Článek
Zrovna ve chvíli, kdy Tomáš Sedláček koncem minulého týdne ve studiu Seznam Zpráv v pořadu Ptám se já Marie Bastlové opětovně obhajoval svou pozici v aktuálním sporu o budoucnost Knihovny Václava Havla, kterou od loňského roku – byť nyní s „překážkami“ – vede, začínal se na Fakultě humanitních studií UK psát závěrečný test z předmětu „Rodina Havlova ve 20. století“.
Předmětu, jejž vyučuji téměř deset let, pro studující, kteří se už mnohdy narodili až po roce 2003, kdy Václavu Havlovi skončil prezidentský mandát, a sami ho tudíž v dětství příliš nezaznamenali.
Tomáš Sedláček mimo jiné snahou o oslovení mladých argumentuje ve sporu o své působení v ředitelském křesle. Prohlásil (byť své vyjádření později mírnil), že ho odchod dosavadního týmu vlastně těší, protože může vybudovat tým nový, efektivní, který bude sdílet jeho ředitelskou vizi, a že „nová podoba programu (…) bude hodně univerzitní a světová. (…) Tedy nejen oprašování pamětníků (…), ale zejména snaha o interpretaci myšlenek a osobnosti Václava Havla do moderní doby,“ jak uvedl v rozhovoru pro PrahaIN. Budiž, zde jedna poznámka z univerzitního prostředí.
Na čem stojí takový zmíněný kurz? Na výsledcích historického výzkumu. Výzkumu mého a mých kolegů a kolegyň – mimo jiné i z řad našich studentů –, kteří se Václavu Havlovi a dalším členům jeho rodiny či širšího okolí, v němž se pohyboval, věnovali či věnují spoustu let. Odkud můžeme čerpat informace o rodině a soukromém životě v době, kdy už není z větší části možná orální historie, založená na interpretacích vyprávění (nikoli oprašování!) pamětníků? Ze soukromého archivu. A kdo nyní spravuje rodinný archiv, dlouho pečlivě budovaný nejdříve rodiči, Václavem M. Havlem a Boženou Havlovou, a poté Ivanem M. Havlem? Právě Knihovna Václava Havla, které byly do správy svěřeny i mnohé další cenné dokumenty (například archiv Pavla Juráčka).
Z debaty, která je nyní z větší části věnována nešťastným personáliím a sporu o to, jak má být „odkaz Václava Havla“ dále předáván, se tak vytrácí jedna podstatná rovina: co bude s archivem, který spravuje. Kdo bude v budoucnu moci a jak o Havlovi bádat jinak než z pramenů mnohdy spíše institucionálních, uložených ve veřejných archivech, či vydaných Havlových spisů – textů bohatých, rozmanitých, ale přesto psaných s jasným záměrem je publikovat.
Jistě, že z divadelních her, esejů či projevů vysvítá i autorova autobiografická rovina – byť by to sám přiznával jen nerad –, ale nenahradí možnost pracovat i s dokumenty osobními, a to nejen z pera samotného Václava Havla, ale též jeho rodiny a širšího okolí, které na něj měly nemalý vliv. Vede-li se nyní debata o tom, jaký má být Havlův odkaz, dává smysl přemýšlet i o tom, kdo bude mít v důsledku této krize vůbec v budoucnu možnost tento „odkaz“ zkoumat, nejen vykládat.
Tomáš Sedláček v Ptám se já uvedl, že si umí představit „znovuzrozenou“ knihovnu se třemi či čtyřmi zaměstnanci – ideálně studenty, kteří se chtějí něco o Václavu Havlovi dozvědět –, jež doplní „algoritmy, které s tím budou pomáhat“. Jistě, v tomto smyslu je zapotřebí respektovat, že se jedná o soukromou instituci, která může zvolit směr fungování, jaký uzná za vhodné.
Potíž je ale v tom, že se tatáž instituce zaštiťuje (nesporně) obecným významem toho, jehož jméno nese, a ředitel ze své pozice tak může ovlivnit i mnohé z věcí, které jeho a jím řízenou instituci přesahují. Právě proto by v knihovně měli působit především ti, kteří už o Václavu Havlovi něco vědí a dokážou to dále předat. Dokážou například pomoci studentům vysokých škol, kteří na havlovská témata zpracovávají své závěrečné práce, jichž jen pod mým vedením vznikla celá řada. A byla to právě Knihovna VH, respektive jejími zaměstnanci zpřístupněné archivní sbírky, které to umožnily.
Celá tato nešťastná situace možná začala jako relativně běžný, byť vyostřený personálně-ideový rozkol, který do určité míry vyplývá i ze specifického nastavení této instituce. Může však vyústit – a bohužel se zdá, že se tak již děje – nejen ve faktický zánik místa důležitého pro setkávání, debatování a vzdělávání mladých lidí, ale také v ochromení dalších historických výzkumů. Právě jejich výsledky je přitom možné následně přednášet na univerzitě, popularizovat a dále předávat. A třeba i vytisknout na hrneček či na tričko, proč ne.
Z dosavadních vyjádření současného ředitele se totiž bohužel zdá, že spíše než podporovat další výzkum má v plánu šířit svůj vlastní výklad Havla. Knihovna ani její ředitel tu ale přece nejsou od toho, aby nám říkali, co si máme o Václavu Havlovi a dalších lidech z jeho okolí myslet. Knihovna má být naopak prostorem, který nám umožní utvořit si názor vlastní.
Pokud proto nyní pan ředitel argumentuje zejména pohledem do budoucnosti a k mladým generacím, neměl by zapomínat ani na to, že to jednou budou právě generace současných studentů, které budou klást směrem k Václavu Havlovi a jeho okolí otázky jiné, než které kladly generace zakladatelů, generace ředitelů nebo generace moje.
A proto potřebují mít přístup nejen k tomu, co si myslíme my. Potřebují mít otevřené dveře k samotnému Havlovi, respektive k havlovskému archivu, který – zůstane-li i nadále ve správě KVH – se možná v řádu týdnů spíše přivře, a to nejen v důsledku letních prázdnin.
Pokud nyní Tomáš Sedláček klade velký důraz na pojímání Havla jako filozofa, stojí za to připomenout, že to byl právě filozof Ladislav Hejdánek, kdo před mnoha lety upozornil na to, že Václav Havel přece nebyl solitér. Václav Havel „byl uhlík“, tedy prvek z podstaty fungující teprve po spojení s něčím jiným. Snad i proto by neměl být vykládán ani zkoumán solitérně.
