Článek
Je jen málo ukazatelů, v kterých Češi porážejí zbytek světa. O to větší hrdost se s každým takovým vzácným prvenstvím pojí.
Dobrým příkladem je doba, po kterou rodiče mohou zůstat doma s dětmi a dostávat za to od státu peníze. Bývaly to čtyři roky, ale i dnešní tři stačí na dělené zlato. Po sečtení mateřské a rodičovské je Česko – spolu se Slovenskem – v tabulce OECD první s údajem 164 týdnů (přehledně je to vidět v grafu pod tímto textem).
Průměr všech 43 zemí je třetinový, standardní doba ve světě je kolem jednoho roku. Naše tři roky máme ve zvyku brát jako ukázku vzorné péče o vzorné matky. Skoro jako za socialismu, chybí už jen karafiát k Mezinárodnímu dni žen. Háček je v tom, že ženy často poptávají něco úplně jiného.
Když se teď rodičovská mění, šlo o dobrou příležitost ji zmodernizovat. Nikdo neříká, že se tři roky musí krátit na dva. To by samo o sobě ničemu nepomohlo. Ale jen přihodit peníze a dál betonovat zastaralé zvyky je také chyba. Nebo přinejmenším promarněná příležitost.
Nikdo nebyl proti
Nově se upravuje jen to nejsnazší – peníze, které budou po „dobu čerpání rodičovské dovolené“ (tak hovoří zákoník práce) k dispozici. Pro děti, narozené po silvestrovské půlnoci, to bude 400 tisíc místo dosavadních 350 tisíc. Za dvojčata dvojnásobek.
Vládní novela zákona o sociální podpoře prošla ve středu ráno třetím a finálním hlasováním Sněmovny, proti nebyl ani nikdo z opozice. I když řada dobrých opozičních návrhů nebyla přijata.
Ostrý silvestrovský skok je technicky vzato hloupý a nespravedlivý. Čistší by bylo pozvolné zvedání každý rok, jako u důchodů. Ale jinak – čistě účetně – proti zvýšení těžko něco namítat. Každou fixní částku v zákoně postupem času rozežírá inflace, a tak se sluší ji občas zvednout. Kupní síla 400 tisíc příští rok je stejná jako 300 tisíc v roce 2020.
(Mimochodem – stejně by měla růst třeba spotřební daň na naftu. S ní se děje opak, ale o tom zas někdy jindy).
Slabina je jinde. Základním pravidlem zodpovědné politiky by mělo být, že každé přilepšování je kombinované s laděním systému, tak aby sloužil lépe. Byť změny nemusí na první pohled vypadat populárně. Zkrátka spojit příjemné s užitečným.
Za rodičovskou stát ročně utratí kolem 40 miliard korun. To je hodně peněz na to, aby se nad modernizací jen tak mávlo rukou. Návodů je celá řada, stačí se jen podívat po světě nebo nastudovat odbornou literaturu, kde se opakuje směrem k zdejší podpoře rodičovství už roky dokola to samé.
Co by šlo vylepšit
Chce-li někdo zůstat doma celé tři roky – a pak další tři roky s dalším dítětem a tři roky s dalším – budiž. Nemusíme nutně začít u toho, že české prvenství zahodíme. Už je ale načase přestat brát ony tři roky jako normu. Jiná volba musí být stejně dostupná a výhodná, což ne vždy platí.
Dál jde – díky za to – brát méně peněz delší dobu, nebo si měsíční dávku zvednout a brát ji kratší dobu. Podle libosti a předchozích výdělků. Když ale stát nedá k zrychlené volbě servisní infrastrukturu, jde jen o iluzi volby.
Je to obehraná písnička. Chcete jít zpátky do práce dřív, ale v mnoha městech zjistíte, že ve školce je pro dítě místo až od tří let. Dětské skupiny jsou plné nebo drahé. Matka by sice chtěla pracovat, což by zároveň mělo v době vyhladovělého trhu práce velký celospolečenský smysl, ale realita ji donutí zůstat doma déle.
Peněz je k dispozici hodně, ale jdou-li jen do dávek a ne do služeb, systém zůstává velmi paternalistický. Stát platí ženu za to, aby byla doma, namísto aby vytvořil podmínky pro svobodné jednání. Jako bychom se tvářili, že nová delší dálnice plná pump je stejně dobrou nabídkou jako zkratka po polňačce plné výmolů s balvanem uprostřed cesty.
Klesá-li porodnost, rozhodně by stálo za to pohlídat, aby se souběžně nezačala rušit místa ve školkách. Logika je obrácená, školek je v součtu pořád zoufale málo, přetlak trvá.
Jiný háček spočívá v tom, že zdanění malých výdělků nebo částečných úvazků je hned od první vydělané koruny enormní kvůli vysokým a plošným pojistným odvodům. Motivace k nástupu do hůře placené práce je proto malá, člověk si ve finále moc nepolepší nebo je tlačen do šedé zóny švarc-systému. Systém platí za pasivitu, ne za aktivitu.
Přečtěte si od autora:
Velkou pomocí by bylo snížit zdanění prvních vydělaných korun na úkor větší progrese, která je v Česku obecně velmi slabá. Z podobného ranku je populární „sleva na manželku“. Dostanou ji jen ty rodiny, kde jeden z páru nepracuje. Jinak rodina o peníze přijde, čili opět jde principiálně o trest za snahu. Nemluvě o nespravedlnosti vůči samoživitelkám. Opoziční návrh překlopit slevu na děti do tří let by dával mnohem větší smysl.
Věčně lepší Švédsko
Podobně jako jiné neúspěšně návrhy: Nekrátit mateřskou jen kvůli tomu, že děti jdou do školky. Nebo v případech, kdy si chce někdo čerpání zrychlit, ale nejde to kvůli pravidlu, že strop se odvozuje od předchozích příjmů z práce a chudší mají smůlu. To vše dohromady má za následek, že ženy spíš sáhnou po základní volbě („normálně“ zůstat s potomkem doma). Tím pádem ztrácejí kvalifikaci, tratí na mzdách a později na důchodech, ekonomika přichází o pracovní sílu.
Všichni jako společnost rosteme a bohatneme pomaleji, než bychom teoreticky mohli. A pozor, bavíme se o případech, kdy nikdo nikomu nic násilně nebere, ženy zpět do práce samy chtějí a o dlouhou tříletou péči nestojí.
Je otravné brát si ve všem za vzor skandinávské jedničkáře. Ale radikálním řezem, který by odstartoval tolik potřebnou změnu myšlení, by byl přechod na švédský model, kde celou rodičovskou rodina dostane jen při splnění jedné zásadní podmínky - a sice že se o ni oba rodiče podělí, tedy že se doma u dětí vystřídají.
Ženy nepřijdou o kariéru, muži o nevratný čas s malými dětmi, společnost o chybějící pracovní sílu, stát o dodatečně vzniklou zdanitelnou hodnotu. Všichni by mohli být nakonec spokojeni.
Tak třeba příště. Rodičovská se v Česku zvedá obvykle jednou za čtyři až pět let, tak máme dost času přemýšlet.
