Naši zemi může Rusko využít k další eskalaci proti Evropě, říká Cichanouská

Režim běloruského diktátora Alexandra Lukašenka v praxi neustále podporuje ruskou agresi na Ukrajině. V posledních týdnech Kyjev varuje, že by se Minsk mohl zapojit ještě více a na společných hranicích otevřít novou frontu.

Jak v rozhovoru pro Seznam Zprávy říká vůdkyně běloruské opozice Svjatlana Cichanouská, Lukašenko je připravený takové věci udělat, protože jednoduše „slouží Rusku“.

„Naše země může být znovu využita k další eskalaci nejen proti Ukrajině, ale i proti Evropě. Už dnes vidíme pokusy o vydírání prostřednictvím migračních tlaků na hranicích, různých provokací nebo využívání běloruského území k vojenským aktivitám,“ podotkla. Dodává, že by to pro režim přineslo také výzvy, protože Ukrajina oznámila, že se nebude bát odvety.

V rozhovoru odpovídá také na to, jak funguje opozice v zahraničí téměř šest let po masových protestech, jak vnímat propouštění politických vězňů z běloruských věznic nebo také scénáře, ve kterých by Lukašenko moc nakonec pustil.

Uplynulo téměř šest let od masových protestů po volbách v roce 2020, které byste při regulérním sčítání hlasů vyhrála. Jak se běloruská opozice za tu dobu proměnila v exilu a co jste se během těchto let naučili o fungování autoritářského režimu?

Především je potřeba zdůraznit, že nejsme opozicí v exilu. Jsme lidé, kteří žijí jak v Bělorusku, tak v zahraničí, a kteří usilují o změnu. Jako národ se stavíme proti běloruskému režimu.

V roce 2020 bylo naše povstání především spontánní a vycházelo zdola. Bylo to přirozené vyjádření touhy lidí změnit situaci v zemi. Po šesti letech odporu se nám však podařilo vybudovat alternativní demokratické struktury. Jsme lépe koordinováni s nezávislými médii, nevládními organizacemi, obránci lidských práv i různými kulturními iniciativami. Všichni pracujeme na stejném cíli.

Zároveň jsme navázali a institucionalizovali vztahy s demokratickým světem. Jsme uznáváni jako legitimní představitelé běloruského národa. Na rozdíl od nás Lukašenko za těch šest let postupně ztrácel legitimitu.

Od roku 2020 se nám podařilo zachovat vlastní akceschopnost a nezávislost. Jsme lépe organizovaní a koordinovaní. Podařilo se nám formalizovat vztahy s demokratickými zeměmi a výrazně se zlepšily také naše vztahy s Ukrajinou.

Za těch šest let jsme dokázali několik zásadních věcí: udrželi jsme jednotu, vybudovali a zachovali naše struktury, uchovali běloruskou národní identitu a zároveň jsme zůstali relevantní silou i uvnitř země.

V jednom z rozhovorů jste řekla, že je podle vás boj za demokracii někdy v západních zemích romantizovaný. Co jste tím myslela?

Lidé, kteří žijí v demokracii a užívají jejích výhod, často sledují národy bojující za svobodu a demokracii s obdivem. Říkají si: „To je obdivuhodné, jak bojují za demokracii.“ Často si ale neuvědomují skutečnou cenu takového boje.

Ti, kteří žijí v demokratických zemích po desetiletí, možná nezapomněli na hodnotu demokracie, ale často ji podceňují. Svobody, které mají, vnímají jako něco samozřejmého. Nedokážou si představit, že za jediný příspěvek na sociálních sítích, za tweet, za větu „jsem proti válce“ nebo za vyjádření proevropského postoje můžete skončit ve vězení na pět, deset nebo patnáct let. A právě to je cena, kterou lidé v diktaturách platí.

Někdy si lidé představují boj za demokracii jako abstraktní myšlenku. Nevidí konkrétní kroky ani konkrétní oběti. My jim však ukazujeme realitu: rozdělené rodiny, přeshraniční represe, vydírání aktivistů, mizení lidí, neustálý strach z toho, že se stanete dalším terčem režimu nebo skončíte za mřížemi. Aktivisté navíc vědí, že za jejich činnost mohou být potrestáni i jejich rodiče či další blízcí. To všechno je součástí ceny, kterou za odpor platíme.

Přesto jsou lidé ochotni tato rizika podstupovat, protože vědí, za co bojují. Jsou připraveni obětovat svou svobodu, někdy dokonce i život, aby dosáhli práv a svobod, které mnozí v demokratických zemích považují za samozřejmost.

Myslím, že vedle boje proti diktatuře a za demokracii je jedním z našich úkolů také připomínat demokratickým společnostem, co mají a co musí každý den chránit. Zároveň je podle mě morální povinností podporovat ty, kteří stojí v první linii tohoto zápasu.

Diktatury totiž mohou vznikat velmi rychle. Někdy si ani nevšimnete, že se něco takového začíná dít i ve vaší vlastní zemi. Stačí, aby se šířily populistické narativy, které postupně otráví veřejný prostor. Najednou mohou být omezována média. O pár dní či měsíců později můžete čelit represím jen proto, že jste příliš hlasití nebo kritičtí. Diktatura přichází nenápadně, po malých krocích.

Obnovit demokracii je však mnohem těžší. Vyžaduje daleko více úsilí, času a často také mnoho obětí. A Bělorusko je v tomto ohledu velmi názorným a srozumitelným příkladem.

Jste v pravidelném kontaktu s lidmi v Bělorusku, mluvíte s nimi každý týden. Co vám říkají o současné náladě ve společnosti? Převládá spíše strach, rezignace, nebo naděje na změnu?

Je to kombinace všech těchto pocitů. Samozřejmě si uvědomujeme, že šest let každodenních represí nemůže nechat lidi plné energie a optimismu. Lidé dobře znají cenu, kterou za odpor platí. Já sama je veřejně vyzývám, aby se zbytečně nevystavovali nebezpečí a neobětovali se nadarmo, protože dříve či později přijde okno příležitosti ke změně. Prosím je, aby si uchovali síly na správný okamžik.

Lidé se ale pochopitelně bojí, protože už ani nevědí, podle jakých pravidel režim postupuje. Můžete být zadrženi za čtení běloruských knih. Můžete být zadrženi kvůli kombinaci bílé a červené barvy nebo modré a žluté. Pokud chcete podpořit humanitární iniciativu, třeba jen pomoci Ukrajincům během zimy, můžete být okamžitě zatčeni. Stejně tak pokud příliš otevřeně vyjadřujete proevropské postoje.

Když se vracíte ze zahraničí do Běloruska, na hranicích vás mohou podrobit výslechu a prohledat váš mobilní telefon. Člověk se zkrátka nikde necítí bezpečně. Strach je proto naprosto pochopitelný.

Zároveň ale od lidí často slýchám něco jiného: „Věříme. Víme, že nejsme sami. Věříme demokratickým silám, věříme Ukrajině a chceme být užiteční ve chvíli, kdy přijde další příležitost ke změně.“

Velmi často mi také říkají: „Vyřiďte našim evropským partnerům, kteří si možná myslí, že jsme zmizeli nebo že už neexistujeme, že jsme stále tady. Nečekáme se založenýma rukama. Připravujeme se na správný okamžik.“

Jak konkrétně se lidé uvnitř Běloruska dnes zapojují do odporu, i přes riziko, kterému čelí?

Lidé uvnitř Běloruska nám nadále pomáhají. Poskytují nám data, informace a důležité poznatky. Jsou mezi nimi obyvatelé malých vesnic i velkých měst, zaměstnanci podniků vyrábějících vojenský materiál pro Rusko i lidé z jaderného sektoru. Pomáhají nám navzdory tomu, že si velmi dobře uvědomují možné důsledky svého jednání. Dělají to proto, že chtějí změnu.

Proto říkám, že dnes sice žijeme v jakémsi obrovském gulagu, ale duch odporu je stále živý. Ani po šesti letech represí se Lukašenkovi nepodařilo běloruskou společnost zcela zlomit a umlčet.

V posledních měsících režim propustil některé politické vězně, zároveň ale pokračuje v potlačování jakýchkoli projevů nesouhlasu. Jak si tuto kombinaci represí a omezených ústupků vysvětlujete? Čeho se podle vás Lukašenko snaží dosáhnout?

Především musím říct, že jsme velmi vděční za diplomatické úsilí prezidenta Trumpa a zejména jeho vyslance Johna Colea. Zároveň si vážíme pevného a principiálního postoje Evropské unie. Právě kombinace těchto dvou přístupů na režim působí.

Je ale důležité správně pojmenovat, co se děje. Nemluvila bych o propouštění politických vězňů. Přesnější je říct, že režim ukončuje jejich nucené a nezákonné věznění. Lukašenko to nedělá proto, že by se náhle stal humánnějším. Politické vězně využívá jako vyjednávací kartu. Jsou pro něj prostředkem, jak získat politické či ekonomické ústupky. Snaží se je „prodat“ co nejdráž a požaduje za ně co nejvíc.

Domnívám se, že Spojené státy mají dostatečný vliv na to, aby dosáhly propuštění všech politických vězňů, kteří jsou dnes v Bělorusku za mřížemi. Podle našich informací jde přibližně o 900 lidí, ve skutečnosti je však počet osob vězněných z politických důvodů ještě vyšší. Americká diplomacie v tomto úsilí pokračuje a my jsme za to vděční.

Zároveň ale nadále probíhá zatýkání. Jak se dá tomuhle začarovanému kruhu zabránit?

Přesně tak, musíme si uvědomit, že pokud režim jednoho člověka propustí a dva další následně zatkne, může se z toho stát nekonečný proces.

Proto potřebujeme dosáhnout systémových a nevratných změn v samotném Bělorusku. A právě zde hrají klíčovou roli evropské sankce. Proto jsme formulovali jednoduchý princip: americký tlak pomáhá osvobozovat jednotlivé vězně, evropský tlak může pomoci osvobodit celou zemi.

Nelze navíc opomíjet ani faktor války. Bělorusko už dnes není pouze humanitární otázkou. Stalo se také otázkou bezpečnosti.

Demontáž režimu by neznamenala jen konec represí vůči běloruské společnosti. Pomohla by také tomu, aby se Bělorusko stalo svobodnou a skutečně nezávislou zemí, spolehlivým partnerem svých sousedů, a nikoli zdrojem trvalých bezpečnostních hrozeb.

To úzce souvisí také s ruskou válkou proti Ukrajině. Co podle vás tato válka znamená pro budoucnost Běloruska? Vnímáte budoucnost vás a Ukrajiny jako stále více propojenou?

Osudy Běloruska a Ukrajiny jsou bezpochyby úzce propojené. Čelíme stejnému nepříteli. Totéž platí pro Moldavsko, Gruzii nebo Arménii. Rusko pohlíží na postsovětské země jako na své satelity, jako na státy, které podle něj nemají plné právo existovat jako samostatné národy, rozvíjet vlastní identitu a svobodně rozhodovat o své budoucnosti.

Moskva nás vnímá jako své „zadní dvorky“. Proto čelíme stejné hrozbě jako Ukrajinci. Zároveň ale sdílíme i stejnou ambici - vybudovat evropskou budoucnost pro naše země.

Současný režim proměnil Bělorusko proti vůli běloruského lidu ve spolupachatele ruské agrese. A představuje to vážné riziko. Naše země může být znovu využita k další eskalaci nejen proti Ukrajině, ale i proti Evropě. Už dnes vidíme pokusy o vydírání prostřednictvím migračních tlaků na hranicích, různých provokací nebo využívání běloruského území k vojenským aktivitám.

V tom hraje nepochybně velkou roli i samotný vztah mezi Lukašenkem a Putinem. Jak byste ho popsala?

Lukašenko je ty všechny věci, které jsem zmínila, připravený udělat, protože slouží Rusku. Plní Putinovy požadavky, protože právě Rusko je zdrojem jeho moci. Bez ekonomické a politické podpory Kremlu by se u moci neudržel. Nezáleží mu na Bělorusku. Záleží mu pouze na vlastní moci a na vlastním politickém přežití.

Proto pokaždé, když slyším návrhy typu „zkusme oddělit Lukašenka od Putina“, považuji je za iluzi. Naše historie už mnohokrát ukázala, že tato představa nefunguje. Neměli bychom proto dovolit, aby Lukašenko Evropu znovu oklamal.

Domníváte se, že Alexandr Lukašenko opustí moc ještě před koncem svého života? A co by podle vás mohlo realisticky spustit politickou změnu v Bělorusku?

Je těžké to říct s jistotou. Možných scénářů vývoje v Bělorusku je celá řada. Pokud jde o spouštěče změny, může jím být výsledek války na Ukrajině. Pokud Ukrajina zvítězí, výrazně to oslabí i pozici Lukašenka, protože lidé v jeho okolí si velmi dobře uvědomují, že je spoluzodpovědný za válečné zločiny, a nechtějí s touto odpovědností být spojováni.

Spouštěčem mohou být také zdravotní problémy, ekonomická situace v zemi nebo jiná „černá labuť“. Stačí si vzpomenout na události kolem Prigožinova pochodu – i tehdy šlo o moment, který mohl zásadně otřást celým systémem.

Roli mohou sehrát i vnitřní otřesy uvnitř režimu. Stejně tak nelze vyloučit eskalaci směrem k Ukrajině, například pokus o mobilizaci. A právě tam může vzniknout zásadní riziko pro samotný režim – pokud by běloruští vojáci odmítli bojovat proti Ukrajincům, může se obrátit tlak proti Lukašenkovi samotnému. Je totiž zásadní rozdíl mezi represemi vůči neozbrojeným civilistům a situací, kdy mají být nasazeni vojáci proti jiné armádě.

Těchto scénářů je tedy mnoho. Naším úkolem je být připraveni – nejen na okamžik změny, ale i na přechodné období – a zajistit, aby byli připraveni i naši partneři.

Zároveň ale nechceme jen čekat na spouštěč. Pracujeme i na myšlence národního dialogu, protože naším cílem je dosáhnout změn v Bělorusku mírovou cestou. Vím, že běloruští dobrovolníci bojující na straně Ukrajiny mohou být také faktorem tlaku na režim, ale věříme, že dlouhodobě udržitelné jsou především nenásilné změny.

Jak toho chcete docílit?

Prostřednictvím našich partnerů - Spojených států i evropských zemí - navrhujeme zahájení národního dialogu. Ne s Lukašenkem samotným, protože ten je z našeho pohledu slepou uličkou, ale s lidmi v jeho okolí, kteří si stále více uvědomují, že jeho režim nevede zemi k budoucnosti.

Navrhujeme formu kulatého stolu, podobně jako tomu bylo například v Polsku během hnutí Solidarita, s cílem vyřešit vnitropolitickou krizi mírovým způsobem. Režim tento návrh zatím odmítá, což podle nás ukazuje, že dosavadní tlak není dostatečný.

Zároveň proto vyzýváme naše evropské partnery k tvrdším sankcím, k uzavírání mezer v jejich uplatňování a k důslednějšímu postoji vůči Bělorusku i Rusku.

Ne vše ale závisí jen na nás. Klíčová je také rozhodnost evropských partnerů a vývoj války na Ukrajině. Pokud by Ukrajina – byť jen politicky – tuto válku prohrála, mohlo by to znamenat zmrazení situace v Bělorusku na mnoho let a ztrátu příležitosti ke změně.

Nežádáme svět ani Evropu, aby bojovaly za nás. Žádáme, aby nám pomohly udržet naši politickou subjektivitu, podporovaly demokratické síly.

Ukrajina opakovaně vyjadřuje obavy z vojenských aktivit podél bělorusko-ukrajinské hranice. Jak hodnotíte riziko, že by se Bělorusko mohlo do války zapojit ještě příměji?

Je velmi důležité zopakovat, že Lukašenko je již dnes válečný zločinec, protože zatáhl naši zemi do této války. Toto označení - spolupachatel agrese - Bělorusku stále náleží a běloruská společnost nese důsledky rozhodnutí, která byla učiněna proti její vůli.

Lukašenko poskytuje Rusku vše, co potřebuje pro případnou další eskalaci. Na území Běloruska vzniká vojenská infrastruktura, která by tam za normálních okolností, pokud by se země nepřipravovala na eskalaci, nebyla. Jde například o zařízení související s možným rozmístěním jaderných zbraní. V poslední době režim také simuloval odpaly raket typu Orešnik.

Při jednáních s prezidentem Zelenským i ministrem zahraničí Sybihou na Ukrajině jsem vnímala, že tuto hrozbu eskalace berou velmi vážně. Společně musíme pracovat na tom, jak jí zabránit - včetně toho, že je nutné velmi pečlivě vyhodnocovat i vojenské důsledky pro samotné Bělorusko.

Prezident Zelenskyj zároveň velmi jasně uvedl, že v případě další eskalace má Ukrajina právo a bude reagovat i zásahy proti infrastruktuře na území Běloruska. Proto musíme všechny tyto scénáře brát velmi vážně. Ne jako alarmismus, ale jako realistické hodnocení situace.

Nedávno například prezident Macron telefonoval Lukašenkovi. Nebyla to forma legitimizace režimu ani návrat k normalizaci vztahů, ale spíše varovný signál: vidíme, co se v Bělorusku děje, a pokud dojde k eskalaci, budou následovat důsledky.

Dokud Lukašenko slouží Rusku, je možný prakticky jakýkoliv vývoj. Zároveň si myslím, že se i on obává důsledků takového směřování. Přivedl však svou zemi i sebe do situace, ze které existuje jediná cesta ven: ukončit represe, začít mluvit s vlastní společností i s Evropou a postupně se vymanit z ruské závislosti.

Zvláště dnes, kdy se ukazuje, že Rusko není neporazitelné a Ukrajina hraje klíčovou roli v našem regionu, existuje historická příležitost tuto závislost překonat. Lidé v regionu vidí, že je možné Rusku vzdorovat.

Lukašenko se však rozhodl dát přednost vlastní moci před budoucností Běloruska.

Když říkáte, že jsou vaše osudy s Ukrajinou neodmyslitelně propojené, jaké máte vztahy s tamní vládou?

Ukrajinci chápou strategický význam Běloruska pro budoucí bezpečnostní architekturu Evropy. Uvědomují si, že bez demokratického Běloruska bude naše země představovat trvalou bezpečnostní hrozbu.

Naše vzájemné vztahy se v posledních letech výrazně zlepšily. Nedávno jsem navštívila Kyjev při své první oficiální návštěvě na pozvání prezidenta Zelenského. Byl to jasný vzkaz Lukašenkovi: vybrali jsme si svou stranu. Chceme společně s demokratickými silami budovat evropskou budoucnost našich zemí.

Zároveň to byl i signál směrem k našim evropským partnerům. Ukrajina tím říká: stojíme při demokratickém Bělorusku a vyzýváme vás, abyste udělali totéž. Proto by nemělo existovat žádné váhání ohledně politiky vůči Bělorusku.

V tuto chvíli nevidím mezi evropskými partnery výraznou snahu měnit současný přístup: pokračovat v tlaku na režim, podporovat běloruskou společnost a posilovat demokratické síly. Zároveň ale sledujeme, že se aktivizovaly skupiny a zájmy, které se snaží rehabilitovat Lukašenkův režim. Opět se objevují argumenty, že bychom se měli vrátit k „business as usual“, že je možné Lukašenka oddělit od Ruska a podobně.

Přesto dnes vidíme jednotný postoj Evropské unie. A Ukrajina svou politikou tuto jednotu dále posiluje a pomáhá udržovat jasný a konzistentní přístup Evropy vůči Bělorusku.