Očistná síla špinavého zvuku. Never Sol na novém albu mění rány i léčbu v hudbu

„Potřebovala jsem se naučit, jak svou hudbu produkovat sama,“ říká autorka, zpěvačka a hráčka na syntezátory Sára Vondrášková. Její sólový projekt Never Sol prošel pozoruhodným vývojem: od Supraphonu k nezávislým vydavatelům, od jemnějšího elektropopu ke zvuku „emoční tíhy“, který v klimaxech hřmí a úpí jako vichřice.

Patrné je to na novém albu nazvaném Rest Your Wound On Mine, které hudebnice pokřtí 29. května v pražské MeetFactory. „Přestože mi vyšla deska, což je pro mě důležitý moment, život běží dál. Pořady pro rádio, představení v divadle, studio, škola, víkend v přírodě, stále stejný režim,“ říká Sára Vondrášková v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Nové album vyšlo na labelu Stoned to Death. Je to po minulosti u Supraphonu posun směrem k nezávislé scéně, ke klubovému rovnostářství, kde vládne víc vzájemné solidarity než ambicí zasáhnout mainstreamový pop?

Rozhodnutí vydat první album na Supraphonu plynulo z mých sympatií s lidmi, kteří label vedli, a jejich ochoty mě tehdy na začátku podpořit. Za to jsem jim dodnes vděčná. Navíc to bylo zjevně dobré rozhodnutí, Supraphon za mnou stál a nikdy nevytvářel tlak, jakou hudbu tvořit a s kým. Měla jsem stoprocentní svobodu ve všem. Když přišla firma Denovali Records, že chtějí vydat reedici a že budou můj label, Supraphon udělal vše pro to, aby to vyšlo. Vždycky za mnou stáli, ač to pro ně nemuselo být zrovna výhodné. To je myslím hodně cenné a velmi solidární. Vždy jde o konkrétní lidi a jejich morální nastavení, není to scénou nebo nálepkou, která může právě paradoxně mylně napovídat.

Já se nikdy nevnímala jako součást mainstreamu, ani jsem tam nikdy nemířila, primární pro mě vždycky bylo tvořit. Od začátku jsem se vnímala jako součást klubové scény, začínali jsme v Café V lese… Ale je pravda, že mnoho lidí přečetlo skrz výběr labelu mé záměry jinak. To ale neovlivním a nijak to nehodlám vysvětlovat. Myslím, že moje cesta za posledních patnáct let mluví sama za sebe.

Jak tedy číst vaše spojení se Stoned To Death - nezávislým labelem z Pardubic, který má v katalogu novátorské tvůrce z mnoha zemí světa?

Toužila jsem s tímhle albem možná najít pevnější komunitu. Touha patřit do nějakého světa, který mi je blízký – to je ten rozdíl. Místo, které mi bude bližší zvukově, co vydává, celkovým smýšlením, svým kontextem, že mi budou blízcí lidsky i ostatní umělci v katalogu labelu. Tohle sice platilo i dřív, ale potřebovala jsem změnu. Label Stoned to Death jsem sledovala a přišlo mi to jako dobré vykročení zas někam dál. Ale ať je jasno: i do té doby kolem mě byli dobří, solidární lidé se správnými hodnotami.

Viděl jsem vás koncertovat v New Yorku. Zaujalo mě nejen to, že si domlouváte čím dál více hraní v USA, ale hlavně propracovanost vašeho sólového setu. Jako byste se při zpěvu u elektronického nástroje propadala do vlastního světa. Jak vznikal váš dnešní sólový repertoár?

Poslední roky jsem toužila nalézt svůj zvuk, něco, co mi vedle zpěvu pomůže se vyjádřit. Se syntezátory se mi povedlo najít ty pravé nástroje, sžila jsem se s nimi. Skrze ně vstupuji do světa, kde věci, které chci vyjádřit, nabývají reálné formy – a následně se v tom všem zase můžu ztratit. Také jsem začala čím dál více svůj hlas procesovat, upravovat jeho barvu, někdy až radikálně. V tom jsem se hodně našla. I díky tomu jsem dnes „vyhranější“ a jistější.

Napsala jste, že do vzniku nových skladeb zasáhla i improvizace. Co si pod tím máme představit?

Materiál na desku vznikal především na živých koncertech, právě postupnou improvizací a experimentováním. Rodil se ale i na uměleckých rezidencích, v prostoru a času bez publika. Improvizace je myslím zásadním elementem při tvoření: já nikdy nevím, kam mířím, hraju a nechávám se vést. Ale živá improvizace je ještě trochu jiná, svou roli má faktor risku, že je to před lidmi. To s sebou nese určitou odpovědnost, ale zároveň stále zůstává prostor pro náhodu, která může být skvělou inovací a naopak i chybou. Ale to se bez riskování nezjistí.

Od první skladby Patti je na novém albu zřejmé, že ve své hudbě zvuku pořádně nakládáte, nerozpakujete se ho nátlakově drtit a ohýbat. I videoklipový singl Accord stoupá k mohutnému klimaxu, ve kterém se totálně zahlcený zvuk skoro až hroutí. Kde se to bere?

Nějaký rozklad, tvrdost, masivnost zvuku, existenciální napětí, destrukce, křehkost a zároveň syrovost – to všechno je mi čím dál bližší. Opravdu mě baví prožívat to skrze hudbu. Asi jsem měla tu potřebu a zalíbení i dřív, jen jsem k nim neměla nástroje. Pro mě jsou intenzita, emoční tíha v kontrastu s křehkostí, síla a tlak velmi přirozené a uvolňující. Distortion a noise mi dělají opravdu dobře: vzbuzují ve mně očistný pocit, dovolí mi se ve zvuku ztratit a dojít přesně do místa, o které se můžu opřít a poslat to vše ze sebe ven. Je v tom jakési opojné uvolnění.

Hodně se držíte modulárních syntezátorů, tedy předdigitálních nástrojů, kde vytváříte barvy zvuku pomocí mnoha parametrů. V čem vám vyhovují?

V proplétajících se vlnách oscilátoru dokážu při hře ztratit sebe sama, ale přesně při tom vím, kde jsem a že to je správné. John Coltrane prý věřil, že zvuk je čistou cestou k univerzální mysli a že disciplinovaná repetice, cvičení na nástroj například, udržuje náš kanál do vesmíru vyladěný a funkční. To mi přijde krásné a výstižné. Já osobně nejspíš udržuju ten kontakt skrze zmíněný hutnější a špinavější zvuk. V hudbě opravdu existují síly, které nám pomůžou přehoupnout se někam jinam, možná trochu odpojit vědomí, mysl, sebe a vnímat spíš velký celek.


Co je za názvem alba Rest Your Wound On Mine?

Je to součást textu Naked Water a přišlo mi, že to obecně odpovídá emočnímu náboji alba. Už zahojená rána, bolest přetransformovaná do zvuku, do tvaru, který umožňuje ostatním sdílet podobné vnitřní světy a uvolňuje úlevu. Možnost zapustit se do stejných emocí v sobě a nějak je rozmělnit. Prožít na abstraktní rovině bezpečně určité emoce. Prožitek zvuku mě dokáže očistit a doufám v totéž u ostatních. Pro mě samotnou nikdy nebyla má hudba smutná, jak se rádo říkává, jen v ní někdo může registrovat tíži, vážnost, existenciálnost, drásavost. Já v tomhle ovšem právě spatřuji krásu světa: žít v plnosti, silných kontrastech a jejich emočním náboji.


Natáčela jste v pražském Laichterově domě na Vinohradech - tedy v prostředí s historií, velmi specifickém. Jak se to stalo a co vám dům dal?

Byla jsem tam na jedné akci a seznámila se se Štěpánem Laichterem, od kamarádky jsem věděla, že je tam volná bývalá prádelna k pronájmu, tak jsem se zeptala, zda je to stále aktuální, a měla jsem velké štěstí. Ta místnost byla pro mě dost určující, měla výhled na střechu, nebe a ptáky. Určitě se v celém domě odráží jeho pozoruhodná minulost, má bezesporu genia loci – pro mě to ale bylo spíš klidné útočiště, jež jsem tam nalezla, a odtržení se od světa. Vedle byla půda s možností vyjít na střechu, kde jsem v létě mohla mít deku a psát si poznámky nebo texty. V té místnosti mi bylo prostě opravdu dobře, to se těžko popisuje, nějaká místa to v sobě mají, možná díky své historii, že tam fungovali rozliční lidé, nebo nějakou nepochopitelnou energií, já nevím. Ale byly to nejkrásnější časy a vzpomínku si na to budu nést navždy.

Zbytek alba se pak dotáčel dole, v bývalém skladu knih. Chtěla jsem na albu použít jako element přirozené echo nějakého velkého prostoru. Nejen echo, ale i prostor, kde jsme nahrávali, se dost vepsaly do zvuku. Použili jsme pak i části železných konstrukcí v rytmice a na konci Naked Water nad nás na konci ledna přiletěl pták a začal ke mně zpívat, to byl krásný moment. I ten je zapuštěný na desce spolu s otiskem místa, kde skladby přicházely k životu. Některé věci nejdou vysvětlit, to místo bylo naprosto určující, ale popsat to neumím.


Jak vypadá váš kontakt se Spojenými státy, který dlouhodobě pěstujete?

Do New Yorku se snažím vracet vždy, když to jen trochu jde. Je to pro mě dost zásadní místo, chtěla jsem se tam pokusit aspoň trochu zapustit kořínky. To město mě od první chvíle přijalo, samotnou mě to překvapilo. Necítila jsem se nikdy tak viděná a vnímaná jako tam. Někdy i díky tomu, že jsem z Čech nebo Evropy, pro ně je zas zajímavý náš přístup, kontext, z čeho vycházíme, co přinášíme, to je myslím velká výhoda. Našla jsem tam pár opravdových přátel, povedlo se odehrát koncerty ve skvělých klubech se super projekty a potkala jsem zajímavé lidi a mluvila s muzikanty, o kterých bych v našich končinách ani nesnila. Se všemi ten kontakt držím, je to pro mě dost vzácné.

Udržuju a snažím se pečovat o přátelství a vazby, které jsem navázala, ale je to těžké takhle na dálku. V New Yorku musí člověk být fyzicky, pak to jde, ale to město je tak rychlé a plné dalších zajímavých lidí, že jakmile odjedete, synapse slábnou.

Ambientnější skladbu IHYD z nové desky jste vytvářela v losangeleském Vintage Synthesizer Museum. Jak jste se tam dostala? Jaké nástroje jste tam našla? K čemu vás inspirovaly?

To byla podivná náhoda. Jela jsem s českou hudební exportní institucí Soundczech na konferenci Musexpo, hrála jsem ještě koncert v klubu Non Plus Ultra, když už jsem v L. A. byla, a jeden z kamarádů mi tam řekl o tomto místě. Já je sledovala na Instagramu, ale nedošlo mi, že jsou v L. A. Hned ráno jsem tam volala, jelikož jsem se dozvěděla, že si lze celé studio se všemi syntezátory zabookovat a klidně si tam něco nahrát. Takže jsem neváhala a opět mě potkalo štěstí: i když jsem odlétala za dva dny pryč, měli volno.

Vybírala jsem si dopředu ze seznamu syntezátorů, ale bylo jich opravdu hodně a já mnohé ani neznala, tak jsem se nakonec rozhodla pro přístup, jakým jsem vybrala Prophet, když jsem šla kupovat svůj první synth: dotknout se, zahrát pár tónů a buď se mnou zvuk bude komunikovat, nebo ne. Takhle jsem si vybrala pár nástrojů, které ke mně okamžitě něco vyslaly a jejich zvuk mě totálně oblažil – staré modely Rolanda, Korga nebo značky Oberheim, to jsou syntezátory, ke kterým se člověk normálně nedostane, jsou opravdu hodně drahé a raritní. Ten zvuk pak už sám nabízí velkou inspiraci, několikrát mě tam ta krása zvuku až rozbrečela, to nepřeháním.


Váš debut produkoval Jan P. Muchow z kapely Ecstasy of St. Theresa a autor filmové hudby, hudebník zkušený a empatický. Přesto jste se vydala produkovat svou hudbu sama: v době, kdy samostatných ženských producentek u nás nebylo mnoho…


Od Honzy jsem se toho hodně naučila, ale právě on a pár hudebnic, jako třeba berlínská Emika, mě tehdy inspirovali v tom, že bych se to všechno ráda naučila sama: jak produkovat, vytvořit skladbě aranž, zvuk, její svět. To byla ta cesta, kterou jsem se potřebovala vydat. Musela jsem se pak s další deskou osamostatnit, abych mohla dojít, kam jsem teď došla - ke svému zvuku, který je za mě konečně autentický a takový, který jsem roky hledala. Nedokázala bych to sama: Na téhle desce mi pomáhali Icio Baggio a spoluproducent Boy Harsher, ten posunul mé aranže ještě na další level.

Jaký je hlavní rozdíl mezi Never Sol z dob debutového supraphonského alba Under Quiet a tou dnešní?

Tuhle jsem četla svůj starý rozhovor a musím říct, že ač o sobě někdy zpětně pochybuju, dnes bych se nerozhodovala jinak. Názorově i citově jsem stále stejná, jen starší, trochu umírněnější, ukotvenější, pevnější v tom, co chci. Za těch patnáct let jsem nesešla jinam, jen se obrušuju do takové průzračnější podoby sebe sama. Pořád se učím a chci být otevřená všemu, co svět přináší. Není jednoduché věnovat se hudbě v našich končinách profesionálně, obzvlášť té alternativnější, ale jsem vděčná, že jsem to nevzdala a nemusela při tom dělat tvůrčí kompromisy. Doufám, že mi bude dopřáno jít touhle cestou pořád dál.