V Itálii 1990 vládly české karosy. Fotbalový cestovatel o svých šesti MS

/Od zvláštního zpravodaje v Mexiku/

Pro český fotbal to byl smutný začátek jeho mise na světovém šampionátu, když prohrál s Jižní Koreou 1:2. Pro Jaroslava Koláře ale o žádný začátek nešlo, naopak. Právě prožil s fotbalem další významnou kapitolu. Opět plnou zážitků. A možná poslední.

„Pánbůh to s námi myslí dobře,“ vzpomíná na to, co mu prolétlo hlavou, když se narýsovala cesta do Mexika.

Jaroslav Kolář nechybí ani tady. V pětasedmdesáti letěl přes půl světa, aby si prošel všechny tři zdejší stadiony určené pro mundial. Guadalajaru má za sebou, teď ho čeká ještě Monterrey a Mexico City. Z posledních deseti světových šampionátů je na šestém.

„Ještě lepší bilanci mám na Euru, od roku 1988 jsem byl na všech,“ usměje se muž mnoha rolí, který má dodnes kancelář na strahovské centrále Fotbalové asociace. Nechte si od něj vyprávět, jak ve Wembley potkal Karla Gotta nebo jak pomáhal Dominiku Haškovi v nesnázích.

Je na vás vidět, že jste na šampionátu ve svém živlu: píšete poutavý blog, v tiskovém centru radíte o několik generací mladším kolegům a kdekdo si s vámi a vaším vrstevníkem Václavem Tichým chce udělat fotku, naposledy jeden slovenský novinář. Pohltilo vás mistrovství světa?

Letenky jsme si koupili už loni v červenci: řekli jsme si s Vaškem, že pojedeme do Mexika, kde jsme ještě nikdy nebyli. Na mexická mistrovství světa 1970 a 1986 jsme koukali v televizi a teď jsme přímo tady! Tenhle šampionát má pro mě ještě jeden speciální rozměr.

Jaký?

Upřímně, je to nejspíš moje derniéra. Za čtyři roky už mě v Maroku, Španělsku a Portugalsku asi neuvidíte, v té době mi bude už skoro osmdesát. Ale v pořádku, užil jsem si šest mistrovství světa, což není málo.

Můžeme začít vzpomínkami na Itálii 1990, kde československý tým v porevoluční euforii dokráčel do čtvrtfinále?

Tenkrát jsem byl sporťák ve Večerce, chcete-li Večerní Praze. Sbalil jsem rodinnou obytnou dvanáctsettrojku a s kolegou Jirkou, který sbíral nejrůznější odznaky, jsme vyrazili na zahájení do Milána. Měsíc jsme kočovali po Itálii tím stylem, že v noci po zápase jsme se přesunuli do dalšího města, zaparkovali u tiskového střediska a ráno se šli umýt. Byly to zlaté časy dálnopisu: na psacím stroji jsem naťukal text a odnesl ho paní do okýnka na poštu. V dalším italském městě jsem nakoukl do okýnka a pošťačka mi potvrdila, že dálnopis včera úspěšně odešel. To byla obrovská vymoženost.

Itálie 1990 je legendární i kvůli fanouškovské invazi. Nadšení Čechoslováci zabalili řízky do alobalu, naskákali do škodovek a poprvé v životě se vydali přes Alpy.

Nejvíc jich bylo ve Florencii, kde se odehrály dva neskutečné a vítězné zápasy s Amerikou a Rakouskem. Nároďák tam měl 30 tisíc fanoušků, tohle trumflo možná jen Německo 2006. Ještě dneska si vybavuju ty dlouhé řady starých karos, vyskládaných na parkovišti vedle sebe. S nostalgií vzpomínám i na to, jak jsme se cestou z Florencie do Janova zastavili na reprezentačním hotelu v toskánském Montecatini.

Jen tak, bez ohlášení?

Chápu, že se divíte, ale tenkrát to ještě šlo. Dalo se i normálně zaparkovat a ani se nemuselo chodit přes několik ochranek. Na hotelu se slavil postup ze skupiny a my jsme vyprávěli, jak cestujeme dvanáctsettrojkou ze dne na den jako nomádi. Z dnešního pohledu to může znít naprosto neuvěřitelně, ale byl jsem se osprchovat na pokoji maséra a pak jsem směl zaťukat na pokoji u Pepy Chovance a Tomáše Skuhravého a nabrat si pár jejich hlasů.

Skuhravý byl tehdy československou hvězdou číslo 1, na šampionátu nastřílel celkem pět gólů a podepsal smlouvu s FC Janov.

Byl jsem mladý, senzacechtivý novinář a nic pro mě nebylo nemožné. (usmívá se) Našel jsem si, kde má sídlo janovský boss Aldo Spinelli, a drze jsem u něj zazvonil. Nejdřív mi řekli, že tam není, ale když jsem vysvětlil svoji situaci, nabídli, abych počkal. Za půl hodiny dorazil, sedl za mahagonový stůl a začal vyprávět. Když jsme se loučili, dal mi pero s nápisem Genoa CFC. Ani nevím, kde skončilo, i když jsem ho měl léta vystavené.

A co dvanáctsettrojka? Přežila měsíční putování po Itálii?

Byla skvělá, jen nám v Janově prasklo těsnění. Naštěstí tam byla opravna škodovek: chlapík si nás dotáhl do svojí soukromé dílny, vytelefonoval náhradní díly a za dva dny jsme jeli dál. Z dvanáctsettrojky si i po 36 letech vybavuju hymnu šampionátu Notti Magiche, Magické noci. V autě chraptěla snad stokrát denně, ale byla podmanivá. Romantické časy! Tenkrát by nikoho nenapadlo, že se mistrovství světa bude jednou hrát ve třech zemích najednou. Možnosti nejen v dopravě byly úplně jiné než dneska.

1994: USA. Další exkluzivní zážitek?

Než přišel minulý šampionát v Kataru, bylo to nejlepší mistrovství světa, které jsem zažil. Jeli jsme tam ve čtyřech novinářích, měli jsme to udělané na klíč od cestovky. Cestovali jsme pohodlným americkým minivanem a bydleli jsme v motelech. Šestnáct zápasů za jednatřicet dnů. Začali jsme otvírákem v Chicagu a končili jsme na finále v Pasadeně.

Nehrálo se už půl hodiny po poledni?

Záměr byl, aby z toho fanoušci v Evropě něco měli. Kromě pekelného vedra nemůžu zapomenout na chlapíka, který seděl vedle mě a celou dobu byl v nervu.

Z čeho?

Z jiných amerických sportů byl zvyklý na časté přestávky, aby si koupil hot dog nebo kukuřici. Byl naštvaný, že když se zvedne a odejde, možná neuvidí jediný gól, kvůli kterému přišel.

Co jste si z Ameriky odvezl kromě vzpomínek?

V New Orleans jsem si neplánovaně koupil videokameru na kazety. Přemluvil mě kolega, který měl vyhlédnutý jeden model za 250 dolarů. Skončilo to tak, že on si koupil kameru za 600 dolarů a já za 400. Prodavač nás dokonale zpracoval. Kameru jsem využil na pozdější dovolené na Mallorce a pak ještě jednou na fotbale.

Kdy to bylo?

Když jsem byl mluvčím reprezentace, jeli jsme na jaře 1998 do Japonska na Kirin Cup, který jsme vyhráli. Před zápasem s Jižní Koreou jsem říkal Jirkovi Němcovi: „Vzhledem k tomu, že to u nás nikdo nevysílá a ty dáš dneska svůj slavný gól, sednu si na tribunu a kdykoliv se budeš pohybovat kolem branky, zapnu kameru a budu tě točit.“ V 18. minutě to přišlo, Jirka napálil odražený míč do sítě. Byl to jeho jediný gól v reprezentaci, který jsem zaznamenal na kameru z New Orleans. Po zápase přišel a ptal se: „Máte to?“

Ještě nějaká historka z Ameriky?

Když jsme posílali texty do redakcí, nikdy jsme netušili, kolik nul máme dát před české telefonní číslo. V každém tiskovém centru to bylo jinak: jednou pět, jednou sedm, jednou třináct… Mobily jsme poprvé měli až na Euru 1996. Mám pocit, že od roku 1990 se toho v technologiích stalo tolik, co se předtím nestalo třeba za pět set let. A zvlášť za posledních deset roků je vývoj neuvěřitelně rychlý, až si říkám, jestli jsou lidé schopni to všechno vstřebat.

Jaká byla Francie 1998?

Nebudu mluvit o Zidanovi a francouzské pohádce, ale o Dominiku Haškovi, se kterým jsme se potkali na snídani v malém hotelu v Marseille.

Příjemné setkání?

Když uslyšel češtinu, šel za námi a říkal: „Chlapi, potřebuju pomoc. Zaparkoval jsem na náměstí v podzemních garážích a asi jsem nechal zapnutá světla, mám vybitou baterku a nemůžu nastartovat.“ Tak jsme hrdinovi z Nagana hledali někoho, kdo mu pomůže. Mimochodem, o dva roky dřív jsem měl podobný zážitek na stříbrném Euru v Anglii.

Potkal jste další celebritu?

Po finále ve Wembley jsem šel po tiskovce dlouhou chodbou na stadionu. Nikde nikdo, jen jedna postava, která se blížila ke mně. Karel Gott! Řekl jsem mu dobrý večer a on hned spustil: „To je dobře, že mluvíte česky, možná budete vědět, kde máme autobusy, které jedou na letiště.“ Jen si to zkuste představit! Před půlnocí potkáte ve Wembley Karla Gotta, který potřebuje vědět, jak se dostane k busu…

Japonsko a Koreu jste v roce 2002 vynechal, ale čtyři roky nato v Německu jste nechyběl. Dva roky po semifinále Eura se od Čechů čekaly velké věci, jenže přišel nečekaný konec už ve skupině.

Jel jsem tam až na druhý zápas s Ghanou, která nám dala ťafku. A pak přišla v Hamburku další porážka od Itálie a konec. Na tréninku před cestou do Německa se zranil Milan Baroš a v prvním zápase proti Americe si natrhl sval Honza Koller, takže jsme byli bez obou hlavních útočníků. Kdekdo si po výhře nad USA myslel, že přijde velká euforie jako v Itálii 90, ale po gólu od Ghany ve druhé minutě bylo hotovo. Byl to zvláštní konec jedné velké generace.

Minuly vás mundialy v Jihoafrické republice 2010 a čtyři roky poté v Brazílii. A co Rusko 2018?

Byli jsme na několika zápasech v Moskvě a pak ještě v Petrohradu, kde to vypadalo jako v západní Evropě. Napůl z legrace jsem říkal, že si tam koupím apartmán, který je o polovinu levnější než u nás, a budu tam jezdit jako na chalupu. A za čtyři roky už byla válka.

Před čtyřmi lety jste v netypickém předvánočním termínu vyrazil do Kataru, který jste už před chvílí chválil. I když…

Katar schytal hodně kritiky třeba za zacházení s dělníky, kteří stavěli stadiony. Hejtů bylo ze všech stran hodně, přitom při stavbě olympijských sportovišť pro Paříž 2024 se to dělo taky, ale nemluvilo se o tom tolik jako v případě Kataru. Po organizační stránce to byl dokonalý a kompaktní šampionát, který se odehrával na území o velikosti Středočeského kraje.

Co to znamenalo v praxi?

Všichni se po zápasech v pohodě sjeli metrem do centra a byl to menší problém, než když jdou fanoušci Sparty po zápase na Hradčanskou. Zato letos se většina fanoušků ani nepotká, protože třeba Los Angeles a New York nebo Vancouver a Mexico City dělí čtyři tisíce kilometrů. Druhá věc je počet účastníků, který se z 32 zvýšil na 48. Takže teď zatím hrajeme jen takovou rozšířenou kvalifikaci, opravdový šampionát začne až někdy ve čtvrtfinále. To bude úplně jiný příběh.

Stejně jako srovnání mistrovství světa 1990 a dnešního?

Tenkrát o fotbalové reprezentaci psalo třeba patnáct lidí. Skončil zápas, hráči zalezli do kabiny, která se za pět minut otevřela, novináři si sedli vedle hráčů a povídali si s nimi. A jestli bylo na mistrovství světa akreditovaných tisíc novinářů, bylo to moc. Hráči a trenéři chodili v Itálii na tiskovku, která se konala na vyvýšeném pódiu, a novináři se ptali. Dneska máte třeba pět různých mixzón, kde hráč pětkrát vykládá víceméně to samé a na konci ho to logicky musí štvát. Rozhovory v šatně by se už dělat nemohly, protože by se tam všichni akreditovaní nevešli. A nemohlo by se opakovat ani Montecatini. Bodyguardi by vás na hotel nepustili, ani kdyby vás tam pozvali sami hráči.

A největší rozdíl v organizaci mistrovství světa v „devadesátém“ a letos?

Vím přesně. V Itálii jsme byli na vyprodaném zápase Švédska se Skotskem, hrálo se v Janově. A kolega – ten, co měnil odznáčky – se dostal do vipky, která byla od klasických míst oddělená jen řadou květináčů.

To by se dneska nemohlo stát, stadion je přísně rozdělený a všechno se odbavuje přes QR kódy.

Vzal si oblek, klasicky měnil odznaky a ve 43. minutě byl kousek od květináčů. Když sudí pískl poločas, velmi vážení hosté se zvedli, kolega překročil květináč a šel se najíst dobrot. Hlídačům u bran stadionu šoupnul odznaky, ti ho pustili dovnitř, obešel celý stadion a pak to vymyslel. Výstižnější příklad rozdílů mezi rokem 1990 a dneškem nemám.

Jaká očekávání jste měl od Mexika?

V první řadě s Vaškem doufáme, že to přežijeme. (zaťuká na stůl) Mistrovství světa jsme už před rokem brali jako krásnou příležitost se sem podívat, aniž jsme počítali s tím, že Češi postoupí. Naplánovali jsme si tři zápasy ve třech městech plus šest dnů na zotavenou u moře v Cancúnu. V prosinci přišel los a Wayne Gretzky poslal vítěze české barážové větve do skupiny se zápasy v Guadalajaře a Mexico City. Přitom pravděpodobnost byla jedna ku dvanácti! Hned jsem volal Václavovi: „Pánbůh to s námi myslí dobře.“

I když měli Češi před sebou ještě ošidnou baráž?

Věřil jsem, že to prostě není náhoda. Když jsem na Strahově potkal Pavla Nedvěda, hučel jsem do něj: „Musíte tu baráž vyhrát a nenechat dva důchodce v Mexiku samotné.“ A když přišly penalty s Dánskem, podíval jsem se nahoru a řekl: „Děkuju.“ Věděl jsem, že kluci postoupí. Když to opravdu vyšlo, přidali jsme si do itineráře zápas Česka s Mexikem, na který si odskočíme z Karibiku.

A pak?

Vrátím se k práci, snad nikdy jsem jí neměl tolik jako teď. Dělám pro Nadaci fotbalových internacionálů a taky mám rozepsanou knížku o stoleté historii české ligy, na které jsem za poslední dva roky strávil zhruba čtyři a půl tisíce hodin. Nebavilo by mě psát třeba životopis, pročítání starých novin a zasazování věcí do souvislostí si užívám víc. Mám i dost pěkných fotek z dědictví po strýcovi. Když všechno půjde dobře, na přelomu října a listopadu by knížka mohla vyjít.