Článek
Není to nijak překvapivá zpráva. Systém veřejného zdravotního pojištění po čtyřech letech působení Vlastimila Válka ve funkci ministra zdravotnictví volal po finanční stabilizaci zcela oprávněně. A o jiném mechanismu než zvýšení platby za státní pojištěnce se v podstatě neuvažovalo.
Jednání začínala na částce kolem 30 miliard, později se to ustálilo na 25, takže výsledných 24 miliard je docela solidní úspěch zdravotních pojišťoven. A důkaz, že současný ministr Adam Vojtěch bere jejich nářky i reálné finanční potíže vážně.
Přesto je na celé věci pár zajímavých momentů a neuškodí si připomenout také politický a ekonomický kontext, v němž se mohutná finanční injekce chystá.
Takhle jednoduché to je
První překvapení je spíše technického rázu. Hlavním účelem schválení zmíněného automatického valorizačního mechanismu pro platby za státní pojištěnce bylo odříznout klíčovou platbu ze státního rozpočtu do systému zdravotního pojištění od každoročního politického handrkování.
Stanovila se pevná částka a datum, od nějž se tato částka automaticky každý rok zvyšuje o inflaci a polovinu růstu reálných mezd.
Tento stroj měl zabránit tomu, aby platba státu za „jeho“ pojištěnce podléhala tvrdému a neprůhlednému lobbingu či politickému populismu. Zároveň se příspěvek ze státního rozpočtu měl stát předvídatelným tak, aby nebylo možné jej snadno měnit prostým přepsáním jednoho čísla v zákoně či nařízení.
A nyní přichází Adam Vojtěch, ještě nedávno velký zastánce automatické valorizace a odpolitizování platby za státní pojištěnce, a politickým rozhodnutím zásadně mění výši platby za státní pojištěnce – přepsáním jednoho čísla v zákoně.
Vojtěchův návrh skutečně obsahuje jedinou větu, která v zákoně o pojistném na veřejné zdravotní pojištění mění jediné číslo v jediném odstavci jediného paragrafu. Konkrétně částku 14 074 korun nahrazuje částkou 18 674 korun.
Aby nedošlo ke zmatení – zákon neuvádí přímo výši platby za státního pojištěnce, ale takzvaný vyměřovací základ. Měsíční platba za státního pojištěnce se z něj odvozuje sazbou zdravotního pojištění 13,5 procenta, nově tedy bude odpovídat částce 2521 korun.
Ano, jen tak málo odolný byl ten slavný valorizační stroj proti působení politického lobbingu a populismu.
Nelze si nevšimnout, že hned další odstavec obsahuje ustanovení, podle nějž se částka uvedená v odstavci předchozím každoročně valorizuje dle zmíněných ekonomických ukazatelů „poprvé k 1. lednu 2024“.
Takže pokud by si někdo chtěl později odvodit historickou výši platby za státní pojištěnce v letech 2024 až 2026 čistě z nového znění zákona, jak jej Vojtěch navrhuje, dobere se k úplným hausnumerům. Těžko se zbavit dojmu, že pokud návrh projde tak, jak je napsán, zůstane v českém právním řádu jeden nevzhledný a nelogický pahýl. To je ale spíš detail.
Důležitější je, že valorizační automat, o nějž 20 let usilovali různí ministři zdravotnictví včetně Vojtěcha, po pár letech s ostudou končí. Současný ministr nyní ukáže i všem svým nástupcům, že transparentní automatická valorizace je jenom hra, kterou lze bez problémů ukončit či přerušit, kdykoli se to zrovna hodí. Bez připomínkového řízení, bez analýzy dopadů, prostě jen tak, když se zrovna chce, nebo zrovna převládá pocit, že je to jediné řešení finanční situace ve zdravotnictví.
Největší skok
Další věcí, která přece jen trochu překvapí, je objem peněz navíc, které zdravotnictví příští rok (a po něm každý další rok) zase spolkne.
V roce 2026 činí měsíční platba za jednoho státního pojištěnce 2188 korun. Vojtěch ordinuje její nárůst o více než 15 procent na zmíněných 2521 korun. Větší skok udělala tato platba za posledních 20 let jen jednou, a to po vypuknutí covidové pandemie v roce 2020 – tehdy vzrostla o víc než polovinu. (Asi stojí za to připomenout, že na rozdíl od roku 2020 teď Česko žádné zdrcující pandemii neznámého viru nečelí.)
Pokud zvýšení projde, stoupne podíl plateb za státní pojištěnce na krytí celkových výdajů pojišťoven zhruba na 31,8 procenta. To bude historicky nejvíce, ani za covidu neměl státní rozpočet na hrazení zdravotní péče větší podíl.
V důvodové zprávě k návrhu je na toto téma několik pozoruhodných myšlenkových konstrukcí. Autoři zprávy argumentují, že od roku 2021 podíl státního rozpočtu klesá. Jenže právě v roce 2021 vyskočil tento podíl na historický rekord. V letech před covidem se podíl plateb za státní pojištěnce na celkových výdajích dlouhodobě pohyboval kolem 24 až 25 %. Skokovým covidovým zvýšením státního příspěvku podíl vzrostl až blízko ke třetině a očekávalo se, že postupně zase klesne na původní úroveň.
Příliš důležitý akcionář
Byl to také Adam Vojtěch, kdo nedávno vstupoval do úřadu se záměrem co nejvíce oddělit politickou moc od běžného fungování zdravotnictví. Zvyšováním důležitosti platby ze státního rozpočtu na celkových výdajích dělá pravý opak.
Čím důležitější bude pro fungování zdravotnictví přímá platba ze státního rozpočtu, tím více se stát bude cítit jako důležitý „akcionář“. Tím méně bude ochotný se vzdát přímého vlivu na fungování systému, tím více bude zdravotnictví „státní“. A bude se bránit přechodu na pojišťovenský (samosprávný) model fungování, který je hlavním heslem Vojtěchových reformních plánů.
Zároveň je dobré připomenout, že i z makroekonomického hlediska je 24 miliard pro státní rozpočet hodně peněz. Vojtěch přitom tento výdaj u ministryně financí Aleny Schillerové prosadil překvapivě hladce.
Pravda, premiér Babiš mluvil zcela obecně o nutnosti úspor ve zdravotnictví a trochu konkrétněji o úspoře jednoho procenta na provozu pojišťoven (což je ale v 600miliardovém systému, kde provoz pojišťoven činí necelá tři procenta, jen drobná úspora v řádu vyšších desítek milionů korun).
Za tento abstraktní příslib úspor dostane systém obří finanční injekci. Tu stát pořídí zvýšením svých strukturálních výdajů (jde o permanentní zvýšení státní platby). Tyto výdaje půjdou samozřejmě na dluh. Takže ke 24 miliardám každý rok si můžeme přičíst ještě úrok. Počítejme dejme tomu 4,5 procenta. To je zhruba hladina, na níž si nyní stát půjčuje, a také úrok slavných „Dluhopisů Republiky“. S takovou to dělá další miliardu každý rok jenom na úrocích.
Důvodová zpráva k Vojtěchovu návrhu je v tomto opět velmi kreativní, až to připomíná dnes již slavný Klempířův teorém. Podle ministra kultury se poplatky za veřejnoprávní média sice budou platit ze státního rozpočtu, nikoli ovšem z daní, neboť se kvůli nim žádná nová daň nezavádí.
„Zvýšení pojistného za státní pojištěnce podpoří zachování adherence k principu solidarity u ekonomicky aktivních pojištěnců financujících ze svého pojistného hrazené zdravotní služby poskytované státním pojištěncům,“ píše se v důvodové zprávě.
Přeložme si to. Zpráva správně uvádí známá fakta – státní pojištěnci, jichž je skoro 60 %, čerpají až 80 % veškeré zdravotní péče, přičemž platba za státní pojištěnce činí „jen“ zhruba zmíněných 30 % příjmů systému – zbylých 70 % hradí na pojistném zaměstnavatelé, zaměstnanci a OSVČ. To je solidární princip.
Z toho autoři zprávy vyvodili, že když stoupne příspěvek státu, tak to bude celé jaksi „férovější“ a ekonomicky aktivní občané si oddechnou, že musejí ze svého pojistného platit o něco méně péče dětem a seniorům, protože o větší díl této péče se postará stát.
Myšlenka, že platba za státní pojištěnce, tedy příspěvek do zdravotnictví ze státního rozpočtu, je financována – nepřekvapivě – ze státního rozpočtu, a tedy z daňových příjmů pocházejících z jiné kapsy stejných ekonomicky aktivních pojištěnců, autory zprávy úplně minula. Stejně jako úvaha, že zatížení rozpočtu novými 25 miliardami každý rok si v budoucnu nutně vyžádá vyšší výběr daní částečně stále od týchž ekonomicky aktivních obyvatel a částečně od jejich potomků.
Reformní záměry ministra Vojtěcha jsou zajímavé, promyšlené a skýtají jistou naději. Té ale nepomáhá skutečnost, že tváří v tvář prvnímu finančnímu problému se Vojtěch zachová úplně stejně jako všichni jeho předchůdci – zvolí cestu nejmenšího odporu a nevybíravě pustí žilou státnímu rozpočtu.
Vojtěchovy první větší kroky ve funkci tak nyní míří zcela opačným směrem, než který sliboval – k posílení vlivu státu ve zdravotnictví, k oslabení role pojišťoven, ke zhoršení finanční udržitelnosti systému, k nižší nákladové efektivitě. A čas vyrazit tím správným směrem se krátí každým dnem.
