Opravený klenot Valašska. Kuchyně v roubence kdysi sloužila jako šatlava na zbojníky

V obci Jasenné na cestě z Vizovic do Vsetína, na úpatí kopce Syrákova, může projíždějícím u cesty padnout do oka kamenná socha portáše. Statný muž ve valašském kroji, klobouku a plášti má přes rameno mošnu, v jedné ruce drží valašku a v druhé ručnici.

Na portáše člověk ve valašském místopisu i lidové kultuře narazí na každém kroku. Říkalo se tak příslušníkům ozbrojeného sboru, založeného za třicetileté války na popud císaře Ferdinanda III. Habsburského. Jeho polovojenské jednotky pak fungovaly asi 200 let.

Složené byly ze zástupců významných rodin. Strážily moravsko-uherskou hranici před nájezdy Turků a uherských povstalců, hlídaly okolí před zbojníky a pašeráky. Asistovaly při armádních odvodech, doprovázely vojáky do války či chytaly dezertéry. Z počátku se podílely i na potlačování třetí vlny Valašského povstání. To vzniklo jako vzpoura protestantů proti rekatolizaci poté, co zdejší panství vyženil Albrecht z Valdštejna.

Kamenný portáš v Jasenné jako by však strážil něco jiného. Na malém návrší přímo nad ním se tyčí jedna z nejcennějších historických staveb Valašska a národní kulturní památka. Mikuláštíkovo fojtství je velká patrová roubenka s pavlačí, postavená v roce 1748. První zmínky o fojtství na tomto místě pochází už z konce 16. století, zásadně jej ovlivnil právě až rod Mikuláštíků. Roubenka se zachovala stavebně nezměněná a díky rozsáhlé dvouleté rekonstrukci za necelých 18 milionů korun je ve velmi dobré kondici.

„Od poloviny 18. století fojtství neprošlo zásadní přestavbou. Samozřejmě, že se opravovala střecha, vyměňovaly se shnilé dřevěné prvky, ale vnitřní dispozice zůstala netknutá,“ říká mi před budovou Lenka Drápalová, náměstkyně ředitele pro odbornou činnost z Valašského muzea v přírodě. Právě toto muzeum, známý skanzen v Rožnově pod Radhoštěm, má chalupu ve správě.

Fojtství přímo souvisí s portáši, takže socha pod svahem není náhoda. Jiří Mikuláštík, který budovu nechal postavit, byl velitelem místní jednotky a zároveň i lajtnantem, hlavou celého sboru v letech 1741-1750.

„Mikuláštíkové veleli místnímu desátnictvu, jak Jiří, tak i jeho syn, byť ten pak byl suspendován kvůli nespolehlivosti. Velitelem v pozici lajtnanta byl Jiří, který zemřel v roce 1750,“ potvrzuje profesor Daniel Drápala, vedoucí Ústavu evropské etnologie na Masarykově univerzitě, který se tématu portášů dlouhodobě věnuje.

V rodu Mikuláštíků se zároveň předávala z generace na generaci funkce fojta. Byla to obdoba rychtáře či starosty, místního správce dosazeného vrchností, ale s dědičným právem.

„Fojt dohlížel na chod obce a na vybírání dávek pro vrchnost. Organizoval život v obci a snažil se zajistit v obci klid. A zároveň bývali fojtové obdařováni různými výhodami. Mohli třeba vařit pivo, provozovat mlýn, mít na starosti třeba kovárnu, v jeho domě se také mohly konat zábavy,“ vyjmenovává Lenka Drápalová. V Jasenné měl na starosti i církevní záležitosti.

V Jiřím Mikuláštíkovi se tedy potkaly dvě významné funkce a zároveň osobnost šikovného a bohatého hospodáře. Proto si mohl dovolit honosný reprezentativní dům s řadou selských stavení okolo. Sloužil současně jako sídlo portášské jednotky, proto byla původně uvnitř i šatlava.

Je tu pak ještě jedna spojitost fojtství a zmíněné sochy. Dílo vytvořil umělec Stanislav Mikuláštík, jeden z potomků rodu.

Dnes je na první pohled vidět, že fojtství prošlo zásadní rekonstrukcí. Podstatná část trámů v přízemí je vyměněná, ty původní poškodila vzlínající vlhkost. Obnovená je střecha, nové jsou okenice v patře. „Všechno, co nesplňovalo podmínky na zachování stability a statiky objektu, popřípadě by mohlo být napadeno škůdci, muselo jít pryč,“ přibližuje Drápalová.

Nové části mají zatím světlou přírodní barvu. „Nechávají se záměrně neošetřené, aby zašly časem, takto se to dělalo i dříve. S tím ale, že trámy jsou neustále sledovány a chráněny před jakýmkoliv poškozením, ať už hmyzem nebo dřevokaznými houbami,“ vysvětluje Lenka Drápalová.

Kolem fojtství stávaly i stodoly a chlévy, do dneška se zachoval jen sklípek. Mezi ním a hlavní budovou přibyl malý domek s pokladnou a prodejnou suvenýrů.

Podobné dobře zachované památky muzeum obvykle stěhuje do Rožnova pod Radhoštěm. U fojtství v Jasenné, která je od Rožnova 40 kilometrů daleko, udělalo výjimku. Má sice ve správě i Jurkovičovy stavby na Pustevnách, ale ty jsou pronajaté ke komerčním provozům. Roubenka na Vizovicku je tak jeho první muzejní expozicí mimo domovské město.

Z počátku se přitom zvažoval i převoz budovy. O ponechání na místě rozhodl fakt, že ve skanzenu už stojí podobná fojtství dvě a koncepce areálu je z velké části naplněná. Další fojtství by tam už bylo navíc.

Stavba je téměř 280 let stará, ale vybavení interiérů přibližuje podstatně mladší dobu. „Vytvářet expozici z dob hlubokého 18. století je velmi problematické, pokud chceme vystavovat originální předměty. Tehdy nikdo nic neschovával, věci se spotřebovávaly a využívaly k dalším účelům,“ vysvětluje Drápalová.

Volba proto padla na období první republiky, kdy v chalupě bydlel vnuk posledního fojta, František Mikuláštík. „Na 20. a 30. léta minulého století jsme se ještě mohli zeptat pamětníků. Autorka expozice, Jitka Petřeková, vycházela z hlubokého terénního výzkumu. A také pramenů, které se zachovaly, je daleko více, i z hlediska popisu interiéru. Jsou i některé výjimečné fotky,“ zdůvodňuje náměstkyně.

V chalupě to místy vypadá, jako by bývalí majitelé před chvílí odešli. Na stole se válí staré časopisy, dopisy a sešity, v kuchyni leží otevřená kniha s recepty a model masa připraveného na krájení. Chalupa působí autenticky, přitom při srovnání s fotografiemi před počátkem rekonstrukce je vidět, že dát interiéry do současné podoby nebylo jen tak.

Hlavní obytná místnost je poměrně prostorná a z pohledu expozic skanzenu má neobvyklé uspořádání. Kromě pece a několika skříněk tu stojí dvě samostatné postele a k tomu i manželská dvoupostel. „Je to teprve druhý objekt, ve kterém máme instalovánu manželskou postel. Prezentujeme tady uspořádání spaní pro vícečetnou rodinu,“ nastiňuje Lenka Drápalová.

V peci se zatápělo z vedlejší kuchyně, takže ve světnici bylo čisto bez popela a kouře. Kuchyň s pecním otvorem a sporákem je umístěná ve zděné části budovy, kromě přípravy jídla se tu rovněž prováděla hygiena.

Pro svou bytelnost tento prostor kdysi sloužil i jako šatlava. Dočasně uvěznění tu bývali polapení pašeráci anebo zbojníci, tedy lupiči. „Málokterý zbojník byl takový živel nebo… já si neodpustím slovo grázl, který by byl schopný i vraždit. Spíš to byli lidé, kteří zbojničením řešili svoji neutěšenou situaci,“ říká Drápalová.

V druhé půlce přízemí býval chlév pro dobytek, což mělo výhody v zimě. Zvířata pomáhala vyhřívat chalupu a kvůli krmení či dojení nebylo nutné vycházet na mráz přes dvůr. Dnes je v těchto místech moderní sociální zařízení pro návštěvníky, odlišené od historické části použitím překližky na stěnách.

Po prudkém a úzkém schodišti stoupáme do patra, kde byla černá kuchyně spolu s dalšími světnicemi. Dvě jsou vybavené moderními stoly a židlemi a výhledově by měly sloužit pro edukační programy. Ve třetím pokoji, kde mám co dělat, abych se nebouchl hlavou o stropní trámy, je výstavní panelová a audiovizuální expozice. Zabývá se fojty, portáši a zbojníky, rodinou Mikuláštíků a historií Jasenné.

Stavitel roubenky Jiří Mikuláštík byl po svém dědovi už druhým fojtem toho jména v Jasenné, říká se mu proto někdy Jiří Mikuláštík II. Až jemu se podařilo v roce 1726 získat k fojtství pro svůj rod dědičné právo od vizovického hraběte z Gollenu, kterému od mládí sloužil. „Zachránil vrchnost před utopením a z vděčnosti mu byl udělen tento dědičný titul,“ říká Lenka Drápalová. Dle webu obce byl i povýšen do nižšího šlechtického stavu.

Novou budovu fojtství si Jiří II. moc neužil, už za dva roky zemřel. Zdejší vzpomínají i na jeho syna Tomáše, který zůstal katolíkem i po vyhlášení Tolerančního patentu, kdy se v Jasenné přihlásilo víc jak 700 lidí k evangelickému vyznání.

„Evangelíkům však propůjčil k bohoslužbám svou stodolu, která stávala uprostřed obce. Od té doby se této stodole říkalo Toleranční stodola a její vyobrazení vypálené do lipového dřeva je umístěno na památku v evangelickém kostele v Jasenné,“ popisuje web obce.

Fojtů v rodu bylo celkem sedm, posledním byl František Mikuláštík, a to do roku 1848. Roubenka pak zůstala v držení rodiny až do 60. let minulého století. Roku 1964 byl rodinný majetek včetně fojtství nuceně zestátněn a od 70. let ve fojtství fungovala malá expozice lidové kultury Oblastního muzea jihovýchodní Moravy Gottwaldov.

V roce 1993 rodina získala majetek v restituci zpět a tři dědičky pak v chalupě provozovaly vlastní muzeum. „Údržba a provozování objektu přesahovaly možnosti majitelek, ale nechtěly ho prodat někomu jako chalupu na bydlení. Byly si moc dobře vědomy jeho ceny. A proto se snažily odprodej nebo darování zařídit tak, aby připadlo muzeu,“ říká Lenka Drápalová.

V roce 2021 Valašské muzeum v přírodě díky příspěvku Ministerstva kultury chalupu odkoupilo a v letech 2024-2026 ji zrekonstruovalo. Veškeré vybavení muzeu dědičky darovaly. Z nich při budování expozice odborníci vybrali, co odpovídalo zvolené době, a zbytek doplnili ze sbírek muzea.