Článek
Debata o reformě nejvýznamnější části třetího pilíře – tedy dobrovolného penzijního spoření – se dostává do bodu, kdy už nejde o dílčí parametrické úpravy, ale o změnu jeho ekonomické logiky. Potvrzuje to i fakt, že ministerstvo financí nedávno ohlásilo připravovanou významnou úpravu zákona o penzijním spoření. Penzijní fondy musí začít fungovat jako druhá noha, která lidem vedle průběžného systému státních penzí zajistí důstojné stáří. Tuto roli dnes bohužel plní jen velmi omezeně a je třeba to radikálně změnit.
Demografický vývoj bude tlačit na pokles relativní výše státních důchodů. Populace stárne a prostě tu nebude dost lidí, kteří by na důchody vydělávali. Bez dalšího zdroje příjmů se tak životní úroveň části budoucích seniorů nevyhnutelně zhorší. Právě třetí pilíř má potenciál tento výpadek částečně kompenzovat – ve scénáři pravidelné renty by mohl k důchodovým příjmům po reformě přispívat zhruba 29 procenty (dnes je to pouhých 8 %).
Proč takový rozdíl mezi současným stavem a stavem po reformě? Problém neleží primárně na straně domácností. Nejde o to, že by lidé spořili málo. Jádro problému je v nízké čisté výnosnosti systému – tedy v kombinaci nízkých výnosů a vysokých poplatků.
Právě poplatková struktura je klíčovým, a přitom často špatně uchopeným tématem. Efektivní poplatky účtované klientům u dynamických fondů typicky přesahují 2 % ročně z majetku klientů. Naproti tomu skutečné náklady většiny penzijních společností se dlouhodobě pohybují kolem 0,4 až 0,5 % spravovaného majetku klientů.
Tento rozdíl není marginální – je systémový. Znamená, že značná část výnosu, který by mohl zůstat účastníkům, si odnesou správci fondů ve formě marží. Agregátní čísla za celý sektor za rok 2025 to potvrzují: z přibližně 8,2 miliardy korun vybraných na poplatcích tvoří zisk asi 4,8 miliardy, tedy zhruba 59 %.
Z toho plyne důležitý závěr: existuje tu značný prostor pro snížení poplatků, aniž by se narušila ekonomická životaschopnost sektoru.
Pokud jsou náklady kolem 0,4 až 0,5 % a cílem je zachovat rozumnou ziskovou marži – řádově kolem 30 % z vybraných poplatků – pak se celková poplatková úroveň může realisticky pohybovat kolem 0,6–0,7 %. To je úroveň, která:
● pokrývá náklady,
● ponechává prostor pro zisk,
● a zároveň výrazně zvyšuje čistý výnos pro klienty.
A právě z pohledu výnosu pro klienty není poplatkový rozdíl mezi dnešními zhruba 2 % a potenciálními 0,6-7 % ročně vůbec kosmetický. V dlouhém horizontu 30 až 40 let znamená dramaticky odlišnou akumulaci kapitálu – v milionech korun na účastníka. V celoživotním horizontu se totiž projeví naplno složené úročení.
To je bohužel velmi obtížně představitelný, ale o to podstatnější efekt. I ty nejmenší rozdíly v poplatcích v řádu desetinek procenta přináší po dekádách investování dramatické úspory. A proto je právě snížení poplatků, spolu s výnosem podkladových aktiv, jedním z hlavních faktorů, který rozhoduje o tom, zda třetí pilíř bude marginální doplněk, nebo skutečný zdroj příjmu ve stáří.
Tím se dostáváme ke skutečnému jádru věci. Penzijní společnosti by měly začít vnímat třetí pilíř jako ve své podstatě veřejnou službu. Není to moralizující výzva, je to ekonomicky přesná diagnóza. Systém je sice soukromě provozovaný, ale stát ho více než bohatě dotuje - dává do něj přibližně 18 miliard ročně. Další půl druhou miliardou pak přispívají i zaměstnavatelé. Přitom pokud třetí pilíř negeneruje dostatečný důchodový výnos, nejen že ho stát dotuje zcela zbytečně, ale spolu s oslabeným průběžným pilířem se dříve či později nefunkčnost penzijního spoření promítne do vyšších sociálních výdajů.
Reforma penzijka proto nesmí být jen o kosmetickém snížení poplatků. Musí jít o změnu celé struktury: snížit nákladovost sektoru, současně zvýšit výnos prostřednictvím moderních nízkonákladových investičních strategií, zejména životního cyklu, a zvýšit motivaci pro vstup lidí do systému v co nejnižším věku.
Český třetí pilíř dnes stojí na paradoxu: má vysokou účast, ale nízkou efektivitu. A právě vysoká poplatková struktura je jednou z hlavních příčin. Pokud se ji podaří narovnat, vznikne prostor pro systém, který posune penzijní spoření do 21. století a bude skutečně plnit svou funkci.
Následujících několik měsíců rozhodne, zda reformní snahy sklouznou po povrchu pouze kosmetickou úpravou nefunkčního systému, nebo se provede jeho hloubková oprava. Zda se myšlení aktérů přesměruje od extrakce krátkodobých zisků směrem k maximalizaci dlouhodobého důchodového výnosu a užitku pro všechny zúčastněné. Zda proměníme šanci, které naše staré dobré penzijko letos dostalo.
