Z nechtěného trpaslíka všemocný kolos. Ale i armáda USA už se bojí porážky

Detail, který o mnohém vypovídá: Spojené státy se sice zrodily z války, ale tažení George Washingtona několikrát ochromily žně, kvůli kterým se rozprchla část jeho dobrovolnické armády. Po skončení bojů zůstalo Washingtonovi k dispozici jen pár stovek vojáků. Současný držitel úřadu Donald Trump má k dispozici přes dva miliony mužů a žen v uniformách.

V roce 1814 nedokázala americká armáda ochránit vlastní hlavní město před útokem Britů, kteří vypálili i Bílý dům a Kapitol. Dnes přední linie americké obrany probíhá skrze více než 50 států a teritorií světa, kde mají USA vojenské základny.

Ještě když Spojené státy slavily 100. výročí vzniku, tvořilo celou jejich armádu jen asi 25 tisíc mužů. Zhruba tolik lidí dnes pracuje jen v samotné centrále Pentagonu.

USA se v současnosti pyšní mimo jiné jadernými letadlovými loděmi třídy Ford, největšími válečnými plavidly historie, z nichž jedno stojí v přepočtu přes 300 miliard korun. Ještě v 80. letech 19. století přitom měla Amerika slabší loďstvo než Chile.

Když se při současném výročí Spojené státy ohlížejí za 250 lety své historie, vidí ohromující proměnu nevýznamné kolonie na periferii tehdejšího světa v planetární supervelmoc. Růst vojenské síly USA je ilustrace i motor této proměny. Její nutnou součástí přitom byla také proměna mentality: pro některé „otce zakladatele“ vlastní armáda představovala především nebezpečí pro demokracii - a navrhovali ji rovnou rozpustit.

Po americkém vítězství ve válce za nezávislost se tak bezmála stalo. V roce 1784 mělo stálou americkou armádu tvořit zhruba 700 mužů – alespoň na papíře. Vojáci se ale scházeli jako pověstní švábi na pivo a nakonec jich do kasáren dorazily necelé čtyři stovky.

Někteří ze zakladatelů americké republiky ale i tuto nepatrnou sílu považovali za možný nástroj tyranie jednotlivce, novodobého „Caesara“, jak říkával Thomas Jefferson. Právě třetí prezident USA bojoval za úplné zrušení armády. Obranu v případě nutnosti měly zajistit ad hoc svolávané občanské milice.

Pravda, Spojené státy se skutečně vyhnuly prokletí svých sousedů v Latinské Americe a nikdy nezažily vážný pokus o vojenský puč. Odvrácenou stranou této mince ale byla reálná vojenská slabost. Ta vyústila třeba v ostudnou porážku v roce 1791, kdy bojovníci tzv. severozápadní indiánské konfederace zabili nebo zranili skoro polovinu tehdejší americké armády.

Mladá americká republika si ale převážně mohla luxus malé armády dovolit. Osud jí nadělil bezpříkladně výhodnou pozici na mapě světa. Potenciální agresoři byli buď za oceánem, nebo slabí. Indiáni sice dokázali americké vojáky porážet až do bitvy u Little Bighornu v roce 1876 a i krátce po ní, celkově vzato ale neměli proti technologické převaze šanci.

Možný konkurent, španělská říše, sice v okamžiku vzniku USA panoval nad obrovskou částí Severní Ameriky, ovšem v té době už imperiální panství Madridu směřovalo k hlubokému úpadku a představovalo spíš lákavou kořist než hrozbu. Navíc vztahy s bývalou nadřazenou mocností, Velkou Británií, se postupně změnily v partnerství kulturně a jazykově spřízněných „bratranců“.

Z pomezí USA a Kanady se stala nejdelší demilitarizovaná hranice na světě – cenný výdobytek, o který se kontinent začal obávat až s nástupem Donalda Trumpa.

„Ozbrojená chátra honící se po krajině, z toho se nelze nic naučit.“ Výrok, který se připisuje maršálu Helmuthu von Moltkemu. Takto opovržlivě se měl vyjádřit o americké občanské válce.

Výrok je téměř jistě podvržený. Prusko se o válku Severu proti Jihu naopak zajímalo velmi intenzivně. Už proto, že se jednalo o první opravdu moderní válečný konflikt s použitím železnice, telegrafu či průzkumných balonů. Ani ona ale nezměnila vztah Američanů k armádě. Po skončení války se stálé vojsko opět smrsklo na nepočetný klub důstojníků a mužstva.

První zlom, i když jen v námořní síle, přinesl až prezident Theodore Roosevelt, symbol éry amerického imperialismu na přelomu 19. a 20. století. Po válce se Španělskem v roce 1898 získaly USA první skutečné kolonie, v první řadě Filipíny. A jejich mocenský nástup mělo symbolizovat naplnění Rooseveltova snu, mohutné válečné loďstvo zvané „Great White Fleet“.

Pozemní armáda zůstávala velmi malá, více než osmkrát slabší než například vojsko tehdejšího Německa.

Nic na tom zásadně nezměnila dokonce ani účast USA v 1. světové válce. Ta sice přinutila obléct uniformu víc než čtyři miliony Američanů, po ní ale přišla rychlá demobilizace a éra izolacionismu vystižená mottem prezidenta Calvina Coolidgea: „Business of America is business“ – „Amerika se má starat o byznys“.

Teprve 2. světová válka a její následky otevřely zcela novou kapitolu. Zprvu se sice i po jejím vítězném završení předpokládala rychlá americká demobilizace, jenže nástup studené války změnil pravidla hry.

„Byznysem“ Spojených států náhle nebyl jen byznys, Washington se stal také lídrem jednoho ze dvou bloků v celoplanetárním boji dvou společenských systémů. Globální zájmy USA si vyžádaly stálou vojenskou sílu globálních rozměrů.

Jejím podkladem se staly peníze. Ještě v roce 1929 vydávaly USA na obranu zhruba 1 % HDP. V období studené války to bylo v průměru něco přes 9 % prudce rostoucího hrubého domácího produktu. V období bipolárního střetu se sovětským blokem Washington udržoval stálou armádu s více než dvěma miliony vojáků, v době války ve Vietnamu jich bylo dokonce více než tři a půl milionu. Nárůst oproti meziválečnému období? Více než desetinásobný.

Tento vývoj se zrcadlí i v pozici amerického prezidenta, jehož dnešní vojenské pravomoci by v otcích zakladatelích zřejmě vyvolaly hrůzu. Ne náhodou svěřili pravomoc vyhlašovat válku a schvalovat prostředky na armádu čistě Kongresu. Dnešní prezident však sedí na vrcholu globální vojenské mašinerie: může během hodin posílat jednotky, letadlové svazy či speciální síly na druhý konec světa. A v praxi to často dělá – i bez souhlasu kongresmanů.

Od roku 1945 je prezident také jedinou osobou v USA, která může rozhodnout o konci světa, tedy o nasazení amerického jaderného arzenálu. Důstojník, který ho neustále doprovází s kufříkem s jadernými kódy, je symbolem nového postavení šéfa americké exekutivy.

Ještě jeden moment dokresluje prudký vzestup americké moci: vývoj její špionáže. „Do vzniku CIA (1947) neměly Spojené státy v mírových časech civilní tajnou službu,“ konstatuje pro BBC autor dvou knih právě o CIA Tim Weiner. „Rusko ji mělo od dob Petra Velikého, Británie od dob královny Alžběty I. A Čína? Víc než 2 tisíce let.“

Dnes se komplex amerických tajných služeb skládá z celkem osmnácti (!) vojenských a civilních organizací. Odhaduje se, že v nich pracuje 100 až 120 tisíc lidí.

Vítězství ve studené válce přivedlo americkou vojenskou moc k jejímu zenitu. Mimo jiné proto, že zatímco v řadě zemí, včetně většiny Evropy, po pádu berlínské zdi následovalo drastické osekání výdajů na obranu. V případě USA bylo ale jejich snížení mnohem méně radikální. Na vrcholu souběžných válek v Iráku a Afghánistánu vydávaly Spojené státy na obranu skoro stejně prostředků, jako zbytek světa dohromady.

To jim umožnilo v některých technických oblastech nejen hrát prim, ale dosáhnout bezmála monopolu. Nic na moři nesnese srovnání s jedenácti americkými letadlovými svazy. Jen USA disponují „neviditelným“ strategickým bombardérem. Obrovskou převahu mají nad konkurenty v možnosti např. tankovat za letu a v dalších oblastech logistiky. Celkově vzato žádný stát nedokáže přepravit úderné jednotky kamkoli na planetě tak, jako Spojené státy.

Navzdory tomu USA narazily na hranice své moci. Nebylo to poprvé: bolestné lekce Američané utržili v Koreji či ve Vietnamu. Krvavé boje proti guerillám v Somálsku, Afghánistánu či Iráku, stejně jako aktuální válka proti Íránu ukázaly, že obrovská převaha ještě neznamená vítězství, zejména ve střetu s protivníkem, který pohrdá vlastním životem.

Poslední léta, a zejména druhé prezidentství Donalda Trumpa, navíc doprovází jeden paradox: zatímco prezident velmi rád zdůrazňuje americkou sílu, celkové směřování jeho administrativy je motivováno něčím jiným: strachem ze slabosti. Ten vyvolává zejména  vzestup nového, mocného konkurenta v podobě Číny a rival mimo jiné zpochybňuje americkou převahu na moři. Čínské námořnictvo už má více plavidel než americké.

Celá kariéra jednoho z nejvlivnějších lidí současné americké vlády, náměstka ministra obrany Elbridge Colbyho, je motivována jednou centrální myšlenkou: Čína zesílila do té míry, že Spojené státy by si ve válce s ní už nemohly být jisté vítězstvím. Zejména tehdy, pokud by byly vázány jinde. Proto odklon od Evropy, proto oslabení podpory Ukrajiny, proto koncept „konsolidace“ moci USA jejich stažením na západní polokouli.

Po 250 letech své historie a poté, co dosáhly vrcholu vojenské síly, by podle této koncepce USA paradoxně směřovaly tam, odkud vzešly: k dominanci ve vlastní hemisféře.