Ostuda na závěr. Čeští fotbalisté na MS dostali přesně to, co si zasloužili

/Od zvláštního zpravodaje v Mexiku/

Byl to rachot, ve kterém jste neslyšeli, když vám soused křičel do ucha. Osmdesát tisíc fanatiků, kteří pod střechou unikátního fotbalového chrámu tancovali, vlnili se po tribunách, plakali při hymně a vášnivě hnali Mexiko do boje. Češi byli pár centimetrů od toho, aby Aztécký stadion umlčeli, ale nakonec dostali to, co si na mistrovství světa zasloužili.

Udělali dvě hloupé chyby, škaredě se po sobě dívali a prohráli 0studně 0:3.

Nenašli žádnou zbraň.

Nenašli balanc.

Ani remíza by na 99 procent českému mužstvu stejně nestačila. Ani remízu stejně nevybojovalo.

Možná jste ještě spali, když národní tým v dalekém Mexico City utopil poslední zbytky naděje. Z tribun létaly kelímky s pivem, všichni stáli a nemilosrdně bouřili, když Češi mizeli ze scény.

Kdo ví, jestli se na další mistrovství nebude čekat znovu 20 let.

Porážka bolí, kiksům se divíte, ale ani jedno nepřekvapuje.

Rozhodlo se jindy, ne pod čtyřkilometrovou vyhaslou sopkou Ajusco, jejíž vrchol se ztrácel v mracích. Pomineme-li porážku 1:2 s Jižní Koreou, kterou způsobily tréma, špatně zvolená sestava a nezkušenost, neodpustitelným hříchem byl následný zpackaný výkon s Jihoafrickou republikou. Remíza 1:1 byla prostě malérem. A nijak zvlášť silná JAR nakonec po výhře 1:0 nad Jižní Koreou bere druhé místo ve skupině!

Souboj s Mexikem se proměnil v pokus o zázrak. Kdo ví, jestli by se nepovedl, kdyby senzační novic v sestavě Denis Višinský mířil ještě krapet lépe. Pohotový pokus v sedmé minutě těsně minul pravou tyčku a plzeňský záložník zarmouceně klesl do kolen. To byla šance na životní gól. Pro něj i pro všechny ostatní, kteří českému týmu nepřestali věřit.

I potřetí trenér Miroslav Koubek sáhl dost důrazně do sestavy. Tentokrát dokonce zametl s útočníkem Patrikem Schickem, což byl jediný fotbalista, na kterého byli zahraniční reportéři zvědaví. Jenže dvakrát zahrál pod psa, nedostal ani pořádný servis od ostatních, tak si proti Mexiku sedl mezi náhradníky. Hned vedle bývalého kapitána Tomáše Součka, což je další velké zklamání. Souček si navíc v závěru utkání celkem těžce zranil levý kotník a museli ho podpírat, aby vůbec dokulhal za lajnu.

Na šampionátu se prostě nepovedlo skoro nic. Snad jen tah s Višinským. Neokoukaný chlapík, který vyfasoval číslo 26, býval trémista. Vychovala ho Slavia v éře, kdy byla na mizině a hrozil jí sestup z ligy. Višinský to musel vzít přes Vlašim a Liberec. Je to opak běhavých robotů, kterých český fotbal nabízí hromadu. A právě na to reprezentace na mundialu doplatila nejvíc. Nemá kreativní hráče, nemá originální myšlenku.

Proč tedy střídal zrovna Višinský jako první? Kouč Koubek tvrdil, že mu došly síly. Hráč samotný do kamer ČT uvedl: „Cítil jsem se pořád dobře. Věřil jsem, že jsem mohl týmu pomoci.“ I tento očividný rozpor podtrhuje podivné vystoupení Čechů na MS.

Prakticky celé tři zápasy byli nezajímaví, upracovaní, kostrbatí. Byť se musí nechat, že se s favorizovaným Mexikem reprezentace přes 50 minut držela. Až příšerná chyba, kdy tři obránci na půlicí čáře nechytili jediného soupeře Roma, pustila do sólového nájezdu Matea Cháveze. Za chvíli zkázu dokonal Julián Quiňones po sérii dalších podivných kroků. Třetí gól vše podtrhl.

Zprvu se reprezentace nelekla ani soupeře, ani atmosféry, kterou lze těžko vyjádřit slovy. Jako by se celá dvacetimilionová metropole proměnila v zelené moře, které se valilo ke stadionu. Tady pozvedl argentinský kapitán Diego Maradona titul pro mistry světa v roce 1986. Tady Brazilec Pelé v roce 1970, svlečený do půli těla, slavil třetí zlato.

Tady se psala fotbalová historie. Ale česká reprezentace nepřidala ani řádek. Zmizí a vzpomínat se na ni nebude. Jak potichu na šampionát přijela, tak rychle vyšuměla.

Narazila na obrovské limity, které trápí celý český fotbal od časů, kdy váleli Tomáš Rosický, Karel Poborský, Milan Baroš nebo Pavel Nedvěd. Mimochodem, ani oni, když byli v roce 2006 na mistrovství světa naposledy, nedokázali projít ze skupiny. Ale aspoň jste si u nich mohli být jistí, že budou fotbal hrát. Nedvěd si to v roli reprezentačního manažera uvědomuje, vidí spoustu slabin a nedostatků, byť ještě před soubojem s Mexikem hecoval: „Dokud žijeme, budeme bojovat.“

Jenže bojovnost a stovky naběhaných kilometrů nestačí. Fotbalový svět je jinde.

Svět je sexy, zatímco česká reprezentace hraje kostrbatě. V přechodové fázi pomalu a opatrně. Ve finální příliš sterilně. Spoléhá prakticky jen na standardní situace. I ti nejlepší čeští hráči, kteří do Ameriky přijeli, zpravidla mají o jeden nebo o dva doteky navíc. S míčem se radši otočí a přihrají na jistotu zpátky, než by s ním přímočaře běželi dopředu.

Přes baráž se dokázali probourat díky ohromné vůli a dvěma penaltovým rozstřelům, což se zpětně jeví jako maximum možného.

Zázrak se stal v březnu, na mistrovství světa ne.

Největším zážitkem tak zůstane utkání na Aztéckém stadionu, který čtvrt hodiny před koncem povstal, aby přivítal téměř 41letého brankáře Guillerma Ochou, jenž při své šesté účasti na mistrovství světa odchytal zbytek zápasu. Vyhrkly mu slzy, když dostával kapitánskou pásku.

Češi nic krásného neprožili. Mizí z mundialu jako jeden z nejméně zajímavých týmů. A pohled do budoucna rozhodně pozitivní není.