Ficova proměna: „Co se děje dnes, nad tím rozum zůstává stát,“ říká kolega

/Od spolupracovnice na Slovensku/

Dálnice z Bratislavy přes Pováží tehdy končila kousek nad Povážskou Bystricou. Litr benzinu přišel na 36 korun a průměrná mzda činila 18 700 korun, jelikož na euro si Slováci museli ještě tři roky počkat.

V zemi se ale v roce 2006 schylovalo k předčasným volbám, a to poté, co Křesťanskodemokratické hnutí v roce 2006 vystoupilo z koalice, jelikož jeho partner SDKÚ odmítl část Vatikánských smluv.

17. června Slováci v hlasování rozdali karty tak, že Směr Roberta Fica – po sjednocení většiny levicových subjektů do jednoho celku a po kampani, v níž kritizoval úroveň nezaměstnanosti a dopady reforem pravicové vlády Mikuláše Dzurindy – dokázal sestavit svou první vládu.

„Atmosféra byla plná nadšení, očekávání a respektu před vstupem do vlády a tím, co nás čeká. V té době nám však exekutiva podle mě fungovala dobře,“ vzpomíná pro Seznam Zprávy Ľubomír Vážny, tehdejší ministr dopravy Ficovy první vlády, který je dnes poslancem za Směr-SD.

Robert Fico od té chvíle sestavoval kabinet ještě třikrát, je tedy nejdéle sloužícím premiérem. Podle stranického kolegy Vážného ho roky v křesle předsedy vlády změnily.

„Každého člověka funkce změní, podepsal se na něm věk i atentát. Změnil se ale hlavně, pokud jde o výkon moci. V minulosti se nestávalo, že by řešil dotahování věcí za ostatní šéfy resortů. Řekl by: ‚To je tvůj problém, to si vyřeš sám.‘ Co se děje dnes, nad tím už člověku rozum zůstává stát. Stále je to ale politik, který ví, co má dělat.“

Naráží na to, že v době výročí prvních vyhraných parlamentních voleb musí Fico řešit problémy v koalici a zároveň vysvětlovat, zda peníze ze státního příspěvku končí v rukách jeho syna Michala, a to i přesto, že sám dva roky kritizoval dotace pro občanské sdružení matky opozičního lídra Michala Šimečky.

Fica do politiky přivedl pozdější spoluautor ústavy Ľubomír Fogaš. Pro mladého Roberta byl však Fogaš nejprve vyučujícím na právnické fakultě, posléze zaměstnavatelem v Právnickém institutu Ministerstva spravedlnosti SR.

„V roce 1992 jsem netušil, zda z něj bude politik, ale faktem je, že to byl velmi pracovitý a svědomitý muž, který se snažil načerpat co nejvíce znalostí a zkušeností,“ líčí Fogaš pro Seznam Zprávy. „Byl mým poradcem pro trestní právo a usoudil jsem, že je třeba mu dát šanci. Tak se dostal do parlamentu.“

Fico měl všechny předpoklady stát se úspěšným lídrem strany už podle prvního marketéra Směru Fedora Flašíka. „U něj jsem cítil, že je to ten, kdo dokáže oslovit široké masy – rétoricky dobře vybavený, fyzicky přes 180 centimetrů vysoký, mladý, právník, z vesnice,“ popisoval Flašík v roce 2017 ve filmu Mečiar režisérky Doroty Nvotové.

Fico na začátku prezentoval Směr jako jakousi třetí cestu. Stranu, která přinášela jinou politiku než Vladimír Mečiar nebo Mikuláš Dzurinda. Ideově se strana snažila napodobit ministerského předsedu Velké Británie Tonyho Blaira.

„Třetí cesta sice na jedné straně dává důraz na podnikatelské aktivity spojené s trhem, na druhé však uznává i význam a nezbytnost silných sociálních programů ve společnosti,“ popisoval Fico na začátku tisíciletí.

Podle tehdejšího spoluzakladatele strany Směr vznikal i s důrazem na protikorupční kroky. „Vymyslel jsem tehdy heslo ‚Jak se kradlo za Mečiara, tak se krade za Dzurindy.‘ Paradoxně tak Směr vznikal jako silná protikorupční strana,“ připomíná zakládající člen a pozdější místopředseda strany a europoslanec Boris Zala.

„Za úspěchem ale bylo i to, že jsme zaplnili prostor po asociální politice Dzurindovy vlády. To přitáhlo mladší generaci. A krok za krokem se podařilo integrovat všechny malé levicové strany, které do té doby existovaly. Levicový charakter se pak potvrzoval i dohodou Směru s odboráři na spolupráci a sociálními balíčky, které Směr přijímal,“ podotýká.

Fico ho s návrhem na spolupráci oslovil po prezidentských volbách v květnu 1999, v nichž Zala kandidoval jako nezávislý. Ve Směru skončil v roce 2016.

Směr během prvních let u moci sliboval pravidelnou valorizaci důchodů, zachování sociálních dávek a přídavků, příspěvků při narození dětí, zvýhodněné úvěry pro novomanžele, později přišel s vlaky zdarma. Větší ekonomické problémy dostihly jeho vládu až po roce 2023.

Pokus o novou kulturu byl viditelný i na množství odchodů ministrů či státních tajemníků, kteří provázeli první roky Směru ve vládě.

Fico například odvolal šéfa zemědělského resortu Miroslava Jureňu poté, co pozemky pod Tatrami skončily v rukou známého šéfa HZDS Vladimíra Mečiara. Výrazný byl také odchod předsedy parlamentu za Směr Pavla Pašky po kauze předraženého nákupu CT nebo konec ministra výstavby Mariána Janušeka ze SNS kvůli kauze „nástěnkový tendr“. Poslední odvolání Fico zařadil do „svého nejtěžšího roku v politické kariéře“.

Straně se podařilo získat nejvíce hlasů ve čtyřech parlamentních volbách od roku 2006 do roku 2016. A s jedinou výjimkou dokázal Směr vítězství proměnit v sestavení vlády.

V roce 2010 však Fica dohnal právě „nástěnkový tendr“, kdy mu opozice vyčítala, že stát přišel minimálně o 66 milionů eur, které Evropská unie odmítla Slovensku proplatit.

Kromě toho se ve stejném roce ukázalo to, co je problémem Směru i dnes – že vysává své koaliční partnery. Ve volbách 2010 se dosavadní partner SNS dostal do parlamentu jen těsně, o sedm setin procenta, a Mečiarovo HZDS zůstalo pod hranicí volitelnosti. Do čela vlády se tak dostala Iveta Radičová z SDKÚ.

Dva roky v opozici dokázal Robert Fico využít naplno. Podle Zaly prožíval Směr své nejlepší časy do roku 2014.

„Z původních 13 procent v roce 2002 jsme se vyšplhali na 45 procent v roce 2012, kdy Směr sestavil jednobarevnou vládu a měl nejvyšší preference, jaké kdy jakákoliv strana získala v historii Československa,“ vysvětluje.

Proč se to v roce 2014 začalo lámat? Fico prohrál prezidentské volby proti Andreji Kiskovi. „Ta prohra naznačovala, že politika posledních dvou let nebyla tím, co si lidé představovali. Ukázala jisté zklamání obyvatel i jemné lavírování Směru od sociálních demokratů ke konzervativcům. Vzpomeňte si, jak se pro Fica v kampani posměšně používalo označení ‚biřmovaný komunista‘. Snažil se zapůsobit na konzervativní voliče,“ dodává Zala.

V jeho okolí se následně začalo hovořit o tom, že hledá důstojný únik z politiky, což o pět let později vedlo k neúspěšné kandidatuře na předsedu Ústavního soudu.

Pomalý pokles preferencí nezastavilo ani umělé živení uprchlické krize v roce 2015. Lídr Směru však horší výsledek dával za vinu opotřebení strany. „Je to daň za to, že jsme čtyřikrát vyhráli volby,“ tvrdil v roce 2016.

Podle šéfa agentury AKO Václava Hřícha tehdy začal oslovovat novou voličskou skupinu, konkrétně voliče krajně pravicové Ľudové strany Naše Slovensko Mariána Kotleby.

Nebyla to však jen nová voličská skupina, o co měl Robert Fico zájem. Podle Zaly se na směřování Směru ukázalo i to, že se Ficovi zalíbila politika jeho maďarského protějšku. „Začal výrazně koukat po Viktoru Orbánovi. Opakoval, že se mu líbí jeho politika, a Směr začal postupně posouvat do takové konzervativně-národní polohy,“ pokračuje Zala. Konzervativní přerod podle něj dokončil až v roce 2020.

Další Ficův pád se váže k roku 2018. Po vraždě novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové propadly preference Směru z 25,5 na 20,2 procenta. Podle šéfa agentury Focus Martina Slosiarika však nešlo jen o vraždu novináře, ale také o následek poklesu důvěry ve vládu, propojení lidí z okolí premiéra s italskou mafií a masovými protesty vynucený odchod premiéra a ministra vnitra Roberta Kaliňáka z funkce.

Právě tento odchod z funkce, v níž ho nahradil Peter Pellegrini, Robert Fico veřejnosti dodnes vyčítá. „Kdyby nebyla vražda a nebyla by zneužita, stojím tu dnes před vámi jako předseda vlády s 30procentní podporou slovenské veřejnosti,“ říkal dva roky po vraždě.

Pellegrini nezůstal jedničkou Směru dlouho. V září 2020 si založil vlastní projekt s názvem Hlas. „Z pohledu preferencí to byl ještě dramatičtější rok. Po vzniku Hlasu klesl Směr přibližně z 20 na devět procent. Situace byla výjimečná i tím, že nešlo jen o odchod jednoho politika, ale o odchod významné části vedení a známých tváří strany. Hlas se tak stal první relevantní stranou, která vznikla přímo ze Směru a dokázala okamžitě převzít významnou část jeho voličské podpory,“ dodává Slosiarik.

K Pellegrinimu přešli umírnění voliči, Směru zůstalo tvrdé jádro. Právě to se později stalo základem obnovy preferencí Směru.

Z parlamentní opozice však Fico začal výrazněji oslovovat voliče mimoparlamentních krajně pravicových politiků. Část voličů Republiky se mu podařilo oslovit tématy kolem pandemie koronaviru, energetické krize a války na Ukrajině. Dnes Fico nepřímo podporuje kandidáta Republiky na post župana Prešovského kraje.

Zala, který ze Směru odešel v roce 2016 kvůli odklonu od původního směřování strany, si dnes nedokáže představit, že by Směr řekl Republice ne jako budoucímu koaličnímu partnerovi.

„Myslím, že Republika je vlastně jakýmsi Ficovým produktem, aby měl koaličního partnera. Bude ho potřebovat, protože ví, že pro všechny od středu k liberální levici je nepřijatelný a neakceptovatelný,“ přidává Zala.

Ficovo pomrkávání na antisystémové voliče však neznamenalo opuštění standardní politiky z dřívějších let. Dobrým příkladem je například snaha z roku 2017 o obnovení standardních vztahů s protikorupčními neziskovkami, na které léta útočil.

Pod tento pokus se podepsal Ficův blízký spolupracovník Roman Šipoš. „Než jsem předsedovi vlády naznačil, že by takové setkání bylo dobré, osobně jsem mluvil se všemi třemi zástupci neziskovek,“ popisuje.

„Zeptal jsem se Transparency International, Fair Play a Nadácie Zastavme korupciu, zda by měli problém sejít se s předsedou vlády a rámcově otevřít debatu o boji proti korupci. Žádný z nich s tím problém neměl. Na tom setkání nás bylo pět: já, Robert Fico a zástupci neziskovek,“ pokračuje Šipoš s tím, že vše navazovalo na jeho iniciativu coby místopředsedy představenstva v nadnárodní energetické firmě s většinovou účastí státu, „kde jsem zahraničním partnerům předložil iniciativu společného programu Nulová tolerance korupce, a takovým způsobem výkonu funkce jsem pokračoval i na Úřadu pro veřejné zakázky“.

Příměří však ze strany úřadu vlády netrvalo dlouho. „Nevím, co se dělo dál, protože jsem před osmi lety odešel a poměry nejen ve slovenské politice, ale i ve veřejném životě se velmi změnily,“ dodává s narážkou na svůj odchod z funkce po Kuciakově vraždě.

„Jsem ale rád, že se setkání uskutečnilo. Ukázali jsme snahu s korupcí něco dělat. Netvrdím, že by to šlo dnes, ale nevím, jestli bych při svém vnímání boje proti korupci ve funkci zůstal.“

V současnosti je nosným tématem Směru odklon od společného směřování eurobloku. Ačkoli zahraničněpolitická témata nebyla před 20 lety centrem politické debaty, Směr už v roce 2003 protestoval proti válce v Iráku. Podle Marka Maďariče geopolitika nehrála v politické kampani výraznou roli až do migrační krize v roce 2015.

Prvopočátky kritiky Bruselu vidí Maďarič v referendu o vstupu Slovenska do Evropské unie v roce 2003, které podpořili všichni lídři tehdejších stran. Právě v té době vznikla i společná fotografie politiků, kde Směr zastupoval Dušan Čaplovič. „Náš postoj v těchto letech nebyl odmítavý, ale byl kritický v tom, že jsme si měli vyjednat lepší podmínky. Po vstupu do vlády a do Unie se i od této kritiky ustoupilo a přešlo se k dotahování všech věcí – přípravě na Schengen či přípravě eura,“ dodal Maďarič pro Denník N.

Nejednotný postoj v zahraniční politice a odklon od sociální demokracie stál Směr loni členství ve Straně evropských socialistů. „Když chcete patřit do naší rodiny, uznávejte stejné hodnoty jako my,“ vzkázal Směru generální tajemník PES Giacomo Filibeck na kongresu v Amsterodamu.

Podle předsednictva evropských socialistů zastával Směr politické pozice, které hluboce a vážně odporují jejich hodnotám a principům. Členství měl Směr pozastavené od roku 2023 i kvůli vytvoření vládní koalice se Slovenskou národní stranou, která do parlamentu přinesla několik osobností z dezinformační scény.

Po roce 2023 se se Směrem spojuje především rozklad právního státu – od rušení Úřadu speciální prokuratury, Národní kriminální agentury a snížení trestů za ekonomickou trestnou činnost, které se dotklo desítek lidí z okolí Směru.

Právě nyní probíhá soudní proces s místopředsedou parlamentu za Směr Tiborem Gašparem, který čelí obvinění ze zosnování zločinecké organizace, v jejímž čele měl stát spolu s nitranským oligarchou Norbertem Bödörem. Podle obžaloby měli přijímat a rozdělovat úplatky.

Robert Fico stojí v čele Směru od jeho vzniku a elektorát je z velké části navázán právě na něj.

„Dá se říct, že Směr je jednou z nejpersonalizovanějších stran na Slovensku. Mnoho voličů nevnímá stranu a jejího předsedu odděleně, ale jako jeden politický projekt. Ukázalo se to zejména po vzniku Hlasu v roce 2020, kdy část voličů následovala Petra Pellegriniho, zatímco nejloajálnější jádro zůstalo věrné Robertu Ficovi,“ vysvětluje Slosiarik.

Mladou generaci ve Směru tvoří především synovec současného ministra obrany Roberta Kaliňáka Erik Kaliňák, který se po posledních volbách stal předsedou poradců premiéra, a současný ředitel úřadu vlády Juraj Gedra. Oba jsou na sociálních sítích výraznými politiky, kteří přinášejí agresivní rétoriku.

Ve Směru se však od Pellegriniho odchodu nerýsuje žádná výrazná osobnost s otevřenou ambicí jednoho dne převzít vedení strany. „Vždy se musí mluvit o nástupci, ale nefunguje to tak, že lídr na někoho ukáže, a ten se jím stane. Ten nástupce se musí ukázat, vypracovat se a dostat prostor, což mladí ve Směru dostávají. Dalšího přirozeného lídra zatím nevidím, žádný náhradník zatím nedorostl do rozměrů Roberta Fica,“ uzavírá Ľubomír Vážny.