„Nadávali, tak jsem skončil.“ Komentátor Pavel Čapek o MS 1994 i drsné kritice

Nebyl internet, nebyly mobily. Jen on a nekonečná Amerika. V roce 1994 se televizní komentátor Pavel Čapek vydal na své druhé fotbalové mistrovství světa. To poslední si odkroutil v Brazílii v roce 2014. „Když jsem se vrátil, nevěřícně jsem zíral, co se tady rozpoutalo,“ vzpomene si na okamžik, po kterém se rozhodl, že vycouvá. Éterem se nesla vlna, že se jeho styl přestal líbit. Řešilo se, proč používá tolik klišé: „Když nepočítám opilce v hospodě, nikdy nikdo mi to do očí neřekl. Já žádné pamflety a recesistické články nečetl a číst ani nehodlám.“

Když mluví, přesně si vybavíte ten klidný hlas z České televize, který provází sportovní přenosy od roku 1984. Tehdy 1. února Čapek, vystudovaný inženýr ekonomie a původně bigbíťák z České Lípy, podepsal smlouvu.

Když jste letěl do Spojených států, bylo krátce po rozdělení republiky a Česko se ani na mistrovství světa nedostalo. Teď se šampionát po 20 letech vrací. A zase do Ameriky.

My letěli do Dallasu, kde jsme měli základnu, pronajatou místnost v Mezinárodním vysílacím centru. Odsud jsme komentovali zhruba šestinu zápasů na dálku, takzvaně off-tube neboli mimo obraz. Na zbytek se létalo. Byli jsme čtyři a nedalo se stíhat víc. Vzpomínám, jak jsem prakticky okamžitě cestoval do Chicaga na zahajovací zápas Německo–Bolívie. Pak Orlando, Washington a druhou půlku šampionátu jsem pendloval mezi Los Angeles a San Franciscem. Z Prahy jsme měli jen vyfasované letenky, takže všechno se zařizovalo po vlastní ose. Na letišti v Dallasu jsem jednou spěchal na spoj, a kdybych si spletl vláček, který spojoval dva terminály, měl bych prostě smůlu.

To musel být záhul.

Pět týdnů v kuse, moje druhá nejdelší pracovní cesta. Překonala ji pouze o čtyři roky poté Francie, kde jsem si před mistrovstvím střihl ještě tenisové Roland Garros. Když jsem se vrátil ze Spojených států, ke kterým jsem celý život vzhlížel jako k něčemu úžasnému a dlouho nedotknutelnému, kamarádi se hned vyptávali: Tak co Amerika? Bomba? Jenže já byl malinko zklamaný z obyčejných Američanů, u kterých jsem zjistil, že nemají páru, že vůbec nějaké Česko existuje nebo že se snad rozdělilo Československo. Nanejvýš dokázali reagovat, že patříme do Evropy.

Co jste odpovídal kamarádům?

Že mi Amíci přijdou stejně povýšení jako bohatí Rusové. Na druhou stranu jsem potkal úžasné krajany, české emigranty a jejich potomky. Pomohl třeba kontakt na Johna Sykoru, starousedlíka, který se v Dallasu staral o krajanský spolek. Rovnou nás pozval na bál, kde jsme s kolegy Mírou Bosákem a Jirkou Lípou, bývalým hokejovým rozhodčím, který zaskočil u fotbalu, dokonce museli na pódium.

Až tak?

Johnovi bylo osmdesát a měl krásnou staročeštinu, kterou ho naučila maminka. On už se narodil v USA. Když nás v kulturním sále vyzval, jestli bychom jako vážení hosté nevystřihli něco echt českého, chytil jsem kytaru a zazpívali jsme pár hitů od Matušky. Boží to bylo. V Los Angeles mě zase adoptovala Maruška Batlíková, tedy Mária Batlik. S ní jsme dokonce jeli na dvoudenní výlet do Las Vegas. A její syn, když jsme zrovna po práci narazili na zavřenou hospodu, zavelel: Musíme jinam, boys. A nejbližší byla 60 mil daleko. Prostě Amerika.

Ať to nezamluvíme, vy hrajete na kytaru?

Jsem celoživotní muzikant. V lidušce jsem absolvoval piano a kytaru jsem doplnil jako samouk. Celý gympl jsem s bigbítem objížděl okres Česká Lípa, takže když mi v Dallasu dali mikrofon, ať zazpívám, trémou jsem netrpěl.

Nakonec jste na šampionátu komentoval i finále v Pasadeně. Byl to velký zážitek?

Paradoxně nejvíc vzpomínám na osmifinále Rumunska proti Argentině, která musela hrát bez Diega Maradony, distancovaného za kokainový nález. Neskutečný zápas hrál tehdy Gheorghe Hagi a já jen tiše litoval, že jsme tam klidně mohli hrát my místo Rumunů. Vždyť jsme je během kvalifikace sestřelili 5:2 v Košicích.

Vzpomínám si, jak vášnivě jste tehdy komentoval hattrick Petera Dubovského.

Tak mě napadá: Hagi byl výjimečný levák, Dubovský výjimečný levák a Stoičkov jakbysmet. I Christo Stoičkov a jeho Bulhaři hráli na mistrovství skvělý fotbal, vyřadili Němce. Nakonec turnaj zaslouženě vyhráli Brazilci. Čekali na titul od roku 1970 a dočkali se právem. Měli vynikající tým. Romário, Bebeto, Cafú, kapitán Dunga. Jenže to jejich finále proti Italům mě zklamalo. Navíc kvůli Evropě, aby se zápas vysílal v přijatelném čase, se hrálo brzy odpoledne. A protože v Pasadeně nebyla střecha, bylo to spalující.

Navíc se šlo až do penalt.

Za 120 minut se hrálo bez gólů, což nepotřebuje další komentář. Italové už ze skupiny postoupili s klikou a ve finálovém rozstřelu dvě hvězdy vůbec netrefily branku. Dodnes, když někdo z penalty mine, ten příměr používám. I Roberto Baggio a Franco Baresi, ti mistři, minuli.

Na co ještě vzpomínáte?

Jak tehdy do Los Angeles na pár dní přiletěl trenér Václav Ježek, který se předtím pokoušel zachránit účast posledního federálního týmu. Scházel jediný gól v posledním utkání v Bruselu. Kdybychom vyhráli, letíme do Ameriky. Pan Ježek se ubytoval ve stejném novinářském hotelu jako já, a když jsme si spolu sedli, měl jsem poprvé v životě možnost poslouchat pana Trenéra. Dokonce mi vyprávěl, jak kdysi trénoval Českou Lípu, což je moje rodiště. Jo, i Jaromíra Jágra jsem potkal.

A to se stalo jak?

Během semifinále Brazílie–Švédsko mi ho kdosi přivedl na komentátorskou pozici. Zničehonic. Protože jsem se potřeboval soustředit na komentování, napsal jsem mu na papír, že se o přestávce domluvíme na nějakém dialogu, který bychom mohli v televizi odvysílat. Jenže on se po deseti minutách zvedl a beze slova odešel. A protože jsem na něj neměl kontakt, do konce šampionátu jsem ho už nepotkal.

Dá se vůbec vyjádřit, jak se od té doby změnilo komentování fotbalu?

Nedá se to porovnat. Vozil jsem s sebou všechny možné magazíny, ze kterých jsem čerpal, počínaje německým Kickerem. Vždyť internet ještě nebyl ani v plenkách. Teď stačí kliknout a víte i víc, než vědět chcete. Ale moje příprava se neliší: vždycky dva velké tvrdé kartony A4 se základními údaji. Jeden o reprezentaci, druhý o hráčích. I komentování samotné se vyvíjí a rozvíjí, byť z mého pohledu konzervativního člověka nijak zásadně.

Vážně?

Vážně. Revoluci vnímám z druhého úhlu pohledu, což způsobil internet. Pro komentátory je obrovský kumšt vybrat a použít z toho šíleného množství informací, které se na vás vyvalí, to dostatečně správné. Když je toho moc, diváka zahltíte. Když málo, můžou si o vás myslet, že toho nevíte dost. Proto říkám, že samotné komentování se moc nezměnilo.

Když jste po šampionátu 2014 v Brazílii skončil, byl to pro vás zlom?

Ještě jsem dalších skoro deset let chodil moderovat do studia, ale je pravda, že tehdy to pro mě nebyla příjemná situace. Nebudu si hrát na frajera. Přemlouval mě sice šéf redakce sportu Jiří Ponikelský, ale mně se nechtělo nikoho přesvědčovat a dokazovat, že svou práci umím. Seknul jsem s tím dobrovolně.

Nelitoval jste?

Naštěstí se mi hned otevřely jiné dveře a ještě tentýž rok jsem poprvé v životě komentoval Euro v malém fotbale. Pro normálního fanouška okrajová záležitost, ale mě to pohltilo a obohatilo, protože tam je to trošku jiná novinářská práce. My jsme fungovali jako rodina. Já bydlel s reprezentanty ve stejném hotelu, jedl s nimi u stejného stolu, poznával jejich civilní životy.

Brali vás?

Naprosto. A je až úsměvné, že jsem jediný český nebo československý komentátor, který mohl živě popisovat zlatou medaili nároďáku na mistrovství světa v Tunisku. Byť v malém fotbale. O rok později přibyl v Kyjevě titul mistrů Evropy. Přestože mám třeba se stříbrnými reprezentanty z Anglie 1996 velmi přátelský vztah, tohle bylo úplně něco jiného. Ze společného hotelu 300 metrů jedním směrem na pláž, 300 metrů druhým směrem hřiště. Všechno společně. Na komentování to nesmělo být znát, protože musíte zapnout autocenzuru, ale věřte, že nic moc hezčího jsem v branži nezažil. Ti kluci byli amatéři, měli normální práci nebo studovali – a já byl najednou jedním z nich.

Byť o dvě generace starší?

Ve sportu se věk neřeší a můžu zpětně přiznat, že ráno po oslavách jsme málem nestihli odlet. Když pak kluky senzačně vyhlásili nejlepším sportovním kolektivem roku 2017, vzali mě s sebou i do vyhlášeného baru Kozička u Staroměstského náměstí. Byl jsem tam poprvé a stálo to za to.

Splín po komentování velkého fotbalu nedorazil?

Snažil jsem se od všeho oprostit a vytvořil si vlastní bublinu. Komu bych co vysvětloval? A proč vlastně? Komentoval jsem celý život stejně, a jestli s tím má někdo najednou problém, nemůže chtít po mně, abych to vyřešil. Znáte Martina Tylera? Ročník pětačtyřicet.

Jasně, v Anglii ho uznávají jako komentátorskou legendu. Mladším generacím by možná stačilo říct, že 14 let namlouval herní sérii FIFA.

Potkal jsem ho poprvé na jaře 1990 ve Wembley, kdy jsme hráli přípravu na mistrovství světa a ve velmi pěkném zápase prohráli 2:4. Od té doby jsme se potkávali při Lize mistrů a na šampionátech, spřátelili jsme se. A ten Martin je noblesní pán s krásným hlasem, který používá celou kariéru úplně stejné výrazy, dikci, zabarvení, a nikdy to nikomu nevadilo. Však mi Robert Záruba tehdy řekl: Škoda že nejsme v Anglii, vážili by si tě.

Nepomohlo by třeba změnit slovník? Být akčnější?

Ale proč? Vnímání sportovního komentáře v televizi je velmi subjektivní a individuální věc. Objektivně nezměřitelná. Samozřejmě za předpokladu, že se umíte vyjadřovat česky, znáte pravidla a poznáte hráče (úsměv). S nadsázkou řečeno je to jako vnímání písniček, které se linou z rádia. Kdyby notoricky známou lidovku zazpívali postupně Kamil Střihavka, Karel Gott, Jožka Černý nebo Jarek Nohavica, neudělají chybu ani jeden, protože zpívat umějí. Jenže posluchači pak podle svého vkusu někoho vynesou do nebes a jiného klidně vypnou, protože se jim to nebude pozdávat.

Zrovna vám nemilosrdně vzkazovali, že vypínají zvuk, když jste u mikrofonu.

Jenom anonymně. Když jsem přijel z Brazílie a slyšel, jak se moje jméno skloňuje na všech rozích, nevěřil jsem. Za pár dní jsem vyrazil na Colours of Ostrava, tam mě zastavovali lidi, které jsem v životě neviděl, a konejšili mě: Nic si z toho nedělejte, pane Čapku, ten bulvár je hroznej, prostě zůstaňte svůj.

Což jste udělal.

I kdybych udělal cokoli, stejně bych reakce nezměnil. Ale kolik křiklounů se shodlo, že dostávali alergii na Čapka? Deset procent? Dvacet? Jak moc velká byla mlčící většina? A protože jsem nehodlal bojovat s radikály, odpískal jsem to úplně. Jedna toltécká moudrost praví: Nikdy si neber osobně, co o tobě druzí říkají, protože je to jejich obraz, ne tvůj. Naučí vás to vnitřnímu klidu a neprodyšnosti vůči manipulaci a komplexům.

Takhle jste to vyřešil?

Neměl jsem zapotřebí se v tom babrat. Tečka.

Vzhledem k tomu, že jsme kolegové, tuším, jak je vaše povolání těžké. Ale řekněte mi to vy.

Jsem průvodcem a zprostředkovatelem děje. Komentování sportovních přenosů je vášeň a zároveň speciální disciplína, při které vás poslouchá a hodnotí stovky tisíc, někdy až miliony lidí u televize. Okamžitě si všimnou, když neobratně zformuluju větu, když nějaký popis nekoresponduje s realitou. Ostatně se stačí jen blbě nadechnout nebo nedej bože kýchnout. Ale neměnil bych. I když ke mně komentování nakonec přišlo vlastně samo, odmalička jsem o tom přemýšlel.

Jak odmalička?

Když se nás paní učitelka v první třídě jednoho po druhém ptala, čím bychom chtěli být, až vyrosteme, odpověděl jsem bez váhání: Chci být buď profesionální fotbalista, nebo sportovní komentátor v televizi. Jako kluk z České Lípy jsem si samozřejmě nemohl ani pomyslet, že by na mě – za tuhého socialismu – čekali v té velké Praze, tak jsem nešel studovat ani novinařinu, ani tělocvik. Táta mě nasměroval, abych po něm převzal štafetu a vystudoval ekonomii. Jenže ve třeťáku mi to nedalo a zaťukal jsem na dveře v tehdejší Hlavní redakci tělovýchovy a motorismu, nechal jsem si zavolat Štěpána Škorpila, kterého jsem jako komentátora obdivoval, a zeptal se ho: Mohl bych to zkusit taky? On mě rovnou poslal dozadu: Mladej, je tady parta externistů, tak se připoj.

Takže splněný sen?

Ještě ne. Poznal jsem sice Vláďu Drbohlava, ale zdálo se mi, že v té partičce pracuje každý na sebe, aby o víkendech mohli natočit co nejvíc šotů pro Branky, body, vteřiny. Vzdal jsem to, dostudoval univerzitu a přes tátovy kontakty nastoupil do Podniku zahraničního obchodu. Kdyby mě to bavilo, mohl jsem se mít jako král, ale vážně mi to strašně nevonělo. Už po týdnu jsem toho papírování měl po krk.

Takže vojna?

Přesně. A najednou dopis od tatínka, který mi napsal, že sporťáci v televizi vyhlásili konkurz. Mají jenom tři podmínky, které všechny splňuju. Věk do 30 let, vysokoškolské vzdělání a poslední podmínkou bylo, že od nich nebudu žebrat byt. Dokonce ani praxi v médiích nechtěli. Tak jsem se přihlásil, prošel několik kol a konkurz vyhrál. Nastoupil jsem 1. února 1984, den po 26. narozeninách. Až tehdy se mi ten sen zhmotnil.

Trvá pořád?

Komentuju sporty, které jsou krásné a pro sportovce děsně náročné. Veslování, klasické lyžování a pak ten malý fotbal. Lidé, které znám nebo jen tak potkávám, oceňují moji práci. A ačkoli jsem z velkého fotbalu vycouval, mám se fajn.

Váš největší zážitek?

Wembley, finále Eura 1996 a možná celý ten měsíc v Anglii. Jen to mělo jednu drobnou vadu: Měli jsme vyhrát. Stačilo málo. Možná dojít do penalt, které umíme.

Když dal Oliver Bierhoff v prodloužení gól, nevyrazilo vám to dech?

To si nikdy nesmíte dovolit. Jakmile má člověk sluchátka, před pusou mikrofon a jede živě, neexistuje pro něj okolní svět. Musí splnit úkol, ne jančit v euforii, sprostě nadávat nebo plakat zármutkem. Nejsem fanoušek, takže se nesmím hroutit a létat v oblacích. Je to automatismus, který mě vždycky udržoval v profesionálním módu.