Brali děti od tří let. Čína vymazala z lidí soucit, říká mučený disident

V ujgurštině slovo zahrada neznamená jen krásu, ale i bohatství. Zahradou může být město, lidská mysl i celý svět. Do jedné takové kašgarské zahrady uprostřed horkého léta přijel volkswagen bez poznávací značky a muži v civilu odvedli učitele mateřské školy.

Následujících 15 měsíců čínští vyšetřovatelé tvrdili, že mučí agenta CIA a nebezpečného separatistu. Ve skutečnosti se snažili zlomit lingvistu, který chtěl jediné - aby děti nezapomněly svůj mateřský jazyk.

Čínský režim podle spisovatele Abduweliho Ayupa v mnohém dosáhl svého. Lidé, kterým tento disident pomohl na útěku, často přišli o schopnost empatie a důvěry, děti oddělené od rodin zapomněly mluvit rodným jazykem a jeho vlastní dcera mu dodnes nedokáže odpustit, že kvůli jeho uvěznění přišla o dětství.

Jak vypadal Sin-ťiang, ve kterém jste vyrůstal?

Narodil jsem se v Kašgaru, městě od Pekingu vzdáleném asi tři tisíce kilometrů, starém více než dva a půl tisíce let. Je to suché místo na Hedvábné stezce obklopené nejvyššími pohořími světa.

Ujgurové tam žijí více než tisíc let a je jich asi dvanáct milionů. Většina jsou muslimové, ale máme mezi sebou i buddhisty, křesťany a ateisty. Lidé tam následují různé podoby súfijského islámu, takže to není totéž jako v jiných muslimských kulturách ve světě.

Velmi živým příkladem jsou oslavy svátku Kurban Íd (Svátek oběti). Dříve šlo o velkolepou událost - lidé tančili na náměstí, hudebníci hráli na střechách mešit. Při letošních oslavách ale byly mešity prázdné, na více než 600 let starém náměstí žádný tanec ani hudba.

Útlak začal v roce 2016. Od té doby došlo k zatčení tří milionů lidí a podle dostupných informací skončily 3,4 miliony lidí v pracovních táborech, vězeňských táborech a detenčních zařízeních. Lidé se bojí vystupovat a bojí se praktikovat svou kulturu, se kterou žili stovky let.

I v takovém prostředí jste založil a provozoval mateřské školky pro ujgurské děti. Co vás k tomu vedlo?

Osud dětí je pro mě na tom všem to nejsmutnější. Školky jsem provozoval v Kašgaru a v Urumči, a důvod byl prostý - tehdy byly všechny školky v čínštině, tedy v jazyce většiny. Od roku 2017 čínská vláda nebudovala jen tábory a věznice, ale zároveň také internátní školy a internátní mateřské školy.

Z uniklých dokumentů, kterým říkáme Xinjiang Police Files, víme, že jen v okrese Karakaš žije asi 500 tisíc lidí a 47 tisíc ujgurských dětí je v internátních mateřských školách.

Děti nemůžete zavírat do internátu na dvacet čtyři hodin denně, 365 dní v roce. Jsou to děti. Neumí si se životem poradit samy. Když jsem školku vedl já, připadal jeden učitel na pět dětí, a ani to nebylo dost. Dnes je v jedné čínské třídě padesát nebo šedesát dětí a jeden učitel.

Navíc jsou jejich rodiče posíláni do čínských provincií na nucenou práci nebo do táborů. Děti tak žijí bez rodičů. Sbírám svědectví od lidí, kterým se v poslední době podařilo utéct. Není jich mnoho, já mluvil s více než třiceti. Od nich vím, že děti mladší třinácti let dnes nemluví ujgursky, protože byly od rodičů odděleny už ve třech letech.

Proto jsem začal kampaň za mateřské školy a za jazyk. Jsem lingvista. Vím, jak se jazyk uchovává a jak snadné je o něj přijít. Pokud se dítěti nepodaří jazyk udržet mezi třetím a šestým rokem, tedy během kritického období, může o něj přijít navždy. Čínská vláda přesně tento bod pochopila.

Děti, kterým v roce 2017, tedy v době rozmachu těchto internátů, byly tři roky, mají dnes skoro třináct.

Říkal jste, že jste v kontaktu s lidmi s podobným příběhem. Je na nich poznat, že je takové represivní prostředí nějak změnilo?

Zjistil jsem něco zajímavého: většina těch, kteří se rozhodli utéct, má jen jeden cíl - přežít. Nechtějí sdílet svůj příběh. Z těch jejich svědectví jsem žádná nezveřejnil, protože mi to nedovolili. Své příběhy mi vyprávějí proto, že chtějí požádat o azyl a potřebují moji pomoc. Vědí, že v západním světě musí být jejich příběh slyšet, aby soud rozhodl, že tam mohou zůstat svobodně. Ale dál svůj příběh sdílet nechtějí.

Povím vám jeden extrémní případ ujgurského páru, který uvázl v Malajsii, kam přijeli studovat. Měli čtyřleté dítě a žena byla těhotná. Ozvali se mi s tím, že zůstali v Malajsii a nemohou si obnovit pasy a potřebují pomoct. Pomohl jsem. A když se dostali do bezpečné západní země, zmizeli. Neřekli ani děkuji. Prostě zmizeli.

Proč…?

Protože, jak říkám, jejich cílem je jen přežít. Mohou využít kohokoli a jakoukoli příležitost. Nemají ale ten pocit vděčnosti. A nejde jen o ně. V letech 2018 a 2019 se mě někteří novináři ptali: „Myslíte si, že tento systém táborů a masového zatýkání dosáhne svého cíle?“ Tehdy jsem říkal, že ne. Myslel jsem si, že není možné změnit člověka zatýkáním a mučením. Že lidé se kvůli tlaku takto nezmění.

Dnes už se mě na to nikdo neptá, protože ujgurská otázka už média nezajímá. Ale od těch lidí jsem se naučil, že když žijete v takové situaci deset let nebo déle, naučíte se, že jediným důvodem existence je přežít. Ostatní pocity - vděčnost, ochota pomoci, empatie - mizí.

Je pro vás bezpečné těm lidem pomáhat? A máte po takových zkušenostech vůbec chuť v tom pokračovat?

Pro mě to bezpečné je, protože dlouhodobě spolupracuji s organizacemi na ochranu lidských práv. Ale zároveň mě to uvrhá do deprese a hněvu.

Když někomu chci pomoci, nejdřív vyslechnu jeho příběh, potom mluvím s lidskoprávními organizacemi a pak se pracuje s vládou. Jeden takový případ zaměstná nejméně deset lidí. Když ten člověk potom zmizí, co mám dělat?

Stačilo by mi říct: ano, tu rodinu jsme zachránili, jsou například v Bergenu a žijí tam. Aspoň bych měl co předat těm, kteří jim pomohli a věděli bychom, že to mělo smysl. My od zachráněné rodiny nic nepotřebujeme. Ale ti, kteří pomáhali, tu ujgurskou rodinu neznají, znají jen mě. A když jim potom nedokážu říct výsledek případu, jak mám pomoci dalším?

Z vlastní zkušenosti jsem pochopil, že útlak a genocida svého cíle dosáhly. Lidé se naučili, že život je jen o přežití. A druhá věc je důvěra. Nevěří nikomu. Pomáhal jsem i muži, který uvázl v Arménii. Koupil jsem mu letenku, aby mohl odletět do Bosny. A potom zmizel. Nešlo mi o těch pět set dolarů. Když jsem letenku kupoval, nečekal jsem, že se mi peníze vrátí. Chtěl jsem jen vědět, že dorazil někam do bezpečí. Jenže on zmizel.

Vy nemůžete věřit jim a oni nevěří vám. Chtějí jen využít šanci. Všechno je pro ně jen stupínek. Použijí ho a odhodí. Chtějí jen vyšplhat nahoru.

Takhle jsem nad tím nikdy nepřemýšlela.

Ptal jsem se na to psychologů a psychiatrů. Řekli mi, že je to normální. Když člověk prožije takovou tragédii, přizpůsobí se. Oni nevědí, co bude zítra. Pro ně je skutečné jen jídlo, které právě jedí, a peníze, které drží v ruce. Zítřku nevěří. Proto jim nezáleží na tom, co jste pro ně obětovali. Říkají si: jak mám vědět, co bude zítra?

V ujgurské komunitě je dnes velmi rozšířené jedno rčení: Nevíte, co je blíž - zítřek, nebo smrt.

Takže se podle vás čínské vládě podařilo změnit celý národ?

Ano.

A změnilo to i vás? Třeba zkušenost z vězení?

Dobrá otázka. Nezměnilo. Myslím, že záleží na člověku. Kdyby mě těch patnáct měsíců změnilo, nedělal bych to, co dělám dnes. Nepracoval bych na lidských právech, netrávil bych čas psaním knih pro děti, nezačal bych kampaně na ochranu jazyka a projekty na zachování kultury. Čínská vláda chtěla, abych žil jen jako obyčejný člověk, co se stará o normální život. Ale já to neudělal.

Nemyslím si však, že se změnili všichni. Stále existují lidé, kterým stojí za to vypouštět ven informace a podrobnosti o zatýkání, posílání dětí do školek a vyslýchání. Xinjiang Police Files s informacemi o 29 tisících lidech jsou pro mě poklad a důkazní materiál. Kdybych se tomu chtěl věnovat naplno, nestačil by mi na to celý život. Jen výslechových protokolů je 1800.

Minulý rok mi někdo poslal nahrávky s informacemi o tom, že čínská vláda zakázala více než 120 ujgurských písní, údajně kvůli „teroristickému obsahu“, „separatistickému obsahu“ a podobným čínským důvodům. Jiná nahrávka obsahovala materiály přímo z indoktrinační učebny, kde čínský úředník lidem vyhrožuje a mluví o tom, proč je nebezpečné ujgurské písně poslouchat.

Všichni tu odvahu tedy neztratili. Ale z lidí, které jsem potkal v diaspoře, se většina nechce ukazovat veřejně a nechce sdílet svůj příběh.

Jaký byl vlastně oficiální důvod vašeho zatčení? Bylo to kvůli těm školkám?

Oficiálně jsem byl obviněn z nelegálního získávání peněz. To bylo zajímavé. Bránili jsme se tím, že podle čínského práva jde o nelegální fundraising v případě, že vybíráte peníze od více než padesáti lidí pod falešnou záminkou. My tolik nevybrali, ale ani tak to neobstálo.

Ve vazbě se mě ale nikdo neptal na školky ani na to, jak jsem peníze získal. Ptali se mě, jak jsem byl vyškolen ve Spojených státech, kdo mě poslal zpátky do Číny, kolik mám studentů, proč mě lidé v různých ujgurských městech podporují, proč mám tolik sledujících na internetu a proč jsem začal hnutí za mateřský jazyk. Tvrdili, že takové hnutí už dřív vedlo k odtržení Bangladéše od Pákistánu a že se snažím vybudovat ujgurský stát.

Řekl jsem jim: „Kdybych chtěl rozdělit Čínu, jak bych to mohl udělat s dětmi ve věku od tří do šesti let? Kdybych chtěl budovat stát, pracoval bych přinejmenším s dospělými. Ti mohou protestovat, mohou něco dělat. Jak mohou děti rozdělit stát?“

Jak proběhlo vaše zadržení?

Bylo to v srpnu. Tou dobou bývá v Kašgaru opravdu velké horko, díky čemuž ale můžeme pěstovat výborné ovoce. Věřila byste, že máme více než dvacet druhů meruněk, více než sto druhů melounů a více než deset druhů hroznů? V ujgurštině se slovo zahrada používá nejen pro krásu, ale také pro bohatství. Stejně tak popisujeme lidskou mysl a svět. Ujgurové jsou zahradníci.

V Sin-ťiangu má nejméně 30 procent míst v názvu bagh - zahrada. V době zatčení jsem byl v jedné z těch zahrad, v Nazarbaghu, kde byla i moje školka. Pracoval jsem s přáteli, umělci a agronomy na výzdobě. Chtěl jsem, aby chodili lidé a říkali: tohle je skutečný bagh, skutečná zahrada.

Policie přijela asi ve dvě hodiny odpoledne ve Volkswagenu Santana. Od té doby nemám rád Volkswagen. V Číně z toho udělali typické policejní auto.

Všiml jsem si, že auto nemá poznávací značku. V Číně to tak bývá, když auto nemá značku, je to policejní auto. Pak vystoupili dva muži s velmi krátkými vlasy, svalnatí, s typickou chůzí. Poznal jsem, že jsou od policie. Také jsem ale věděl, že by mě mí přátelé nenechali zatknout, proto jsem řekl: „Podívejte, přišli dva rodiče. Musím s nimi mluvit, vy pokračujte.“ Šel jsem k nim a nahlas jsem řekl: „Vy jste rodiče, že? Chcete dát své děti do naší školky, že? Pojďme si promluvit do auta.“

Jakmile jsem nastoupil, přetáhli mi přes obličej černou kuklu, spoutali mi ruce a dali mi pouta i na nohy. Řekl jsem: „Co se děje? Myslíte si, že jsem nebezpečný? Opravdu věříte, že jsem nebezpečný? Proč to děláte?“ Pak mi přelepili ústa náplastí, takže jsem nemohl mluvit.

Kam vás zavezli? Co se tam dělo?

Na jeden den mě dali do detenčního centra v Kašgaru. Druhý den jsem letěl z Kašgaru do Urumči. Tam jsem byl ve třech různých detenčních centrech.

Když porovnám všechna čtyři detenční centra, to v Kašgaru bylo nejhorší. Tam na mě použili elektrický obušek. Vypadá to jako tyč a když stisknete tlačítko a dotknete se těla špičkou, je to jakoby vám hořelo. Začnete se třást, není to ve vaší moci. Spálí vám to kůži. Je to opravdu hrozné.

První otázky byly zajímavé. „Víme, co jste udělal. Víme, kdo jste. Chceme jen, abyste se přiznal. Řekněte nám, kdo vás poslal ze Spojených států do Číny. Kdo vás ve Washingtonu vycvičil? Co od vás CIA očekává? Kolik vás bylo vycvičeno? Kolik je jich uvnitř a kolik venku?“

Řekl jsem: „Ne. CIA mě nevycvičila. Studoval jsem na Kansaské univerzitě a jsem lingvista. Mám tam přátele, ale v lingvistickém oddělení jsem byl jediný Ujgur a jediný člověk z Číny. Vrátil jsem se sám.“ Říkal jsem jim, že vím, že poslouchají můj telefon. Nemusí se na nic ptát, všechno o mně vědí. Sledují můj WeChat, aplikaci, která může nakreslit mapu vašeho pohybu. Nemusím se k ničemu přiznávat.

Protože jsem odporoval, použili elektrický obušek. Za těch patnáct měsíců jsem slovo ne řekl snad milionkrát. Nejsem agent CIA. Nemám plán rozdělit zemi. Chci jen učit děti.

Napadlo vás během toho, že byste se přiznal, k čemukoli?

Někdy mě napadalo, že si něco vymyslím, aby mě už nemučili. Ale je těžké vymyslet si něco, o čem jste nikdy dřív neuvažovali, takový nejsem. Něco bych si asi dokázal představit, ale oni po mně chtěli, abych přiznal věci, které jsem nikdy neudělal: že jsem špion CIA, že chci rozdělit zemi, že podněcuji terorismus.

Jak bych mohl podněcovat terorismus? Nedokážu zabít ani ptáka. Nemohu se dívat na krev, bojím se jí. Jak bych mohl někoho podněcovat k terorismu?

Potom mi řekli toto. „Víme, jak CIA mučí vězně v Iráku a v Guantánamu. Víme o tom všechno. Můžeme udělat totéž.“

Když Spojené státy začaly kampaň proti terorismu, rozvíjely technologii velkých dat. Ministerstvo vnitřní bezpečnosti objednalo u IBM vývoj systémů pro sledování teroristů po celém světě. Používali je pět let. Potom IBM prodala stejnou technologii čínské vládě. Čína použila stejný systém, jaký USA používaly v Iráku a Afghánistánu, proti Ujgurům. Tehdy jsem to nevěděl. Dozvěděl jsem se to až po propuštění, když jsem mluvil s lidmi a s firmami.

Tehdy jsem jim odpověděl: „To, co se dělo v Iráku nebo na Guantánamu, je zlo. A pokud se od nich učíte, jste stejné zlo.“

Není rozdíl mezi čínskou a americkou CIA. Věděli, jak CIA zacházela s lidmi a slibovali, že mi udělají totéž.

A udělali.

Jak se vám tam podařilo přežít? Věděl jste, jak dlouho vás tam budou držet?

Pomáhalo mi psaní. Můj dědeček miloval poezii a během kulturní revoluce, která trvala do roku 1976, byl zatčen, protože si uchovával básně. Říkával mi: „Nevěř tomu, co je napsané. Knihy budou zničeny a tvé je jen to, co si pamatuješ. Proto se uč zpaměti.“

Umím zpaměti mnoho básní a během výslechů jsem se tak snažil uniknout realitě. Myslel jsem i na dědečka a mého otce. Strávil deset let v pracovním táboře.

Ten tábor byl tedy oficiálně „zemědělská škola“. Čínská vláda je velmi dobrá ve vymýšlení slov. Dnes říkají „odborná škola“, ne tábor, ne vězení. Pamatuju si, že když jsem vyrůstal, bylo na naší bráně vyryté číslo 1976. Vyryl ho tam můj nejstarší bratr, protože v tom roce se táta vrátil z „práce v zemědělské škole“.

Ve vězení jsem si v hlavě napsal tři knihy. Začal jsem 6. října 2013, kdy jsem si uvědomil, že to není krátkodobé zadržení. Říkali mi, že dostanu nejméně patnáct let, nejvýše doživotí. Řekl jsem si: dobře, budu tu dlouho, musím něco dělat. Jednu knihu jsem napsal pro své dcery, druhou pro manželku a třetí pro přátele a příbuzné.

Každé ráno jsem v hlavě navazoval dalším a dalším odstavcem. Psal jsem v hlavě, i když jsem seděl před obrazovkou a na ní mluvil Si Ťin-pching o svém „čínském snu“. Já jsem snil jiný sen. Snil jsem o své budoucí knize. A když jsem chodil, potichu jsem si opakoval básně, které jsem se naučil v dětství. To mě drželo dál od reality, ve které jsem žil.

Jak vaše zatčení prožívaly vaše děti?

Když mě zatkli, bylo mojí dceři šest let. Ve vazbě jsem strávil patnáct měsíců. Dodnes mi říká: „Neměla jsem dětství. Zničil jsi mi dětství. Nebyl jsi se mnou.“ Má ještě mladší sestru. A věřte mi, když si se mnou ta mladší chce hrát, a já zrovna nedělám něco opravdu naléhavého, přestanu pracovat a hraju si s ní. Protože s tou první jsem o tu možnost přišel.

A moje starší dcera se často ptá: „Proč to děláš? Se mnou jsi tohle nedělal.“ Vždycky jí říkám: „Zlato, bylo to jen patnáct měsíců.“ A ona odpovídá: „Ne, ne. V té době jsi v mém životě nebyl. Kvůli tobě jsem neměla dětství.“ Dodnes si nese trauma.

Pokaždé, když myslím na ujgurské děti, je mi velmi smutno. Nejde jen o jazyk. Nemohly si užít život. Je to stín, břemeno, které ponesou navždy, stejně jako moje dcera. Pořád cítí křivdu. Pořád má pocit, že si nemohla užít dětství. Takové trauma ovlivňuje práci, manželství i volbu kariéry. Nemáte dost důvěry. Nedokážete budovat normální vztahy s ostatními. Je to ničivé.

Když vyrůstáte bez rodičů v internátní školce, je těžké rozvíjet sourozenecké pouto. Máte jen spolužáky. A jak se může rozvinout empatie, když se vám jí nedostávalo?

Věděly tehdy vůbec vaše dcery, co s vámi je?

Tehdy jsem nevěděl, co jim manželka řekla. Když jsem se vrátil domů z vězení, řekla mi, že dceři vysvětlila, že tatínek odjel do Urumči psát knihu. Dcera si vedla deník, možná ho pořád někde mám. Psala tam: „Táta odjel do Urumči psát knihu. Proč musí psát knihu v Urumči? Proč ji nepíše doma? Nechci, aby psal knihu, chci…“ Je to velmi smutné.

Pokaždé, když trávím čas se svou rodinou, hlavně s dětmi, cítím nespravedlnost. Moje sestra je stále ve vězení. Její dvě děti jsou v internátních školách. Jedno je v čínské provincii čtyři tisíce kilometrů od našeho rodného města. Jsou podobně staré jako moje děti.

Je to těžké. Sám jsem toho zažil hodně a dokázal jsem to snést. Když mě čínská vláda zavřela do vězení, vydržel jsem to. Ale nevím, jestli to může vydržet moje mladší sestra.

Čeho tím chce podle vás čínská vláda dosáhnout?

Myslím, že jejich cílem je nás velmi rychle asimilovat. Chtějí, abychom byli Číňané, chovali se jako Číňané, mluvili jako Číňané a žili jako Číňané.

Ujguři vypadají velmi různě. Někteří vypadají jako vy, někteří jako já, někteří jako lidé z Indie. Ujgurská oblast je jako muzeum lidských ras. Máme různé vlasy, různé nosy. Když vidíte Ujgura, někdy ani nepoznáte, že je Ujgur. Je to dané tím, že žijeme na Hedvábné stezce: jižní Indie, sever Ruska, východní Čína, západní středoasijské země. Tak jsme žili a tak vznikla ujgurská kultura.

Asimilace je tedy přirozená. Ale čínská vláda nás chce asimilovat ve velmi krátkém čase. Říkám si, že jim nestačí 1,4 miliardy lidí? Velcí jsou dost. Proč chtějí, abychom byli jako oni, jsou snad menšina, které hrozí, že zítra zmizí?

Druhým cílem je, abychom věřili, že komunistická strana je Bůh. Ujguři jsou muslimové a věří v Boha. Ale režim chce, aby věřili v komunismus. Přitom oni sami komunismu nevěří. Jsou to ti nejnebezpečnější kapitalisté na světě.

A další věc je nejhorší: máme ropu, zemní plyn, uran. To je dnes problém i v Íránu - uran. Máme uran, tu špinavou surovinu. Čínská vláda chce testovat technologie a potom je rozšiřovat do světa. A chce propojit Čínu s Evropou, obnovit průmysl a obchod na Hedvábné stezce. Proto mluví o iniciativě Pás a stezka. Velká část této pozemní trasy vede přes naši zemi.

Do Evropy vedou dvě cesty. Jedna severní přes Rusko, Kazachstán a Polsko. Druhá z Kašgaru do Střední Asie, Íránu, Turecka a odtud do Evropy. Obě trasy procházejí naší zemí. Chtějí naši zemi, ale nechtějí, abychom tam žili jako Ujguři. Proto dávají lidi do táborů a nutí je okamžitě mluvit čínsky.

Zrovna nedávno Peking schválil zákon, podle kterého etnické jazyky ve školách ustoupí čínštině. Některé zdroje to podporují s tím, že výuka čínštiny je součástí modernizace a že tak ujgurské děti mají větší šanci najít práci…

Ano, to je pravda. Nikdo to nepopírá. Každý, kdo žije v reálném světě a v reálné Číně, ví, že bez čínštiny člověk práci nenajde. Nikdo neříká opak. Čínsky jsem se učil od třetí třídy a více než deset let jsem učil na čínské univerzitě. Kdybych neuměl čínsky, jak bych mohl učit čínské studenty?

Ale můžete děti učit čínsky mimo vězení. Neučte je v internátní školce. Nechte je žít s rodiči. Ať jdou ráno do školy a večer se vrátí domů. Ať spí doma se svými rodiči. Proč by ne?

Tato koncepce „převýchovy“ vlastně začala v Sovětském svazu. Jeden agronom tehdy přišel s myšlenkou, že lze změnit genom rostlin prostřednictvím „převýchovy“ - přesné slovo si teď nevybavuji. Stalin s tím začal v roce 1937. Číňané se to naučili v roce 1942 a začali to používat v Číně. Potom to znovu zkoušeli během kulturní revoluce a pak znovu.

Tentokrát ale použili něco nového. Existuje pojem převýchova a vzdělávání prací, ale tentokrát přidali nový prvek: transformaci prostřednictvím kultury. To znamená, že učí čínskou kulturu, čínské dějiny a čínský jazyk.

Cílem je vymazat kulturu z jejich mysli - kulturu, kterou režim považuje za zaostalou, necivilizovanou a nemoderní. V jejich představě je čínská kultura moderní a civilizovaná. Tím se dnešní systém liší od kulturní revoluce i od sovětského gulagu a sovětské převýchovy. Je to nový vynález Čínské komunistické strany v éře Si Ťin-pchinga.

Změnily tyto zkušenosti váš pohled na čínský stát?

Dříve jsem si myslel, že systém je ještě nějak v pořádku. Myslel jsem si, že i když je komunistický, dá se v něm přežít.

Dnes už si to nemyslím. Vlastně ani nevěřím, že je to komunismus. Je to národní kapitalismus podobný nacistickému režimu. Znamená to, že se politici a mezinárodní podnikatelé spojují a utlačují nejen etnické menšiny, ale i pracující třídu.

V nacistickém Německu nebyli utlačováni jen židé. Pronásledováni byli také němečtí komunisté, liberálové, intelektuálové, Romové a další menšiny. O židech mluvíme nejvíc, protože to bylo nejhorší, ale nebyli jediní. Proto říkám, že to není komunismus.

Tehdy jsem tomu plně nerozuměl. Dnes chápu, že jde o stejné zlo.

Když národ uvěří, že je nadřazený, stejně jako Němci věřili ve svou nadřazenost, vzniká totéž. Teď říkají Číňané: my jsme nadřazený národ, ostatní jsou zaostalí. Je to stejné.

A dnešní systém používá lidi jako pracovní sílu. Chce vyrábět levné produkty, prodávat je a bohatnout bez etiky, bez lidských práv, bez svědomí. Proto dnes říkám: dokud tento režim existuje, nemám o něm žádné iluze. I kdyby uvolnil politiku a propustil lidi z vězení. Stejně jako nemám iluze o sovětském nebo nacistickém režimu.

Moje myšlení se změnilo. Dříve jsem byl plný naděje, že pokud se Čína změní, zachráníme své bratry, sestry a příbuzné z táborů. Dnes už si to tak jednoduše nemyslím. Nejde jen o změnu Číny. Jde o změnu světa, který je propojený.