Z války v Íránu může nejvíc těžit Čína. Na otřes se chystala roky

Když 28. února začaly na Írán dopadat americké a izraelské bomby, zdálo se, že se zhroutí další režim, s nímž Peking udržoval úzké vztahy. Jen o několik týdnů dříve americké síly zajaly venezuelského prezidenta Nicoláse Madura a zásadně proměnily poměry v jihoamerické zemi, důležité pro čínské zájmy.

Téměř o čtyři měsíce později je situace odlišná. Prezidenti Spojených států a Íránu minulý týden podepsali memorandum, které prodloužilo příměří a otevřelo 60denní okno pro vyjednání konečné dohody.

Režim v Teheránu zůstal u moci a konflikt rozproudil debatu o možnostech i limitech americké vojenské převahy.

Krize, kvůli níž se uzavřel Hormuzský průliv, současně nastavila zbytku světa nepříjemné zrcadlo - ukázala, jak zranitelné jsou globální energetické dodávky.

Čína nemusela vystřelit jedinou raketu, přesto pravděpodobně patří k zemím, které mohou z případného poválečného uspořádání Blízkého východu vytěžit nejvíce.

Peking během války postupoval obezřetně. Odsoudil americké a izraelské útoky a nadále nakupoval íránskou ropu, zároveň se vyhýbal přímému vojenskému zapojení. Udržoval otevřené komunikační kanály s Teheránem, Washingtonem i arabskými státy Perského zálivu a veřejně se stavěl do role zastánce příměří a politického řešení.

Současně vedl intenzivní konzultace se zeměmi, které čelily íránským útokům. Teherán čínští představitelé opakovaně vyzývali k jednání a prezident Si Ťin-pching dokonce v dubnu představil vlastní mírový plán.

Američtí představitelé tvrdili, že čínské firmy dodávaly Íránu zboží využitelné také pro vojenské účely, Peking ale odmítl, že by Teheránu poskytoval zbraně.

Vedení komunistického režimu nicméně dokázalo válku využít k posílení obrazu země jako aktéra, který místo vojenského nátlaku nabízí diplomacii. Během konfliktu navštívili Peking američtí, íránští i pákistánští představitelé. Čína tak mohla zdůrazňovat, že zatímco jiné velmoci bojují, ona udržuje kontakt se všemi stranami.

Tento přístup režimu přinesl významné body na mezinárodní scéně. Pochvalu si vysloužil i od samotného Donalda Trumpa.

„Chci poděkovat Číně, prezidentu Siovi. Zůstal neutrální, naprosto neutrální, a toho si vážím,“ řekl šéf Bílého domu na tiskové konferenci G7 ve Francii. Ocenil hlavně to, že neposlal své námořnictvo proti americké blokádě íránských přístavů. „Prezident Si mi pomohl. Snažil se pomoci a myslím, že přispěl k vyřešení této situace,“ dodal Trump.

Předběžné memorandum sice vzniklo především za prostřednictví Pákistánu a Kataru, pro Peking jsou však důležité také symbolické výsledky. Válka posílila jeho dlouhodobé poselství, že svět by neměl být řízen jedinou velmocí, ale několika mocenskými centry.

Čína se už řadu let prezentuje jako zastánce „multipolárního světa“ a konflikt pravděpodobně využije ke zpochybňování bezpečnostního uspořádání založeného na převaze USA a jejich spojenců.

Mezi čínskými komentátory se objevují také úvahy, zda Spojené státy neprožívají vlastní „suezský moment“. Odkazují tím na krizi v roce 1956, která odhalila oslabení Velké Británie a její rostoucí závislost na Spojených státech. Události staré 70 let bývají považovány za jeden ze symbolických mezníků britského ústupu z pozice světové velmoci.

Sun Te-kang, ředitel Centra pro blízkovýchodní studia na šanghajské univerzitě Fu-tan, uvedl, že americká vojenská síla se během války proti Íránu neukázala být tak jednoznačně dominantní, jak Washington očekával. Za známku oslabování amerického aliančního systému považuje také neochotu některých tradičních spojenců Spojených států přímo se do konfliktu zapojit.

Samotné čínské vedení se navíc snaží vyhnout dojmu, že oslavuje americké neúspěchy. „Čína nemá zájem nosit auru vítěze ze vzdálené války na Blízkém východě,“ napsal na sociální síti Wej-po politický komentátor Chu Si-ťin.

Klíčovou roli v úvaze o vítězství Číny hraje Hormuzský průliv, který patří k nejdůležitějším dopravním uzlům. Podle Mezinárodní energetické agentury jím v roce 2025 procházelo téměř 15 milionů barelů surové ropy denně, což odpovídalo přibližně 34 procentům světového námořního obchodu se surovou ropou.

Hormuzem zároveň proudila téměř pětina světového obchodu se zkapalněným zemním plynem. Šlo především o vývoz z Kataru a Spojených arabských emirátů, přičemž téměř 90 procent těchto dodávek směřovalo do Asie. Peking byl největším jednotlivým odběratelem, jeho přesná závislost na průlivu je však obtížně vyčíslitelná.

Po zahájení války v Íránu klesla přeprava na zlomek běžného objemu, prudce vzrostly ceny pojištění i námořní dopravy a členské státy Mezinárodní energetické agentury schválily rekordní uvolnění 400 milionů barelů z nouzových zásob. IEA označila výpadek za největší narušení dodávek v historii světového ropného trhu.

Přesto, podle Hridaye Sarmy, autora komentáře pro Asia Times, bude z obnovení běžné plavby dlouhodobě těžit především Čína, která má ze všech asijských velmocí nejlepší předpoklady k tomu, aby bezpečnější dodávky energie proměnila v trvalejší hospodářský a geopolitický vliv.

Na podobný otřes se totiž Peking připravoval řadu let. Čínské společnosti využívaly období nižších cen k doplňování státních i komerčních zásob. Podle společnosti Vortexa dosáhly pozorovatelné nadzemní zásoby surové ropy na jaře rekordních přibližně 1,24 miliardy barelů. Země tak vstupovala do krize s výrazně větším „polštářem“ než řada jiných asijských dovozců.

To ovšem neznamená, že mohla jednoduše zastavit dovoz a pokračovat bez omezení. V květnu klesl čínský import surové ropy na nejnižší úroveň za osm let. Oproti průměru roku 2025 šlo přibližně o třetinový propad.

Část rozdílu se podařilo pokrýt ze zásob, zároveň však došlo k výraznému omezení výkonu rafinerií. Podle výpočtu agentury Reuters čerpala Čína v květnu ze skladů přibližně půl milionu barelů denně. To bylo podstatně méně než celkový pokles dovozu, protože rafinerie snížily zpracování ropy o více než dva miliony barelů denně.

Čínská odolnost tedy nespočívala jen ve velikosti rezerv, ale také ve schopnosti rychle utlumit výrobu a spotřebu.

Situaci usnadnila i slabší domácí poptávka po pohonných hmotách. Vysoké ceny přiměly část domácností a podniků k úsporám, zatímco rychlé rozšiřování elektromobilů dlouhodobě omezuje růst spotřeby benzinu.

Jako největší světový dovozce ropy tak Peking získal značný prostor k manévrování a omezením nebo obnovením nákupů může ovlivňovat světovou poptávku i cenový vývoj.

Případné zrušení nebo zmírnění sankcí proti Íránu má pro Čínu dvojí význam. Obnovení běžného vývozu by zlepšilo dostupnost ropy, snížilo náklady na dopravu a zmírnilo riziko dalších výpadků. Současně by však mohlo připravit čínské nezávislé rafinerie o výhodné podmínky, které získávaly právě díky izolaci Teheránu.