Recenze: Eric Clapton říká hrozné věci. Kytarista je to ale úžasný

Extrémní zkoušce loajality vystavuje své publikum Eric Clapton. Jeden z nejznámějších žijících kytaristů, držitel 18 cen Grammy a hráč podobně stylotvorný jako Jimi Hendrix, si poslední roky výrazně poškodil pověst.

Nejprve za pandemie koronaviru natáčel písně namířené proti zákazu vycházení a očkování. Krátce po útoku palestinského teroristického hnutí Hamás na Izrael si přemaloval kytaru do barev palestinské vlajky a vydal skladbu na podporu Palestinců, aniž by ovšem zmínil masakr, jenž izraelskou odvetu vyvolal.

V youtubeovém interview z roku 2024 pak umělec rovnou mluvil o údajném lékařském a židovském spiknutí, přirovnával slyšení v americkém Kongresu k norimberskému procesu, projevoval touhu vystoupit v Moskvě, mluvil o lásce k Rusku a hájil prezidenta Vladimira Putina slovy, že se „nezakecá a vždycky mluví pravdu“.

Zda po tom všem jít na koncert Erica Claptona, který se konal toto pondělí v pražské O2 areně, si musel každý přebrat sám. U koho převážil celoživotní respekt k jeho hudbě, snad neodcházel zklamaný. I když jedenaosmdesátiletý Angličan oděný v tmavomodrém saku, světlé košili, typických brýlích s kulatými obroučkami a nerockerských mokasínách působí po příchodu na pódium trochu křehce a zpívá nejistě.

Zhruba po dvaceti minutách ale přichází první hit, coververze reggae I Shot the Sheriff z repertoáru Boba Marleyho, kterou Clapton natočil v 70. letech minulého století. Nejenže se do ní v Praze víc pokládá pěvecky, s pro něj typickým křikem z plného hrdla. Zhruba v polovině energické písně sedmičlenná kapela zvolní a Clapton jen za doprovodu rytmiky začíná budovat ukázkové sólo. Nejdřív přejíždí po pražcích a klouže po hmatníku, vzápětí vytahuje struny. Postupně z rytmického groovu opakováním krátkých frází tvaruje plynulou melodii, kterou pak změnami dynamiky a barvy zvuku dovádí k extatickému závěru, zahranému v nejvyšším rejstříku s rychlými příklepy a odtrhy.

Těch několik minut, kdy Clapton hraje se zavřenýma očima, v mírném záklonu, hluboce ponořený do hudby, má sílu jako v jeho nejlepších letech.

Možná právě podobně silné zážitky přiměly jeho kolegy, aby se k exkomunikovanému hudebníkovi zase opatrně začali hlásit. Koncem dubna Clapton zahájil turné ve Velké Británii a byť do největších západních hal se nepodívá, v září opět uspořádá dvoudenní festival Crossroads. Do amerického Texasu přijedou na jeho pozvání špičkoví světoví kytaristé John Mayer, Pete Townshend, John McLaughlin, Billy Gibbons, Buddy Guy nebo z mladších Gary Clark Jr. a Julian Lage. Kontroverzím navzdory jistě především proto, aby mu vzdali hold.

Enormně vlivný umělec, nejprve jen virtuózní kytarista a posléze poprockový hitmaker, prodal více než 100 milionů nahrávek a jako jediný byl třikrát uveden do Rokenrolové síně slávy. Poprvé se mu to podařilo s kapelou Yardbirds, která vznikla roku 1963 a kde jej později na pozici kytaristy vystřídali Jeff Beck s Jimmym Pagem.

Následovalo krátké období v sestavě Johna Mayalla, jež ho nasměrovalo k elektrickému chicagskému blues. Právě v této době, tedy polovině 60. let, kdosi na zeď londýnského metra slavně nasprejoval nápis „Clapton je bůh“, který se pak začal objevovat po celé anglické metropoli.

Následně kytarista s první rockovou supergroup Cream smazával hranice mezi blues, rockem i jazzem. Právě tato formace, jež položila základy hard rocku a kde ho doprovázeli rockový bubeník s jazzovým cítěním Ginger Baker a basista Jack Bruce, vynesla Claptonovi druhý zápis do Rokenrolové síně slávy. A přiměla ho změnit způsob hry, aby jen v triu místo melodií víc myslel na výplně nebo doprovodné hlasy, což je součástí jeho stylu dodnes.

Ještě v 60. letech stihl koncertovat s Jimim Hendrixem nebo natočit slavné sólo do písně While My Guitar Gently Weeps od The Beatles, které se dodnes učí začínající kytaristé. Následovaly krátce existující skupiny Blind Faith a bluesrocková Derek and the Dominos, kde rok před jeho smrtí spolupracoval s kytaristou Duanem Allmanem. Z jejich jediného alba Layla and Other Assorted Love Songs hraje Eric Clapton několik písní také toto pondělí v Praze – převzatá blues Key to the Highway a Nobody Knows You When You’re Down and Out, a zejména titulní Laylu. Song o frustraci z neopětované lásky ovšem místo heroického elektrického riffu předvádí v podobně známé akustické úpravě.

Neschopnost či neochota fungovat po boku dalších osobností Claptona začátkem 70. let přiměla odstartovat sólovou dráhu, která mu později vynesla třetí zápis do Rokenrolové síně slávy. A v jejímž průběhu vstřebal ještě víc blues, reggae, country či popu, zatímco ovšem celé dvě dekády zápasil se závislostí na heroinu, kokainu nebo alkoholu.

Jak nesmiřitelně pil, podváděl ženy, vyvolával rvačky, boural s ferrari a končil za mřížemi, popisuje v také česky vydané autobiografii z roku 2007. „V nejhorších okamžicích jsem sebevraždu nespáchal jen kvůli vědomí, že když budu mrtvý, nebudu moct dál pít,“ přiznává v knize.

Comeback byl bohužel spojený s tragédií z roku 1991, kdy Claptonův čtyřletý syn vypadl z okna ve 53. patře newyorského domu. Tehdy si kytarista slíbil, že na počest synovy památky už zůstane střízlivý. Baladu Tears in Heaven, kterou pro něj následně napsal, na prvních dvou pražských koncertech nehrál. Stejně jako v roce 2022 ji naopak zpívá toto pondělí v O2 areně.

Na pódiu má opět jen perský koberec, za sebou velkoplošné obrazovky a znovu opakuje tentýž trik, kdy je večer rozdělený na úvodní elektrickou, prostřední akustickou a závěrečnou opět elektrickou část. Ta bez proudu, kdy kapela odkládá nástroje, usedá na židle a několik písní hraje komorně, odkazuje k albu MTV Unplugged, jež roku 1993 získalo šest cen Grammy a prodalo se ho téměř 30 milionů kopií.

Tentokrát ale v Praze akustická část příliš dobře nevyzní. Nathana Easta na kontrabas takřka není slyšet, Clapton se na akustickou kytaru Martin doprovází a také zpívá velmi tiše, skladby mají na sportovní arenu až příliš komorní aranžmá. I při silných melodiích Layla a Tears in Heaven někteří lidé na ploše na stání odcházejí a halou se tu a tam rozlehne výkřik.

Vyznění prostřední části nijak nepomůže, když ve skladbě Golden Ring klávesista Chris Stainton na syntezátoru Yamaha navolí už hodně zastaralou nápodobu akordeonu z původní nahrávky. Slabší píseň má pro Claptona osobní význam, stejně jako Layla se týká jeho někdejšího milostného trojúhelníku s Pattie Boyd, manželkou nejprve George Harrisona z Beatles a posléze právě Claptona.

Nejlépe toto pondělí fungují skladby, které frontman hraje na signovanou černobílou elektrickou kytaru Fender Stratocaster. Místy s ní dosahuje zvuku nabitého emocemi, jako by šlo o lidský hlas.

Clapton je známý tím, že kromě takzvaného wah-wah pedálu takřka nepoužívá efekty. Také v O2 areně si celý večer pouze upravuje kresbu zvuku zvyšováním střední frekvence na nástroji.

Více barev obstarává druhý kytarista, bluesrockový veterán v čapce a černých brýlích Doyle Bramhall II, hrající jako vždy levou rukou na kytaru pro praváky s opačně nataženými strunami. Oč méně sóluje, o to víc zapojuje krabičky typu fuzz, overdrive nebo oktávový pedál.

Na pódiu stojí osm lidí. Byť je Clapton ani na konci nepředstaví, dostávají spoustu prostoru k sólování a svou energií výrazně zvyšují celkový dojem. Rytmiku tvoří kytaristovi dlouholetí spoluhráči, basista Nathan East a bubeník Sonny Emory. Klávesistu Chrise Staintona celý večer doplňuje Tim Carmon na Hammondovy varhany, se zpěvem Claptonovi pomáhají a nejednou ho i přehlušují dvě vokalistky.

Celek je stále vysoce nadprůměrný, přestože hluchých míst přibylo a Clapton po osmdesátce pochopitelně nevyzařuje stejnou jiskru, jako když v létě 2006 přijel do Česka poprvé. Tehdy měl nejen dravější rytmiku, ale vedle Bramhalla ještě hráče na slide guitar Dereka Truckse.

Tentokrát kytarista zcela ignoruje novější tvorbu. Za hodinu a půl hraje 14 skladeb, všechny z 20. století. Dojde na převzaté chicagské blues I’m Your Hoochie Coochie Man, prvně natočené Muddym Watersem, i dva kusy z repertoáru Claptonova celoživotního vzoru Roberta Johnsona. Do jeho virtuózního stylu obnášejícího schopnost hrát simultánně basovou linku, harmonii uprostřed, nad tím téma a rytmicky nezávisle na tom všem zpívat, kdysi Eric Clapton pronikl hluboko a stále jej umí napodobit. V Praze to demonstruje na akustickou kytaru podáním Kind Hearted Woman Blues, na elektrickou Johnsonovými songy Little Queen of Spades a Cross Road Blues.

I přídavek je blues. Before You Accuse Me pojal jeho autor Bo Diddley jako výzvu, aby se člověk nejdřív podíval do zrcadla, než obviní partnera z nevěry. Clapton měl skladbu v repertoáru už koncem 80. let, nyní ji na samý konec večera možná zařazuje jako vzkaz svým kritikům ve smyslu hoď kamenem, kdo jsi bez viny. To už si opět musí každý přebrat sám.