Kvůli psům máme poničené sekačky i záda pracovníků, říká zahradnice ze Stromovky

Původní záměr byl povídat si při procházce pražským parkem Stromovka o ptáčcích, stromech, květinách. Pro Barboru Berecovou je ale téměř sto hektarů zdejší zeleně především dennodenním pracovištěm. Víc než konipásků nebo zajíčků si všímá odpadků po včerejším grilování, vytrhaných záhonků s letničkami, bezdomoveckých nocležišť či děr vyhrabaných psími miláčky… a samozřejmě jejich výkalů.

Na trochu romantiky nakonec ale také dojde. Zahradnice Barbora Berecová v největším pražském parku pracuje od roku 2008 a posledních třináct let zdejší údržbě šéfuje.

Využíváte služební byt přímo ve Stromovce – v domku, který dříve sloužil jako myslivna. Jak se vám tu bydlí?

Jsem holka ze sídliště, takže se toho pořád nemůžu nabažit. Jen nevím, jak se do toho paneláku budu na stará kolena vracet. Nemám tady žádné sousedy, ruší mě jenom akce na Výstavišti a Matějská, v deset chodím spát. A když mám za sebou den bez jediné stížnosti, je to jako deset pochval.

Ve Stromovce pracujete osmnáct let. Co se za tu dobu změnilo?

Návštěvnost se téměř zdvojnásobila, dnes jsme na více než třech milionech lidí ročně, to je průměrně devět tisíc na den. Hodně to poskočilo s covidem, viděli jsme to i na množství odpadků. Běžně nasbíráme jenom na trávnících mimo odpadkové koše 150-200 litrů odpadu denně, za covidu to bylo desetkrát víc. Naučily se sem také chodit školky a školy, lidé tady pracují na počítačích. Městské parky se obecně proměňují v učebnu, tělocvičnu, kancelář, jídelnu… Úplně nejvíc přibylo grilujících lidí.

Všiml jsem si, že grilování v parcích mají hodně v oblibě cizinci, kteří tady žijí.

Je to tak. Slýchám řeči o Ukrajincích, ale ve Stromovce se grilovalo už před válkou. Hlavně vietnamské a arabské komunity tu jsou skoro denně. A musím říct, že byť si přinesou lorny plné masa (lorny jsou nerezové nádoby určené ke grilování či dušení, pozn. red.), nenajdete po nich ani víčko od petflašky. Úplně opačně se chovají party mladých domorodců mezi dvaceti a pětatřiceti lety. Rozvážková služba jim sem doručí jídlo, rozžhavený gril jsou schopni položit na dřevěný stůl, žhavé uhlíky nasypou k patě stromu. S obaly se taky nenamáhají.

Možná by pomohlo nechat park třeba týden bez úklidu. Abychom si uvědomili, že zdejší pořádek není přirozený stav.

Uklízí se tady 365 dní v roce. Kdybychom třeba jen dva dny úklid vynechali, zahrnuly by nás i úřady okolních městských částí stížnostmi.

Grilovat se smí všude?

Podle návštěvního řádu je to možné pouze na čtyřech vymezených místech. Podařilo se nám přesunout grilování z nejcennější části parku do prostoru za železniční dráhou, ale i tady to způsobuje nemalé problémy a zvyšuje náklady na údržbu.

Taková nárazníková zóna…

Ano. Ale podle toho to v grilovacím sektoru vypadá. Příjezdová asfaltová cesta je obsypaná auty, ze kterých si lidé vynášejí celé pivní sety – skládací lavice a stoly. A kdybyste sem přišel v neděli ráno, zhrozil byste se. Máme tady čtyři obrovské černé kontejnery, ale stejně je polovina lidí nepoužije. Někteří aspoň dají odpadky do pytlů a nechají je stát u odpadkového koše. A než to stihneme brzo ráno odvézt, roztahají všechno ptáci a psi – mastné obaly, zbytky jídla, lahve, plechovky.

Kolik lidí máte na úklid?

Dva čistě na odpadky. Koše a kontejnery naštěstí vyvážejí Pražské služby. Dalších třináct lidí jsou zahradníci. Ale o víkendu se žádné zahradnické práce dělat nedají, protože jenom uklízíme. Zahradníkům rozdělím služby a musí chodit a sbírat odpadky.

Jak byste problém s grilováním řešila?

Přesunula bych ho výhradně na sousední komerční areál Výstaviště, kde to funguje celkem obstojně. Jsou tam elektrické grily i s osvětlením a existuje aplikace, přes kterou si zarezervujete čas. Když po sobě někdo nechá nepořádek, další příchozí to vyfotí a pošle přes aplikaci na „černou listinu“.

Stromovkou se za poslední čtvrtstoletí prohnalo několik povodní. Jak se z toho vzpamatovala?

Po největší velké vodě v roce 2002 se ve stromech rozšířily houbové choroby a hlavně buky od té doby chřadnou. Povodně v červnu 2013 zasáhly nejvíce část za tratí, kde dřív bývala zahrádkářská kolonie, spláchnutá právě předchozí povodní v roce 2002. V rámci popovodňového úklidu se odstranily zbytky betonů a udělaly se trávníky, což bylo fajn.

Jak se potýkáte se suchem?

Máme výhodu nízké hladiny spodní vody. Sucho ohrožuje trvalkové záhony, které musíme pořád kropit. Jinak všechny stromy a keře zaléváme během prvních pěti let od vysazení. Pak už si kořeny sáhnou k vodě a postarají se o sebe samy. Naopak jsou místa, kde voda až příliš vzlíná, takže musíme vytvářet pro nové stromy takzvané nahrůbky, aby neuhnily. Vodní poměry se tady změnily zřejmě po propadu tunelu Blanka v roce 2008. Navezla se sem pak spousta betonu a něco se muselo stát, protože uhynula i část starých dubů.

Co tady roste nejvzácnějšího?

Asi právě tyhle nejstarší duby. A za chvíli přijdeme k Turnerově dubu, což je kříženec dubu cesmínovitého a letního. Je unikátní tím, že jeho listy zůstávají na stromě i přes zimu a neškodí mu ani třicetistupňové mrazy. Na ostrůvku rybníku Slunečnice zase roste tisovec dvouřadý, který má vzdušné kořeny a je to pro změnu opadavý jehličnan.

A co se týká živočichů?

Máme tady více druhů netopýrů, kterým vyvěšujeme speciální budky se škvírou. Za zmínku určitě stojí i kvakoš noční, který hnízdí na ostrůvku Zeleného rybníku a jeho latinský název Nycticorax se dá přeložit jako noční havran.

Po cestách poklusávají běžci středního věku se startovními čísly na prsou. Jsou jich desítky a peloton zdaleka nekončí. „Takhle je to každou chvíli,“ zlobí se Barbora Berecová. „Spousta lidí si myslí, že když je Stromovka veřejný prostor, mohou si tady dělat, co chtějí. Takže sem nějaká firma vypustí dav běžců a mají super zábavu,“ komentuje ironicky neohlášený teambuilding.

Šéfce zdejší údržby podobná srocení vadí z prostého důvodu: „Každé všední dopoledne tu máme spoustu naplánované práce. A nemůžeme pohyb techniky a lidí přizpůsobovat akcím, o kterých se nás organizátor ani nenamáhá informovat.“

Podívejte se, na jaké ptáky můžete narazit ve Stromovce. Pravidelně je tam chodí fotit Branislav Ohrablo.

Jak by měl správně postupovat pořadatel akcí, jako je dnešní běh?

Nahlásit se na magistrátním odboru ochrany prostředí, oddělení péče o zeleň. A domluvit si vhodný čas a další podmínky. Zájemce všechno najde na webu hlavního města.

Musí organizátor i něco zaplatit?

Trasy běhů nejsou zpoplatněné, ovšem start a cíl musí být mimo park – i v těchto případech doporučujeme pronajmout si zázemí na Výstavišti, kde je k dispozici i voda, elektrika, záchody… A je potřeba to koordinovat. I pro účastníky takových akcí je komfortnější, když se předem domluví a nemusí se vyhýbat multikárám nebo dávat pozor, když arboristi lezou po stromech, ze kterých občas něco spadne. Taky potřebujeme mít kontakt na někoho, kdo za akci přebírá odpovědnost. A případně zaplatí pokutu za nepořádek, který tady po sobě nechají.

Co je to tamhle na zemi? Nějaký kus zvířete?

Zaječí nožička. Chudák, asi ho napadl pes, kterého majitel neměl pod kontrolou. I kvůli tomu tady zajíců ubývá. Stačí, když pes mládě vyčenichá a vyžene z úkrytu v trávě, kde čeká, až ho máma přijde nakrmit. Zbytek už dokoná straka nebo sojka. Přírodní koloběh je neúprosný.

Jaká pravidla pro pejskaře stanovuje návštěvní řád?

Kdyby ho všichni dodržovali, nastal by tady ráj. Ale zeptejte se pejskaře, jestli zná vyhlášku o volném pohybu psů. Ono by stačilo, kdyby koukl na ceduli s mapou a QR kódem. Piktogram označující psí zónu vás odkáže na příslušný web a tam jsou jasně vidět vymezená místa, kde psi mohou být na volno, kde pouze na vodítku a kde mají úplný zákaz.

Na jak velkém území strpíte pohyb na volno?

Je na to vyčleněná pětina Stromovky, což podle mě není málo. Pejskaři si musí uvědomit, že zájmových skupin je tady víc: běžci, cyklisti, inlajnisti a skejťáci, maminky s dětmi, grilovači… Jenomže pejskaři jsou nejpočetnější.

Pomohly by pokuty?

Údržba parku nemá pravomoc pokutovat, to může jen městská policie. Spolupracuje s námi, ale není všude. Snažíme se to návštěvníkům vysvětlovat, ale stejně každou chvíli někdo nechá svého psa například hrabat v květinových záhonech.

A to jsme ještě neprobrali psí výkaly…

Marnost. Ale horší jsou vyhrabané díry. Teď je velká móda loveckých psů a jakmile ohař vidí krtinec, vrhne se na něj a okamžitě je tam díra. A my fakt nemůžeme každý den chodit a zahrabávat díry po psech. Takže máme poničené sekačky i záda našich zaměstnanců, protože když do takového výmolu hrkne kolo, je to hodně nepříjemné.

Parkem projíždí auto s řidičem ve stejném triku, jako mají účastníci neohlášeného běhu. Průvodkyně parkem vytahuje mobil: „Dobrý den, Berecová, Lesy Praha, Stromovka. Tak prosím vás, super, běh proběhl. Ale jezdit tady autem bez povolení, to mi nepřijde košer. (…) Jasně, vy se zase omlouváte, ale já jsem fakt vytočená. Proč musíte jezdit parkem? Jste normální? Fakt už nemám slov.“

To byl organizátor?

Jo, ráno jsem ho potkala a vzala si na něj kontakt. A omlouvám se, že jsem křičela, ale některé věci se opakují pořád dokola a je to úmorné.

Rozumím. I když jsem si romanticky představoval, že víc budeme mluvit o ptáčcích, stromech, květinách…

Hele, já jsem přes údržbu. Na tohle všechno máme specialisty: dendrologa, mykologa, entomologa… To jsou magistrátní experti, kteří to mají totálně pod palcem. Přijdou, prohlídnou a nařídí: „Tenhle strom můžete pokácet, protože je nebezpečný, ale můžete to udělat jenom během těchto a těchto čtrnácti dní. Protože do té doby jsou tam netopýři a když vylétnou, trvá jenom dva týdny, než přiletí ptáčci.“ Všechno se musí konzultovat ještě i s památkáři, protože Stromovka je nejen přírodní, ale i památková rezervace.

Kolik stojí údržba Stromovky ročně?

Magistrát nám poskytuje na provoz a zajištění běžné údržby asi dvacet šest milionů korun. Ale úzce spolupracujeme s již zmíněným oddělením péče o zeleň, které zastupuje vlastníka – hlavní město Prahu – jako zadavatel celkových koncepcí, dílčích projektů a realizací. To pak ovlivňuje i tu celkovou částku.

Asi tuhle námitku neuslyšíte poprvé, ale je nutné používat v parcích, jako je Stromovka, fukary, strunovky, křovinořezy? Někdy mám pocit, že tu řvou skoro pořád.

Fukary mě taky štvou a kdybych sehnala dost lidí k hrábím, ráda je vyřadím z provozu. Snažíme se aspoň přecházet z benzinu na elektriku – byť je to v mnoha ohledech nevýhodné.

V čem například?

Bateriové fukary nemají zdaleka takový výkon, mokré listí tím neufoukáte. To samé křoviňáky. Navíc jedna baterie stojí třicet tisíc a vydrží sotva čtyři hodiny, takže ke každému přístroji potřebujete dvě.

Chápu. Láká Stromovka lidi k přespávání?

Není to dramatické. Bezdomovecká hnízda řešíme s městskou policií a občas necháme všechno odvézt. Velký efekt to nemá, protože jsou zanedlouho zpátky i s novými spacáky a karimatkami. Naštěstí se drží hlavně v tisech u tramvajové točny, což je přece jen trochu stranou. A kdybychom ty keře vysekávali a komplikovali jim to, odnesli by to i zajíci – je to jediné místo, kde se mohou schovat.

Turisté nemají sklony strávit tady noc?

Málokdy. Asi si zjistí, že je tady zákaz stanování a ani to nezkoušejí. Tak dvakrát třikrát za léto si někdo hodí pod strom spacák, což mi vůbec nevadí, taky jsem dřív čundrovala. Vím, že ve francouzských parcích bývalo zvykem – dokud nebyla nouze o vodu – pouštět ve čtyři ráno závlahu, aby nocležníky nad ránem vyhnali. My tady závlahy nemáme.

Zato pořádáte pro zájemce společné kosení.

První červnový pátek. Začínáme v půl šesté ráno, vymyslela to novinářka Petra Pospěchová. Sejde se přes padesát lidí, je to milá akce. Vyčlenili jsme na to část bývalého dna rybníka a nechali si namíchat speciální luční směs – třicet druhů bylin, patnáct druhů travin. Nakoupili jsme kosy, přijede vehikl s kávovarem, Petra přiveze štamprlata a kdo chce, může si zazpívat. Je to hezké zpříjemnění začátku léta.

Všiml jsem si, že některé samosprávy experimentují s mozaikovou sečí, kdy je část trávy vyšší, jinde nižší.

Ve Stromovce to neděláme z prostého důvodu: tlak návštěvníků je tak velký, že kdybychom nechávali pruhy vyšší trávy, už ji nikdy neposekáme, jak bude zválená.

Když poslouchám, kolik starostí vám dělají nepořádní a nevděční návštěvníci, říkám si, jestli se vám nestýská po „obyčejné“ zahradnické práci.

Jeden čas jsem dělala zahradní realizace v soukromé firmě. Byl konec devadesátek a klientelu tvořily zelené vdovy z příměstských satelitů. Nudily se a potřebovaly si pokecat. Takže zavolaly, že potřebují vysadit jednu levanduli a já tam pak strávila několik hodin povídáním u kafe. Vzpomínám na to ráda, ale je to už dávno.

Šéfovat údržbě největšího pražského parku vás baví víc?

Stoprocentně. Ono to vypadá, že se furt rozčiluju, ale tak to úplně není. Máme spoustu návštěvníků, kteří jsou milí, hodní, všímaví… A chválí nás. Jedna paní sem jezdí každé ráno tramvají s pejskem ze Starého Města s pokaždé se zastaví a popovídáme si, co rozkvetlo, kde přibyla nová výsadba. Takové mám nejradši.