Když je soupeřem i vzduch. Co udělá extrémní výška s fotbalem

Špičkoví fotbalisté se před zápasy obvykle připravují na soupeře: na jeho taktiku, způsob napadání či zahrávání standardní situace, zkoumají slabiny i silné stránky. V některých případech se také vyplatí připravit na prostředí, ve kterém se bude hrát – a letošní mistrovství světa v tom není výjimkou.

České reprezentace se to týká také. První zápas hraje v Guadalajaře, třetí v Mexico City. První stadion leží v o něco nižší výšce než vrchol Sněžky, přesně zhruba 1570 m n. m., druhý pak ve zcela „nestředoevropských“ 2200 metrech nad hladinou moře. Není to jako při předchozích mistrovstvích světa v Mexiku v letech 1970 nebo 1986, kdy se celý šampionát odehrával „vysoko“, ale otázku výkonů ve vyšších nadmořských výškách tým i tak řešit musí.

Čeští hráči si například mohli vyzkoušet zátěž v komoře simulující právě pro ně nezvyklou nadmořskou výšku. Lékaři cestující s týmem budou také podrobně sledovat zdravotní stav hráčů do detailů a mohou jim podávat (pochopitelně povolené) podpůrné prostředky podle potřeby.

Ale na to nejlepší řešení prostě není čas, jak vysvětlil například sportovní lékař Pavel Malovič v rozhovoru pro Seznam Zprávy. Nejlepším řešením by byla totiž aklimatizace na takové prostředí, která by ale musela probíhat několik týdnů. Hráči však měli jiné povinnosti a samotné mistrovství světa má pevný rozpis, do kterého se takové řešení nevejde.

Takže co vlastně hráče při zápasech ve větších výškách čeká a co můžeme čekat my diváci?

O výšce se běžně mluví tak, že je v ní méně kyslíku. Jako zkratka to stačí, přesněji je ale problém trochu jiný. Podíl kyslíku ve vzduchu je i ve výšce zhruba stejný jako u moře, mění se ovšem tlak – tedy v podstatě množství vzduchu kolem vás.

S rostoucí nadmořskou výškou tedy je kyslíku relativně – v poměru ke zbytku vzduchu – stále stejně, ale jeho absolutní množství je nižší. Právě tlak přitom určuje, jak snadno se kyslík dostává z plic do krve a odtud ke svalům.

Organismus reaguje obratem: zrychlí dýchání, zvýší srdeční tep a stejně intenzivní pohyb nám přijde namáhavější. Problém se nemusí projevit hned v plné šíři, často se naplno ukáže až později, jak se snižuje schopnost opakovat náročné akce. Ale k tomu se ještě dostaneme.

Odborné debaty o fotbale ve výšce se proto nevedou jen kolem zápasů v extrémních podmínkách typu stadionů ve městě La Paz (zhruba 3600 m n. m.) nebo v El Alto (zhruba 4100 m n. m.). Důležité jsou i střední výšky.

U neaklimatizovaných sportovců začíná maximální výkon (míně aerobní, tedy zjednodušeně vytrvalostní) měřitelně klesat už kolem 1500 metrů nad mořem. Přesné číslo závisí na jednotlivci, metodice i délce pobytu, nicméně směr je jasný: s rostoucí výškou se zmenšuje výkonnostní rezerva.

Na hřišti se podobný rozdíl nemusí projevit na první pohled nijak dramaticky. Fotbalista ve výšce obvykle nevypadá jako člověk, který nemůže dýchat. Spíš později „zavře“ prostor na hřišti, který má na starosti, pomaleji se vrátí po ztrátě míče, nebo v závěru zápasu nedostoupí soupeře tak důsledně jako na začátku.

Fotbal není maraton ani závod na 100 metrů. Hráč během zápasu střídá chůzi, klus, sprint, změnu směru, souboj, výskok, brzdění a krátkou pauzu. Kdyby šlo jen o jeden sprint, výška by ho nemusela zásadně změnit. Jenže fotbal je sport opakovaných nároků.

Rozhodující není jen první náběh za obranu, ale také schopnost zopakovat podobnou akci po návratu do defenzivy, souboji a další krátké pauze. Výška tedy nemusí ubrat hráči rychlost v jedné izolované situaci; výraznější dopad má na to, jak se nám v těle střádá únava.

Při sprintu využívá rychlejší energii, ale ta se znovu doplňuje díky přísunu kyslíku mezi jednotlivými výkony. Když je kyslíku méně, tělo se logicky hůř zotavuje. A maximální výkony tím pak začnou trpět.

Na výšku se dá do velké míry zvyknout, jenže to není otázka pár tréninků. Tělo se přizpůsobuje v několika vlnách.

První reakce přicházejí brzy: zrychlené dýchání, vyšší tepová frekvence, změny spánku a vyšší vnímání námahy. V dalších dnech se upravuje ventilace, hospodaření s tekutinami a tolerance zátěže. Delší adaptace, včetně změn souvisejících s krvetvorbou, vyžadují více času. I proto se ve sportu často pracuje podle principu „žít vysoko a trénovat nízko“.

Velké fotbalové turnaje ale nejsou tréninkové bloky vytrvalců. Mužstva přijíždějí po klubové sezoně, program je daný a každý přesun ubírá čas na odpočinek i přípravu. Pokud tým nemůže pobývat dost dlouho ve výšce, musí si vybrat. Může přijet dříve a riskovat přechodnou nepohodu, nebo přijet později a doufat, že během kratšího pobytu se neprojeví žádné potíže.

Dilema popisuje Pavel Malovič v již zmíněném rozhovoru pro Seznam Zprávy. Za vhodné minimum pro aklimatizaci označuje zhruba 10 dní (delší pobyt je rozhodně lepší). Pokud takový čas není, dává podle něj smysl opačný postup: přijet co nejpozději, odehrát zápas a rychle se vrátit do prostředí, kde se hráči lépe zotaví.

Existují možnosti „simulovat“ pobyt ve vyšší výšce, například hypoxické komory nebo stany mohou tělu dodat část podnětu, který by jinak dostalo pobytem ve výšce. Mexické prostředí tím nenahradí, ale mohou hráči ukázat, jak pocítí zátěž při nižší dostupnosti kyslíku. Pro trenéry a kondiční tým je to zároveň možnost, jak si ověřit individuální reakce hráčů na nižší přísun kyslíku.

Na trávníku se omezení přísunu kyslíku projeví v řadě detailů. Hráč později dobíhá volný míč, napadání se opozdí, střední záložník zvolí jednodušší přihrávku. Při pressingu je zapotřebí rozvahy, dobře si rozmyslet, kdy ho spustit a kdy šetřit síly.

Důležitou roli mohou mít také střídání. Od roku 2020 se v profesionálním fotbale běžněji používá pět střídání, což změnilo způsob, jakým trenéři hospodaří se silami hráčů. Ve výšce mohou být čerstvé nohy ještě důležitější než obvykle. Nadmořská výška neurčuje styl hry sama o sobě, ale ovlivňuje, jak dlouho se ho podaří udržet.

Řidší vzduch nemění jen tělo hráče. Mění i prostředí, kterým letí míč. Ve vyšší nadmořské výšce je menší odpor vzduchu, takže míč ztrácí rychlost pomaleji. Může letět dál, rychleji dobíhat k brankáři a jinak se chovat u dlouhých přihrávek, centrů nebo střel z dálky.

Do hry vstupuje i Magnusův efekt, tedy zakřivení letu rotujícího míče. I ten závisí na interakci míče s proudícím vzduchem. Když je vzduch řidší, mění se nejen odpor, ale i síly, které se podílejí na zakřivení trajektorie.

Rozdíly nemusí být pro laika velké. V profesionálním fotbale ale i malý posun mění načasování. Studie věnovaná analýze míčů pro mistrovství světa ukazuje, že povrch a konstrukce míče ovlivňují odpor i vztlak a připomíná také vliv teploty a nadmořské výšky na trajektorii. Pro brankáře nebo stopera, který odhaduje dlouhý míč, může být několik procent rozdílu v odporu vzduchu rozdílem mezi dobrým a špatným postavením.

Vysokohorský problém fotbal zná dlouho. Poprvé z něj téma udělal šampionát v Mexiku v roce 1970. Hrálo se v horku a ve městech, jejichž nadmořská výška byla pro mnoho evropských týmů nezvyklá. Dobová technická zpráva FIFA ukazuje, jak velkou pozornost tehdy týmy věnovaly podmínkám a aklimatizaci.

Pro československý fotbal je to nepříjemná vzpomínka. Tým na MS 1970 prohrál všechny tři zápasy: s Brazílií 1:4, s Rumunskem 1:2 a s Anglií 0:1. Samotné výsledky nelze vysvětlit jen výškou. Tehdejší reprezentace absolvovala středohorskou přípravu v Tatrách, a přesto se v Guadalajaře trápila – a to zejména ve druhých poločasech.

V Jižní Americe se z výšky stalo nakonec i politické téma. V roce 2007 FIFA dočasně zakázala mezinárodní zápasy nad 2500 metrů nad mořem, což zasáhlo především Bolívii, Ekvádor a Kolumbii. Po odporu jihoamerických zemí byl zákaz nejprve zmírněn a v roce 2008 zrušen.

Dnešní sportovní medicína je výrazně bohatší a vyspělejší: týmy měří zátěž, spánek, hydrataci, regeneraci i individuální reakci hráčů. Základní problém však nezmizel. Tělo může být lépe připravené, ale zákony fyziky a fyziologie se nezměnily.