jen na sebe bere „odpovědnost jiného druhu“.

„Věří, že se snaží vytvořit model mírového, státem řízeného rozvoje, který by mohly následovat ostatní země. Nazývají to budováním ‚společenství společné budoucnosti‘, což je jejich slogan. Samozřejmě, že tento přístup téměř jistě nejvíce prospívá Číně,“ řekl pro SZ.

Číňané podle něj upřímně věří, že jejich alternativní model globálního řízení a ekonomického rozvoje bude prospívat i partnerským zemím, které se k nim připojí ve snaze vytvořit příznivé podmínky pro vzájemně výhodnou spolupráci. „Čína se snaží prosazovat model rozvoje, který mají ostatní spíše následovat, než aby jim byl vnucován,“ dodal Garlick.

V otázce přijímání zodpovědnosti by pak Čína mohla poukázat i na západní velmoci.

„Chovají se USA jako odpovědná velmoc, když útočí na Írán a unášejí prezidenta Venezuely v rozporu s mezinárodním právem? Dělá EU něco konstruktivního nebo smysluplného, aby prokázala, že je odpovědnou velmocí? Jsou ostatní velmoci opravdu ‚zodpovědnější‘ než Čína? Není čínský dlouhodobý model autoritářského, shora řízeného rozvoje – i když se mnoha lidem nelíbí, protože není demokratický – zodpovědnějším přístupem k dosažení míru a prosperity pro co nejvíce lidí? Všechno tohle si Číňané myslí,“ upozorňuje Garlick.

Čínská „flexibilita“ ale zároveň odhaluje zásadní rozpor jejího přístupu. Princip nezasahování neopouští, ale uplatňuje selektivně podle toho, kde se protíná s ekonomickými a strategickými zájmy Pekingu. Zatímco v některých případech Čína zdůrazňuje suverenitu a zdrženlivost, jinde aktivně vstupuje do diplomatických procesů a snaží se utvářet jejich výsledek.

Tento přístup je patrný i v dalších regionech. V Myanmaru Čína po vojenském převratu v roce 2021 opakovaně zdůrazňovala princip nezasahování a blokovala tvrdší mezinárodní tlak na tamní režim, zároveň si však udržuje úzké vztahy s vojenskou juntou a pokračuje v infrastrukturních a energetických projektech.

V případě ruské invaze na Ukrajinu Peking na jedné straně vyzývá k respektování územní integrity států, zároveň ale odmítá Moskvu otevřeně kritizovat a prohlubuje s ní ekonomickou spolupráci.

Podobný vzorec lze sledovat i v řadě afrických zemí, kde Čína deklaruje respekt k suverenitě, zatímco prostřednictvím investic a půjček buduje významný politický i ekonomický vliv.

Peking donedávna reagoval zdrženlivě i na válku v Íránu. Odpověď na otázku, proč se Čína rozhodla do dění vstoupit právě teď, je poměrně jasná a především pragmatická. Peking se pravděpodobně rozhodl ujmout role mírotvůrce, protože válka v Íránu ohrožuje pro Si Ťin-pchinga důležitou stabilitu. Čína potřebuje stabilní světovou ekonomiku, neboť se při snaze oživit upadající domácí hospodářství silně spoléhá na prodej zboží do celého světa.

„Pokud se zbytek světa začne ekonomicky zpomalovat kvůli energetickému šoku, bude to pro čínské továrny a vývozce těžké,“ uvedl pro The Guardian Matt Pottinger, předseda čínského programu Nadace na obranu demokracie.

Podle Jeremyho Garlicka pak nejde ani tak o zásadní obrat, jako spíš o rozšíření dlouhodobé strategie Pekingu. Čína se snaží budovat partnerství s co největším počtem zemí, zejména s těmi, které disponují strategickými surovinami. Stabilita, obchod a investice jsou v tomto pojetí nástrojem, jak posilovat vlastní vliv.

„Číňané rádi vedou diplomacii a uzavírají dohody za zavřenými dveřmi a budují vliv u elitních skupin, spíše než aby všechny karty vyložili na stůl na veřejnosti, jak to mají ve zvyku Američané. Jedná se o velmi odlišný styl ekonomické a politické diplomacie než ten, který používá zejména USA,“ uvedl Garlick pro SZ.

Zároveň zdůraznil, že Čína dává přednost ekonomické a zákulisní diplomacii před otevřeným politickým či vojenským tlakem – využívá investice, infrastrukturu i finanční nástroje k budování vztahů a vlivu, aniž by přebírala přímou odpovědnost typickou pro tradiční velmoci.

Tento model podle něj vychází z přesvědčení, že dlouhodobý, státem řízený rozvoj může být alternativou k západnímu pojetí globálního řízení.

Současná situace tak zapadá do širšího kontextu čínské zahraniční politiky. Peking se v posledních letech snaží profilovat jako diplomatická velmoc, posiluje svou roli v mezinárodních institucích a nabízí zprostředkování v konfliktech od jihovýchodní Asie po Blízký východ.

Rozpor s dlouhodobou diplomatickou politikou Pekingu založenou na nezasahování byl patrný i v minulosti – v roce 2023 Čína zprostředkovala obnovení diplomatických vztahů mezi Saúdskou Arábií a Íránem, čímž přispěla ke snížení regionálního napětí.

O rok později hostila jednání palestinských frakcí, jejichž výsledkem bylo alespoň deklarativní vytvoření vlády národní jednoty. V obou případech šlo spíše o diplomatické úspěchy než o hluboké strukturální změny, přesto posílily obraz Číny jako relevantního aktéra.

I tento přístup má ale své limity. S čínským partnerstvím se nepojí bezpečnostní záruky ani vojenská přítomnost srovnatelná se Spojenými státy. Zatímco USA mají základny po celém Perském zálivu, čínská vojenská infrastruktura v regionu je minimální. Nejbližší základna v Džibuti slouží především logistickým účelům.